Kardinální omyly kardinála Duky. Otevřený dopis p. Dukovi

Kardinálů jako vlčího máku naseto je v obilí. Přijde žnec, srpem se rozmáchne. Zrno je sklizeno, mezi žernovy vhozeno, avšak vlčí máky stále kvetou na strništi! Nepracují a přece věčně žijí!

            Holým faktem je, že nemůžu si nijak, ani v tom nejmenším, stěžovat. Např. na to, že můj život nemá žádný smysl. Živím se totiž docela slušně jako vzdoropapež. To znamená, že jsem z pohledu boha stejně tak papež, jako je papežem ten, který se za skutečného papeže považuje.

            Že to není možné?

            Proč by to nemohlo být možné, když u boha je možné všechno?

            Je-li u boha možné všechno, pak jsem, vlastně musím být papežem, byť v zažitém chápání jen „vzdoropapežem.“

            Ale čím je toto zažité chápaní než jen neschopností připustit si to, že u boha je všechno možné, že bůh si může dělat, co se mu zamane, a tedy třeba posadit mne na Petrův stolec, zatímco ten, který se považuje, a který je za papeže považován, je papežem jen falešným?

            Ale proč vlastně falešným?

            Copak nemůže být podle této logiky papežem každý člověk, každý muž a konec i každá žena, je-li hlavním a taky jediným kritériem „papežství“ vzdálenost do boha, jež musí být ve všech případech stejná, má-li být bůh, tím čím je?

            Není to tak, že mnohem spíše nalezneme skutečného papeže někde v azylovém domě než ve Vatikánu?

            Ostatně, svatý Petr nebyl rovněž knězem. O teologii, natož liturgii neměl ani páru nad hrncem. Na základě svých znalostí nemohl by být dnes připuštěn ani k prvnímu svatému přijímání, o jeho křtu není v evangeliích rovněž ani zmínky...

            Ale dost už této myslivecké latiny!

            Živím se jako vzdoropapež, a proto mám k dispozici krásnou, dá se říct barokně pojatou pracovnu, z níž je nádherný výhled na hluboké, dá se říct gotické lesy, neboť takový hluboký les ve svých útrobách nepochybně čímsi připomíná velmi nápadně gotickou katedrálu. Jen hřmotné a humpolácké vyzvánění zvonů je zde nahrazeno zlověstným šuměním, když zvedne se vítr a na západním obzoru začnou se kupit temná, dle všeho bouřková mračna.

            Hledím z tohoto okna a diktuji své sekretářce, stokrát napravené hříšníci, nebo ještě lépe, bývalé muslimce nebo židovce, která konvertovala, otevřený dopis, jenž adresovaný je nikomu jinému než našemu milému kardinálu Dukovi. Ježto se v církevní hierarchii nalézám jako vzdoropapež o stupínek výš, mohu si dovolit důvěrně přátelský tón.

            „Milý bratře v Kristu,“ diktuji sekretářce otevřený dopis, chvíli hledící z okna a chvíli se na nad ní skláněje, „omluv mne, jestli se pletu, ale nedávno jsem Tě zahlédl zcela mimoděk koutkem okna a zdálo se mi, jako by tvůj kardinálský klobouček nesl již jisté, nepřehlédnutelné známky obnošenosti.

            Vím, jsi poctivý sluha boží, dáváš si na tyto drobné detaily, z nichž ovšem taky skládá se celek naší církve svaté, pozor. Věřím, že jsi ten nejposlednější z kardinálů, jenž by zanedbal péči o svůj zevnějšek. To spíš by se protáhl velbloud uchem jehly, než ty by sis vzal na sebe nevyprané, anebo jinak poškozené mešní roucho, a tak znevážil svoji důležitou hodnost.

            Ale na straně druhé se nemohu mýlit. Tvůj kardinálský klobouček jasně se zablýskl na místě nejvíce ohmataném. Pořád to vidím před sebou, Tebe, Tvoji hlavu a na té hlavě kardinálský klobouček, který se právě zablýskl.

            Milý bratře v Kristu, snažně se Tě žádám, abys v tom bodě sjednal, pokud možno, co nejdříve nápravu. To jest, pořídil si zbrusu nový klobouček. Ostatně, vzhledem k tomu, že se kvapem blíží svatováclavské slavnosti, je to pro Tebe nezbytnost.

            Uvaž sám, jak by to vypadalo, kdybys jel v kočáře, po Tvém boku by seděl třeba i prezident, a Ty bys měl na hlavě obnošený kardinálský klobouček!

            Doufám, že se ta věc s kloboučkem brzy vyřeší k Tvé i mé spokojenosti. Zmítají-li tvojí duší pochyby (a kdo je nemá!?), pak mi věř, že si brzy na nový kardinálský klobouček zvykneš a na ten starý, jakkoliv ty nyní přijde nenahraditelný, si ani nevzpomeneš. Mám to sám experimentálně mnohokrát vyzkoušené.

            Avšak může-li být tato záležitost s Tvým kloboučkem předmětem nakonec přece jen demokratické diskuze, v níž můžu do jisté míry i respektovat Tvůj názor, milý bratře v Kristu, pak ve věci, o které se Ti chci zmínit především, je už předem jakákoliv diskuze vyloučena, neboť jde o samotné jádro naší víry v Našeho pána.

            Ano, přiznávám, že mne velmi zarmoutily Tvé rozhovory, jež nyní poskytuješ médiím, i když v Katolickém týdeníku Ti odmítli vytisknout nějakou noticku.

            Zdá se, mi že se Ti pod nohami ztrácí naše pevná křesťanská víra, že se pomalu vzdaluješ od boha, že zapíráš Pána Našeho, nikoliv sebe, jak od nás žádá Náš Pán.

            V nějakém rozhovoru jsi řekl, že pokud chceme u nás uprchlíky, budeme se muset vzdát čtvrtiny svých příjmů v jejich prospěch, to jest, že kvůli uprchlíkům přijdeme o čtvrtinu svých pěti pěněz.

            Tato Tvoje varovná slova mne velmi zarmoutila. Ani věřit se mi nechtělo, že jsi je řekl ty, kněz, který seděl za komunistů v lochu, protože se angažoval v podzemní církvi, jež byla po listopadu rozprášena tentokrát ne už komunisty.

            „To že říká pražský kardinál?“ divil jsem se, když se ke mně donesla tato Tvoje slova, mysle si v prvním okamžiku, že jde jen o jakousi mediální dezinterpretaci.

            ,Jako křesťané se musíme vzdát ve prospěch potřebných ne čtvrtiny svých příjmů, ale všech svých příjmů, musíme se vzdát všeho, co máme, a to ne toliko ve prospěch potřebných, ale především ve prospěch své duše, své vlastní spásy, jak to po nás žádá, Náš pán,’ myslel jsem si v první chvíli, že právě takto a ne jinak zní Tvůj výrok, který novináři, jak to mají ve zvyku, zlovolně překroutili.

            Ale pak se ukázalo, že onen výrok, jenž by v evangeliu, pronesený Pánem Naším, působil jako pěst na oko, je opravdu Tvůj.

            Blázníš, bratře v Kristu?

            Chceš zatratit svoji duši, připravit se o život věčný?

            Či si snad myslíš, že pouhá čtvrtina našich příjmů, kterých se vzdáme, nám zajistí následování Pána Našeho, který když umíral na kříži, neměl vůbec nic, ba i ani Jeho roucho nebylo Jeho, protože ho měl jen půjčené z fundusu?

            Chceš snad říct, že církev svatá neusilovala o vrácení svého majetku a vyplacení finančních náhrad jen proto, aby se jich mohla následně, tentokrát již dobrovolně vzdát, naplňujíc tak literu Písma, neboť je-li nevěstou Kristovou, musí být i chudou nevěstou, neboť jen taková Nevěsta může kráčet po boku Pána Našeho!

            Mám strach o Tvoji duši, bratře v Kristu. Jako by Tvůj rozum zakalil jakýsi odporný a dávivě mrzký chtíč.

            Jak jinak si vysvětlit Tvá další slova, kterými varuješ před uprchlíky, protože to jsou muslimové?

            Čeho se bojíš, bratře v Kristu, že před těmito lidmi varuješ?

            Kdo se bojí, nesmí do nebe!

            Místo toho, aby ses radoval, že se sem hrnou nešťastníci, které můžeš obracet na víru, kterým můžeš ukazovat Pravdu, kterou je Náš Pán, tak se třeseš strachy?

            Třeseš se snad strachy proto, že se bojíš práce?

            Kdo nepracuje, ať nejí!

            Ptám se Tě, bratře, kolik lidí jsi obrátil na víru, jak si plníš svoji svatou povinnost každého křesťana, jak hlásáš boží slovo tak, aby to zapadalo jako sémě do duší, které ještě nepoznali lásku Pána Našeho, které žijí v odloučení od jeho vášnivé náruče?

            Náš Pán se pro Tebe obětoval na kříži, obětoval se bez odporu a s radostí, ale jak Ty ses obětoval pro Pána Našeho?

            Místo toho, abys šel pro Pána Našeho třeba do samotného pekla, varuješ před uprchlíky.

            Ptám se Tě, bratře v Kristu, a doufám, že mi odpovíš: ,Kde jinde by se měly ty nešťastné ovečky dosud bloudící, dosud se nalézající ve spárech falešného Proroka obrátit k pravému bohu než ve Tvé arcidiecézi, jsi-li dobrým duchovním pastýřem?’

            Hle, tyto zbloudilé ovečky sami si nacházejí cestu do Tvého ovčince, ale Ty tento svůj ovčinec před nimi zavíráš!

            ,Je nemožné obrátit je na víru!’ řekneš mi možná.

            Ale copak u boha není všechno možné!?

            A Ty jsi Jeho služebník!

            Nejsi-li schopen tyto bloudící ovečky obrátit na víru, nač tedy nosíš na svém prstě kardinálský prsten, nač si zdobíš svoji hlavu kardinálským kloboučkem!

            Bůh Ti posílá jako dar tyto bloudící ovečky, dává Ti tak znamení své důvěry, a co Ty?

            Ty tímto darem pohrdáš, Ty tuto boží důvěru odmítáš.  Místo toho meleš cosi o pětadvaceti procentech muslimů ve společnosti.

            Ale proč jsi tyto zbloudilé ovečky neobrátil?

            Kdyby byla Tvá víra jako hořčičné zrnko, ale zato skutečná, obrátil bys na pravou víru i anciáše Halíka, natož muslimy. Obrátil bys je na víru aj cvajn, protože láska Pána Našeho otevře srdce každého člověka.

            Jsi imrvére v televizi,  v rádiu. Šaškuješ vedle prezidenta, vozíš se ve zlatém kočáře.

Ale co z toho, když jsi do ovčince Pána Našeho nevrátil jedinou zbloudilou ovečku?

            A jak bys taky mohl, když se bojíš jít mezi vlky?

            Ale dobrý pastýř musí jít někdy, chtě, nechtě, mezi vlky. Ba co víc, dobrého pastýře se musí vlci bát!

            Ale kdo se bojí Tebe?

            A proč by se Tě měl taky bát?

            Leda snad jedině proto, že se potrhá smíchy, když Tě funícího uvidí pozdvihovat hostii, milý bratře v Kristu.

            Ne, takhle to dál už nejde.

            Jsi-li čestný člověk, je-li Tvá víra upřímná, vzdej se kardinálského prstenu i kloboučku, vzdej se pohodlí arcibiskupského paláce, odejdi do Brd, staň se tam poustevníkem, každý den se bičuj a živ se kořínky, abys dokázal, že to s Pánem Naším myslíš upřímně.

            Až Tě tam potkám, vyhublého na kost, omotaného hadry, až Tě tam skoro nepoznám, pak s radostí zvolám: ,Hle, toť svatý muž!’

            To zvolám a sám se budu před tebou stydět za svoje papežské roucho, za svoji kancelář pojatou v barokním duchu, za svůj pohodlný duchovní život.

            Vím, že ta veliká chvíle je blízko, možná blíž než si myslíš i Ty sám, milý bratře v Kristu.

            S pozdravem vzdoropapež Karel T.

            Máte to?“

            „Mám, až na celou sedmou větu od začátku. Tu jsem nestihla,“ řekne moje sekretářka.

            „Pořád to vidím před sebou,“ opakuji pátou větu, dodávaje, „až to budete mít, tak postavte vodu na čaj, je nejvyšší čas si trochu orazit.“