Ženil jsem se z rozumu, ne z lásky

Nedivme se, že je tradiční rodina v krizi, když se najde pořád ještě dost hlupáků, kteří vstupují do stavu manželského z lásky. Co prachy spojí, to nerozpojí ani bůh!

            Kdysi jsem si slíbil, na základě jakéhosi citového otřesu, že pokud se ožením, tak jen z rozumu, nikoliv z lásky.

            „Muž, který se žení z lásky, je hlupák a slaboch, zvláště v dnešní době. Zamilovaný muž měl by se vystříhat sňatku, nechce-li již zcela přijít o poslední zbytky své důstojnosti, neboť již jen to, že je zamilovaný, z něj činí pouhou loutku, politováníhodnou existenci.

            Manželství je ponižující především pro muže, mnohem méně nebo vůbec pro ženu, neboť žena žádnou čest nemá, a proto ji ani, ačkoliv vdaná, nemůže ztratit.

            Manželská soulož není o nic počestnější než soulož mimo manželství, respektive soulož mimo manželství není o nic nemravnější než soulož v manželství. Dítě, které z ní případně vzejde, neboť soulož je primárně rozmnožovacím aktem, vždy patří ženě, ale nemusí patřit otci, který je manželem této ženy.

            Proto je lepší nebýt manželem ženy, kterou muž miluje.

            Ale miluje muž vůbec ženu?

            Není žena pro muže a priori vždy jen sexuálním objektem?

            Proč komplikovat tento čistý a krystalický vztah mezi mužem a ženou čímsi tak těžkopádným a neforemným, jako je manželství?

            Rozhodne-li se však muž přece jen vstoupit do manželství, musí mít k tomu pádný důvod, musí tím získat výhodu, která mu vynahradí ztrátu svobody, byť jen domnělé.

            Je-li muž silný, dokáže si uhájit svobodu i v manželství. Problémem však je, že zamilováni muži jsou měkcí a poddajní, neboť láska v jejich případě není ničím jiným než podvolením se ženě, jež je završeno a veřejně přiznáno sňatkem.

            Skýtá-li však muži manželství značný zisk, netřeba váhat ani chvilku, neboť žení-li se muž z rozumu, nepřestává být mužem, nestává se slabochem, uchovává si svůj zdravý rozum a tedy i sílu, která mu umožní být stále mužem, ačkoliv ženatým, neboť právě ta skutečnost, že se ženil nikoliv z lásky, ale z rozumu, mu umožňuje, aby víc bral, než dával.

            Nikdy se neožením z lásky, když jen, tak z rozumu!“ opakoval jsem si neustále, až se mi konečně naskytla příležitost strčit hlavu do chomoutu a nepřipravit se přitom o vlastní důstojnost.

            Největší a nejbohatší soukromý zemědělec u nás (patřily mu všechny sýpky v okolí) zničehonic, jsa právě v nejlepších letech, na vrcholu sil, vypustil duši. Našli ho nad nevyplněným daňovým přiznáním, protože si ještě vedle své hlavní, tj. zemědělské činnosti, docela slušně přivydělával jako kolotočář s DPH, dokonce se o něm mluvilo, že by po příštích volbách mohl dělat ministra zemědělství.

 Zanechal po sobě vdovu, ženu, s níž žil v bezdětném manželství asi patnáct nebo dvacet let. Její majetek se nyní odhadoval na pěkných pár desítek, ne-li rovnou stovek, miliónů.

            „Tak se konečně dočkala! Utýrala toho dobráka Fandu, moh‘ být po volbách ministrem, a teď jí všechno patří!“ ozývaly se u nás vševědoucí hlasy, když se rozkřikla zpráva o smrti onoho agrárníka.

            „Však ona se ta potvora zase brzy vdá! Ta dlouho nevydrží bez toho, aby někoho nesekýrovala. Chudák ten, kdo si ji vezme!“ upozorňovaly jiné vševědoucí hlasy.

            V tu chvíli jsem vytušil svoji příležitost.

Dominantní ženy ochočují se nejsnáze. Stačí se jim podvolit. Stačí nelpět na své mužské ješitnosti, stačí předstírat absolutní poslušnost a taková dominantní žena vám za chvíli dovolí vše. Jiné ženy musíte pracně (a přitom ještě raději nenápadně) mlátit a týrat, abyste nad nimi získali převahu, abyste zlomili jejich vůli, ale u dominantních žen dostanete všechno na stříbrném podnose.

Kdyby muži nebyli tak ješitní, už dávno by vládli ženám, které by si myslely, že vládnou mužům, kdyby muži nebyli tak ješitní, neměli by žádný problém se svou mužskou rolí v dnešním světě!

Můj plán byl zcela jednoduchý.

Dva nebo tři dny po pohřbu jejího muže, zaklepal jsem večer na okénko vdovy, jež pořád ještě chodila v černém na znamení smutku, a snad ji bylo opravdu smutno z toho, že nemá koho týrat.

„Kdo je tam?“ objevila se za oknem její tvář.

„To jsem já,Ing. T., občas jsem pracoval pro vašeho manžela, optimalizoval mu daně. Potřebuji s vámi mluvit,“ odpověděl jsem.

Vdova otevřela okno a zkoumavě na mě pohlédla: „Co mi chcete?“

„Nemohla byste mi půjčit deset mega? Do konce měsíce? Bezúročně? Hlavně bezúročně! Úroky by mne úplně zničily,“ zeptal jsem se prosebně.

„Bezúročně? Blázníte? Běžte do banky! Tam vám půjčí! Nebo si vsaďte na Trumpa. Určitě vyhrajete!“ odbyla mne nevraživě vdova a chtěla zavřít okno.

Hbitě jsem však okno chytil a podíval se vdově do očí: „Budu vám za něj ručit svoji svobodou. Moje svoboda je to nejcennější, co mám.

Budete mě mít v hrsti, to vám nestačí?

Tady jsem si už nachystal dlužní úpis, podívejte, můj podpis na něm je notářsky ověřený, nebojte se.

No tak, půjčíte mi ten milión?

Dám vám číslo účtu, můžete mi na něj převést těch deset mega třeba hned.“

Vdova hleděla na dlužní úpis, který jsem jí držel před očima.

„Ukažte,“ řekla a natáhla se po něm.

Ucukl jsem a řekl: „Napřed těch deset mega!“

Vdova se zamračila, ale přece jen neodolala mé návnadě.

„Počkejte, otevřu vám,“ řekla a za chvíli mi otevřela.

Vešel jsem do domu, z něhož před týdnem vynesli nebožtíka, a který měl být za chvíli mým novým domovem. Místnost, do které mne vdova uvedla, byla kupodivu vkusně zařízena. Upomínala sice na časy vrcholného nevolnictví, přitom však nezastírala, že je jen vtipnou parafrází šlechtických rokokových salónů, sympaticky si nehrála na nic víc.

Vdova sedla za počítač, pár krát klikla a pak mne vyzvala: „Nadiktujte mi číslo vašeho účtu. Pošlu vám tam deset mega. Ručíte mi za ně vlastní svobodou. Do konce měsíce mi je vrátíte, dnes je osmého.“

„1758852335/0111“ nadiktoval jsem vdově číslo svého účtu a podal jí dlužní úpis.

Ruka byla v rukávě!

S deseti mega jsem nic nedělal, jen jsem je převedl na účet skořápkové firmy, kterou jsem si kdysi nechal zložit pro všechny možné případy.

Ale když záhy přišel konec měsíce, nic jsem vdově nevrátil.

„Budete muset na mě poslat exekuci, ale upozorňuji vás, že nic oficiálně nemám, dokonce jsem oficiálně v hmotné nouzi, beru sociální dávky. Nebo si mě budete muset vzít, jestli chcete zpátky svých deset mega,“ odpověděl jsem na její výzvu k zaplacení.

Za měsíc byla svatba, brali jsme se přesně na dušičky, ve tři hodiny odpoledne.

To už napadl sníh, udělala se nádherná sanice. Zima letos udeřila nečekaně brzy, ani nestačila opadat všechna jablka, pořád ještě visela v sadech zmrzlá na stromech, žlutá i červená, včas nesklizená.

Jeli jsme domů na saních, čerství novomanželé. Svatba byla velmi tichá, bez zbytečných hostí. Za svědky nám šli můj starý strýc s tetou, nedávno oslavili zlatou svatbu. Dal jsem starouškům za to tisícovku, oči se jim leskly dojetím.

Tiskli jsme se, já a moje žena, k sobě. Hustě chumelilo, ale sníh byl suchý, prachový. Vozka vypadal jako tu a tam oživlý sněhulák. Rolničky zvonily, doma nás čekala příjemně vyhřátá ložnice se širokou manželskou postelí.

„Tak to bychom měli,“ pomyslel jsem si spokojeně, setřásl sníh, vskutku nádherný prašan, ze své beranice, přitiskl se ještě víc k manželce a řekl jí, „jak ty rolničky krásně zvoní, slyšíš?“