Sv. Václav, sluníčkář a zrádce národa

Svatý Václav podporoval svou sluníčkařskou politikou soucitu a sociální spravedlnosti naše nepřátele v IS. Komu se tato holá pravda nehodí do jeho bruselského krámu?

            Člověku nezasvěcenému, např. člověku z nějaké daleké budoucnosti (ale i ovšem člověku z daleké minulosti, např. neandrtálci z Denisovské jeskyně), by se mohl zdát náš milovaný, raně feudální český stát jako zhmotněná idyla, jako dokonalý pozemský ráj.

            Avšak zdání klame, milý nezasvěcený člověče z daleké budoucnosti, nenech se zmást tím, co vidíš, milý neandrtálče, jež hledíš do ohně ve své jeskyni!

            Jsi nezasvěcený. Vidíš jen to, co je na povrchu, proto bys mohl snadno říct: „Zemský ráj to na pohled, ten český raně feudální stát!

            Nikde žádní socialisté, kteří by lidem řídili život!

            Průměrný věk je padesát let, tedy netřeba se zabývat pořád dokola reformami penzijního sytému!

            Lidé si uvědomují svoje kořeny, nikdo je neokrádá o jejich identitu, celý svůj život prožijí na jednom místě, necourají pořád sem a tam, nejsou nakaženi multi kulti!

            V jedné vesnici se narodí, a v téže vesnici se po padesáti letech odebéřou zase pokojně na onen svět!

            Tradiční rodina funguje. Muži plodí děti, ženy je rodí, každý rok jedno, netušíce nic o antikoncepci. Onanie je hříchem, vinou a dluhem vůči bohu, sejitím z cesty, blouděním.

            Zbožnost není hanbou, ale ctností!

            Latinskou bibli mohou mít jen kněží, kteří ji jediní mohou vykládat správně, nedochází ke zmatení myšlenek.

            A ta tma vždy navečer!

            Slunce zajde a všude je tma!

            Naprostá tma, signál v ní nenajdeš, k síti se v ní nepřipojíš!

            To se musí spát, panečku. Po tvrdé dřině v potu tváře, která je jedinou jistotou obyčejného raně středověkého člověka, proto se už nedožaduje po svém raně feudálním státě žádných jiných jistot. Bohatě mu stačí ta jedna jediná jistota, totiž, že bude celý život dřít na pány a na církev.

            Taky bych chtěl být obyvatelem raně středověkého českého státu. Óm, prokletý můj osude, proč jsi mne zavál do tak mizerných časů, jakými je naše doba, kdy je národ jen umělým konstruktem, kdy sedím buď v jeskyni a čučím do ohně, nebo sedím v obýváku svého domku a čučím na televizi!?

            A ty turbulence všude kolem!

            Buď mne vyhubí Homo sapiens, nebo mne vyhubí muslimové! Všichni si na mne brousí zuby, své pazourky, své nože!

            Smiluj se, milosrdný bože, nade mnou, ty, který mne miluješ přese všechnu moji slabost, a přenes mne do raně středověkého státu, učiň mne nevolníkem v tomto pozemském ráji, vrať mi mé kořeny, vrať mi moji identitu!“

            Takovéto pěješ ódy, nezasvěcený člověče, na náš raně středověký stát.

            Avšak já, křesťanský kníže Boleslav, ti říkám: „Zadrž, nezasvěcený člověče, své chvalozpěvy, není všechno zlato, co se třpytí, není všechno bohem, co se bohem nazývá!“

            Nebo aspoň nebylo do dnešního dne, kdy jsem v sebeobraně zabil svého bratra, knížete Václava.

            „Cože, bratrovrah mi chce na rohu ulice kázat o morálce? Na to se ti můžu leda tak vyprdnout,“ spravedlivě se rozhořčuješ, nezasvěcený člověče z daleké budoucnosti, nebo neandrtálče.

            Ale nebuď tak příkrý ve svém soudu, už jen proto, že tím škodíš sám sobě.

            Napřed mne vyslechni, a pak suď, kde je pravda.

            Ano, býval náš raně feudální stát pozemským rájem. Všechno fungovalo tak, jak mělo. Tradiční rodina i feudální řád, naše evropské hodnoty se nerozpadaly, ale právě naopak, co naši předci vybudovali, to bylo pro nás posvátné, to jsme zbožně uctívali.

            Avšak všechno to se začalo otřásat ve svých zdánlivě pevných základech, když se na knížecí stolec posadil můj bratr Václav, tehdy začal úpadek naší civilizace

            Václav byl už od dětství divný. Pořád se usmíval, a mluvil o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Už jako dvanáctiletý jinoch ležel pořád v bibli, ale bral si z ní jen to, co se mu hodilo do krámu, vytrhával Ježíšovy výroky z kontextu, to bylo na tom to nejhorší!

            Jako každý sluníčkář byl zákeřný a plný nenávisti, byť bez přestání mluvil o lásce, byť se bez přestání usmíval. Ale nijak nepřeháním, když říkám, že každé jeho slovo bylo lež, a každý jeho čin byl zločin.

Tušil jsem, že pod jeho vládou se náš milovaný raně feudální český stát vydá na cestu do absolutní záhuby.

A mé tušení mne nezklamalo.

Hned, co se ujal vlády, začal budovat sociální stát založený na principu spravedlnosti, soucitu a mírovém soužití na evropském kontinentu.

Nevládl snad ani půl roku, a už se odevšad zničehonic vyrojilo plno homosexuálů, i kněží mezi nimi byli, jakož i jiných transgender úchylů.

Děti se najednou musely povinně učinit německy, prý aby byly konkurenceschopné. Nevolníkům byla přiznána pětitýdenní placená (!) dovolená, protože to prý jsou tak lidi, což ovšem vedlo k totálnímu rozvratu zásobovacího systému. Stejně jako dětské přídavky a porodné okamžitě snížily porodnost,a tedy i reprodukci pracovní síly, a tak bych mohl pokračovat do nekonečna.

Mezinárodní politika Václavova byla stejně tak zkázonosná jako vnitřní.

Václav bez reptání odevzdal svou vladařskou suverenitu do Německa, a bez toho, aniž by vůbec někoho zeptal, zrušil hranice, takže nikdo nepoznal, kde končí Německo, a kde začínáme my.

Když jsem mu to vyčetl, odpověděl mi s tím svým povýšeným elitářským úsměvem: „Mírového soužití na evropském kontinentu dosáhne jen tím, že rozpustíme národní státy v evropské federaci. Nezapomeň, co nám říká Náš Pán, Ježíš Kristus, že máme milovat bližního svého.“

Myslel jsem, že vyletím ze své přemyslovské kůže.

„Ježíšmarjá, co to vykládáš za nesmysly!

Bible nebyla darována loutkám, či robotům, ale myslícímu a svobodnému člověku, který přijímá principy, Boží zjevení, ale i reflexi nad dějinami vyvoleného národa, přebírá zkušenost o Božím díle a lásce k člověku žijícímu v odpovědnosti. Člověku, který zápasí o dobro a varuje se zlovůle, tj. hříchu.

Bůh stvořil člověka k obrazu svému a dal mu do užívání národní stát, obdařil ho jeho národní identitou!

Národní stát a naše identita, to jsou boží dary!

Cokoliv, co popírá národní stát a naši identitu, je zlo!

Čiré a krystalické zlo!“

V tu chvíli Václav odhodil svoji masku.

Tvář se mu zkřivila typickou sluníčkářskou nenávistí, jeho hlas zlostně syčel jako podrážděná kobra: „Tady jsem pánem já! Já jsem kníže! Jestli se ti tady nelíbí, tak táhni do Maďarska, za svatým Štěpánem, tam si můžeš budovat feudální stát s mečem v ruce!

Ale dokud budu já na knížecím stolci, tak bude mé knížectví Hate free!

Rozumíš?!“

Mne ovšem nezastrašil. Pojal jsem pevný úmysl zachránit náš milovaný raně středověký stát před zkázou, vymýtit z něj všechen ten soucit a sociální spravedlnost, v nichž se vyžíval můj bratr, a které nemohly být než cestou do horoucích pekel.

Začal jsem kolem sebe shromaždovat věrné a spolehlivé lidi. Moc jich zpočátku samozřejmě nebylo. Ale podařilo se nám rozjet vydávání ilegálních pergamenů, v nichž jsme odhalovali pravdu, nenechali jsme si nikým diktovat, co máme psát, díky tomu naše řady valem houstly.

 Můj plán byl jednoduchý, zbavit bratra čistě politickou cestou, to jest pučem, protože o svobodných volbách jsme si mohli jen nechat zdát, jeho moci, a tak vrátit náš raně feudální stát na pravou cestu.

Puč jsme chtěli uskutečnit na vánoce, ve chvíli kdy bude pokrytecký Václav na půlnoční mši. Náš plán počítal s tím, že všechno bude za půl hodiny vyřízeno. Ale dějiny mne, jako už tolikrát, předběhly, jejich kolo se samo otočilo, a já přišel skoro k hotovému.

Včera jsem se totiž s bratrem pohádal. Chtěl k nám, po vzoru Německa, dotáhnout Maury!

„Ulice Prahy už nebudou tak jednotvárné. Na každém kroku bude maurský krámek, už nebudeš muset čekat na originální turecký med tak dlouho, než ti ho jednou přivezou byzantští kupci. Mauři budou originální turecký med vyrábět přímo tady u nás. Je to báječný nápad, v Německu už to bez problémů funguje dva roky,“ vysvětloval mi bratr.

Myslel jsem, že vyletím ze své přemyslovské kůže.

„Ježíšmarjá, co to vykládáš za nesmysly!?

Kvůli tureckému medu vydáš náš milovaný raně středověký stát napospas muslimům!?

Vzpamatuj se!“ vykřikl jsem takřka nepříčetný, ukazuje přitom na palladium, u kterého jsme stáli, „ vidíš?

Podle dobře podložené tradice je to dar sv. Metoděje sv. Ludmile při jejím křtu na dvoře moravského knížete Svatopluka. Je symbolem spolupráce a vzájemnosti mezi Čechami a Moravou. Maria a úcta k ní je společným duchem dvojí linie tradic našeho národa.

A jde to ještě dál. Palladium – ochranný štít – zobrazuje Matku Boží s narozeným Kristem v náručí. Kdokoli vidí tento obraz, musí si uvědomit jeho sílu.

Chce se nám zvolat Ejhle žena, hle matka, hle život, hle královna v celé kráse a síle lásky. Matka a dítě, jako i úcta k nim a jejich ochrana, jsou základem toho, co nazýváme evropskými hodnotami. Jsou to hodnoty, ze kterých Evropa vyrostla a které ji identifikují.“

Bratr však začal vztekle mávat rukama: „O tom nechci nic slyšet!

Turecký med je dobrota!

Budeme mít spousty tureckého medu, bude to obohacení naší kultury!“

Moje přemyslovská krev ve mně vzpěnila.

„To nedovolím! Žádní Mauři v Praze nebudou. Jen přes moji mrtvolu!“ řval jsem.

Václav se fanaticky rozechechtal, jako by už nebyl člověk, ale sám Ďábel: „Jak, myslíš bratříčku, jak myslíš! Jen přes tvou mrtvolu!“

A tak se taky stalo.

Dnes, v jednu hodinu odpoledne, když jsem s předstihem spěchal na konspirační schůzku vedení našeho národoveckého hnutí, jež se měla konati v útulném románském kostelíku ve Staré Boleslavi, zastoupili mi cestu jen pár stovek metrů před mým cílem dobře maskovaní muži.

„Ty být hnusná xenofob! Ty být dcera smrti!“ vykřikli s cizokrajným přízvukem a tasili své zakřivené saracénské (všechno arabské je křivé) meče.

„Tak pojďte! Pojďte, vy pohanští psi!“ tasil jsem i já svůj křesťanský meč.

Pohani se na mne zuřivě vrhli. Ale bůh stál, při mne, a taky Panna Marie, se svým božím synáčkem v náruči, mi sloužila jako dokonalý živý štít.

Jeden za druhým padali ti psi k zemi.

Když jsem durch probodl předposledního z nich, vyskočil z nedalekého křoví můj bratr, kníže Václav a nepříčetně křičel: „Probodni ho, hajzla! Pravda a láska musí zvítězit nad lží nenávistí! Náš milovaný raně středověký stát musí být státem soucitu a sociální spravedlnosti!“

Leč i poslední pohanský pes se poroučel k zemi, naše křesťanská rodná půda do sebe žíznivě vpila jeho nečistou svinskou krev.

„A teď, ty bratře! Už jsi napáchal dost zla! Braň se!“ vyzval jsem bratra.

Ale ten zbabělec se nebránil. Dal se na útěk, jako všichni sluníčkaři, když jde do tuhého. V tu chvíli jsem převzal odpovědnost za náš milovaný raně středověký český stát. U kostelíka jsem bratra dostihl. Dobýval se dovnitř, ale marně. Probodl jsem ho, protože to byla moje vladařská povinnost.

Povinnost vůči předkům, tedy i vůči tobě, milý neandrtálče, povinnost vůči našemu raně středověkému českému národu, a v neposlední řadě i povinnost vůči tobě, milý člověče z daleké budoucnosti, který už víš, jak to všechno bylo, jaká je pravda.

Ano, je čas, abychom si uvědomili vážnost nejen naší, ale i veškeré doby, její výzvy, ale i nebezpečí, která jsou realitou. Zanechejme planých a žabomyších sporů. Přemýšlejme, vraťme naší zemi společenský dialog, který není možný bez úcty a vážnosti vůči druhému.

Namísto reklam a propagandy hovořme v pravdě o podstatě věcí. Jako podstatu všech problémů současné Evropy vidím to, že jsme zanedbali a nechali rozkolísat křesťanské základy našeho kontinentu.

To si uvědomuji právě dnes a právě tady, nad mrtvolou svého bratra, když uvažuji o základech naší státnosti.

Zde pozdvihuji, já, kníže Boleslav prapor pravdy a následuji svého Pána, Dobrého pastýře, který řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život.“

Jen podotýkám, milý neandrtálče, milý člověče z daleké budoucnosti, že podobná slova („Světlo“ a Život“) nacházíme nikoliv pouhou náhodou i na velkomoravském cyrilometodějském kříži.