Jsem horský sluníčkář a chci hranaté kolečko

Být sluníčkářem znamená jít proti proudu, bušit hlavou do zdi, být popliván. Proč ne? Nedá mi to, abych nereagoval na články, které reagují na článek "Co chtějí sluníčkáři?" Takovou demagogii, aby nadčlověk pohledal

            Dovolte mi, vy milé čtenáři a milé čtenářky, mého blogu, na který jste zabloudili zcela omylem, a který ani nedočtete do konce, natož abyste mi dali karmu (lakomci jedni!), abych se s vámi podělil o jeden svůj včerejší zážitek, který plně dokresluje pomatenost některých našich spoluobčanů, ano, mluvím o sluníčkářích, a vlastně tak ve finále i pomatenost moji.

            Je svátek svatého Václava. Sedím se svou tradiční (a proto svatou, vzal jsem si svobodnou matku s pěti dětmi) rodinou v tradičním obýváku. Hledím na tradiční televizi a přitom tradičně, jako vždy o svátku svatého Václava, rozjímám o naší tradiční demokracii.

            „Ó, važme si všichni vespolek naší demokracie!

Není lepšího společenského zřízení, než když si lid, jeho masy, může vládnout sám sobě, prostřednictvím svobodně zvolených zástupců.

            Kam se na demokracii hrabe ta šaria?

            Copak je tam, kde je ta šária, nějaká zákonnost, vymahatelnost práva?

            Nedovolme, aby se z naší republiky plíživě stal chalífat!

            Jestli nebudeme demokraty, tak půjde všechno do hajzlu!

            Ó, jak tě, demogracie, miluji!“

            Tak medituji uprostřed rodinného kruhu (učím tím děti, že demokracie je strašně fajn, že ji mají bránit za všech okolností, i s nasazením vlastního života), když v tom nám vleze do obýváku cizí člověk.

            Na nic se neptá, vezme ovladač, přepne televizi na ČT, odkud okamžitě vyhřeznou ty nejodpornější lži.

            „Sluníčkář! Už je to tady! Začne ze mě dělat multi-kulti občana, začne používat stejnou demagogii jako komunisté, začne v mém vlastním bytě porušovat zákony, bude chtít, abych ze svého živil uprchlíky, abych se kvůli nim vzdal svého důchodu, protože uprchlíci samozřejmě dostanou výjimku ze zákona, nebudou muset makat čtyřicet roků jako já, budou se u nás mít jako prasata žitě, zatímco my budeme žrát pomyje...,“ vím okamžitě.

            Nepletu se.

            „Pracuji v nevládní organizaci, to znamená, že se živím cizíma rukama, hrubým odhadem na mě pracuje asi deset bankovních manažerů nebo deset Jirků Ovčáčků nebo deset Jardů Jágrů nebo ovšem taky lékařů bez morálních hranic,“ řekne, pohladí mé nejmladší nevlastní dítě a pokračuje, „taky pod různými záminkami, většinou směšnými, prosazuji nelegální migraci. To jest, aktivně vytvářím kanály, kudy se dá nelegálně migrovat, ostatně už brzy začne fungovat výkonný teleport, který nelegální migraci v mnohém usnadní, z Ankary budete v Praze ani ne za půl sekundy.“

            To už jsem samozřejmě nevydržel a křikl na toho vetřelce: „ZATÍM jsme sekulární stát, kdy je jedno, co kdo doma praktikuje za náboženství, vážený.

            Važme si toho, že nám nikdo nenutí, v jakého boha máme věřit, važme si tohoto výdobytku našich křesťanských hodnot!“

            Ale chlap si z toho nic nedělá.

            Vezme okurku, která je na stole, narovná ji a pokračuje: „Ale ze všeho mám nejraději horské sluníčko!

            Celé dny mu nastavuji svoji tvář, nechám se laskat jeho paprsky.

            Když ho zapnu, stává se ze mne lepší člověk, mé myšlenky jsou čisté a ušlechtilé, jako by mi je vnukl sám bůh.

            ,Svět musí být lepší! Svět musí se proměnit v ráj! Potom přece touží lidé, proto se lopotí v práci, proto věří v boha, proto, že nejsou se světem, v němž žijí spokojení, protože chtějí něco víc, a tak tomu bylo vždy!

            A já tento svět změním k lepšímu, udělám jej lepší!

            Lidé už nesmí nikdy trpět, protože utrpení nedělá lidem dobře!

            Už si nikdo nebude na nic stěžovat, už nikdo nebude na nic reptat!

            Všeho bude hojnost, především pak lásky!

            Lásky, kterou vyzařuje horské sluníčko!

            I lidé ve východním bloku budou šťastní!

            I na ně se bude usmívat horské sluníčko!

            I jejich duše konečně dojdou klidu!

            Tenkrát, za komunismu to nevyšlo, tenkrát ještě nebyl vytesán nový člověk, přestože mnozí lidé na ty časy vzpomínají s láskou, už jen proto, že tehdy, nebyli žádní uprchlíci, hranice byly obehnány dráty.

            Ale tentokrát to vyjde!“

            Má trpělivost s vetřelcem je u konce.

            Jak nemám rád komunisty, tak vykřiknu: „Za experiment komunistů zaplatilo hlubokým úpadkem 1,5 generace, z těch lidí, co prožili svůj život v komunistické totalitě, se staly v podstatě lidské trosky.

            Vždy jsem za to komunisty, kterých bylo u nás přes milión, kdežto chartistů jen tři tisíce, z celé své demokratické duše proklínal.

            Ale teď vidím, že jim vlastně musím poděkovat, protože díky nim máme zkušenost k nezaplacení, zkušenost, která nás dělá ostražitými, zkušenost díky, které víme, jakým zázrakem je demokracie.

            Ano, děkuji komunistům za to, že mne naučili vážit si demokracie, že mne naučili milovat demokracii až za hrob.

            Vypadněte, slyšíte, vypadněte!“

            Ale vetřelec je, jako všichni vetřelci, nezničitelný.

            „Horské sluníčko nás učiní lepšími,“ řekne a zničehonic vytáhne horské slunce, zapne jej a namíří na nás.

            Jeho paprsky v mžiku rozpustí ledovou krustu, kterou je obaleno moje srdce, zalijí můj mozek nevídaně příjemným teplem, cítím, že se v mé duši děje cosi hrozného, děsivého, ale přitom nesmírně slastného.

            „Svět musí být lepší, lidstvo se už dost natrpělo, sami ho změníme k lepšímu!

Dejte mi dláto, ať vytesám nového, lepšího člověka!“ derou se z mých úst slova, která nedokážu zastavit.

„Tady máte dláto!“ vykřikne sluníčkář a otevře dveře mého bytu, dovnitř se začnou valit uprchlíci, takže v něm brzy není pro samá lidská těla k hnutí.

„Tady jste, bratři a sestry!

Kde jste byli tak dlouho!

Nebojte se, u nás nebudete muset pracovat, ani přispívat do systému, a u nás máme báječný systém, všichni na něj sice nadávají, ale to se vás netýká,“ objímám uprchlíky, které najednou miluji víc než sám sebe, zaléván paprsky horského sluníčka, která nikdy nezapadá, pořád svítí, prozařuje temný vesmír vším jasem, je odjakživa originálním vánočním dárkem.

Ano, tak jsem se stal na svatého Václava horským sluníčkářem.

Bůh mi to odpusť, a vy, milé čtenářky a milí čtenáři, taky!

Nejlépe tak, že mi dáte karmu, vždyť jsem horský sluníčkař, musíte mi ji dát, žiju přece na váš úkor, mám ni nárok, jsem parazit!