Jak jsem konečně skončil u psychiatra

Temná proroctví se vyplnila! Skončil jsem u psychiatra. V jeho ordinaci žehnali mi bezzubí andělé háky, které měli místo rukou. Jak jsem odešel, tak jsem i přišel

            Ani ne dva měsíce po skončení olympiády jsem si najednou skoro ani nevzpomněl, že nějaká olympiáda vůbec byla.

            To ve mne pochopitelně vyvolalo obavu.

„Co je skutečnost a co ne? Nestraší mi v hlavě? Co třeba taková schizofrenie?  Něco mi v hlavě vykládá, jako by to komentovalo olympiádu, ale když to zmlkne, tak se mi zdá, mám pocit, že žádná olympiáda nebyla!

Neměl bych se léčit?

Není celý tento svět a vesmír jen produktem mé duševní choroby, například v tom smyslu, že všechno je jen mojí představou?“ ocitl jsem se v ohni křížového samovýslechu, při němž jsem vyslýchajícím i vyslýchaným zároveň!

Všeho jsem tedy nechal, opustil rodinu i práci a běžel za prvním psychiatrem, zda jsem v pořádku.

„To je přirozené, že už si na olympiádu skoro ani nevzpomenete.

Přišly jiné starosti a problémy, stojí před námi další výzvy. Vždyť se ani nenadějeme a bude tady opět jako na koni další památka věrných zesnulých, kterých je zase o něco víc než živých.

Život neustrnul, nezafixoval se v jediném, okamžiku, pokračuje, tříští se o útesy nebytí s vervou a zarputilostí sobě vlastní..

            Berte to tak, že olympijský oheň zhasl, ale Slunce svítí dál. Boj o přežití nedovoluje nám žít toliko z minulosti. Bylo to pěkné, ale je to pryč. Musíme se dívat dopředu, ne dozadu. Musíme předvídat budoucí rizika, ne vyhrávat minulé bitvy. Ještě jednou si připomene olympiádu u příležitosti vyhlášení sportovce roku, ale to bude jen kratičký záblesk.

            Organismus se zapomínáním sám brání tomu, aby se z něj stala fosilie. Naopak, kdybyste na olympiádu pořád myslel, kdybyste se k ní pořád vracel, bylo by v tom něco chorobného a nezdravého, znamenalo by to, že nedržíte krok s dobou, že jste ztratil kontakt se skutečností, že jste zabloudil.

            A o tom to je. Kdo zapomíná, ten jede, kdo vzpomíná, ten je mrtvý,“ vysvětlil mi psychiatr, když jsem se mu svěřil s tím, že už mě olympiáda v Riu nejen nevzrušuje, ale že už si na ni ani nevzpomenu.

            „Hm, dobře. Ale co třeba taková paměť národa?

            Tuhle se pro ni dokonce pořádal běh.

            Lidé měli běžet deset kilometrů, měli se zadýchat a zpotit proto, aby se osvěžila paměť národa,“ namítl jsem.

            Psychiatr se ušklíbl: „Paměť národa je kravina.

            Blbost!

            Kdyby to šlo, vymazal bych všechnu paměť národa a rázem by bylo po všech národních traumatech!“

            „Ale co naše identita? Kořeny? Co by bylo s tím vším, vždyť národ bez paměti je jak slepá bába. Motá se, všichni do ní pošťuchují a ona se bezmocně ohání rukama,“ oponoval jsem psychiatrovi.

            Ten se ušklíbl ještě víc: „Slepá bába je slepá, protože se pořád zabývá minulostí, šťourá se v minulosti jako v zubech, co jí ještě zbyly. Sama se tím oslepuje, stejně jako národ, který chce pořád cosi vykutat ze své minulosti.

            Vezměte si třeba takové Židy.“

            „Židy?“ podivil jsem se.

            „Ano, Židy,“ přikývl psychiatr a v očích se mu rozhořelo kalné světlo, „ano, ortodoxní Židy. Ti lidé jsou mrtví, protože žijí v minulosti. Možná to nejsou už ani lidé, ale jen pejzaté přízraky, nadobro uvízlé v minulosti. Studují Tóru a přeskakuje jim z toho. Bůh, kterého uctívají, kterého se snaží poslouchat, je ale mrtvý bůh, protože minulý bůh.

            Uctívají minulého, mrtvého boha, přehrabují se v tóře jako v kupě shnilých odpadků, aniž by chápali, že boží existence musí být vždy přítomností, a na tom, co bylo, nemůže záležet, protože bůh se neohlíží zpátky.

            Když je vidím, mám chuť omlátit jim tu jejich Tóru o hlavu, aby pochopili, že ta jejich fanatická zbožnost je tou nejodpornější bezbožností.“

            „No jo, pane doktore,“ řekl jsem, mna si bradu, „ale totéž přece můžeme říct i o křesťanství.

            I křesťané přece vzývají mrtvého boha, protože je pro ně směrodatné, co řekl Ježíš před dvěma tisíci lety, ani křesťané vůbec nepřipouštějí to, že by bůh mohl ještě žít, že by se jeho plány a úmysly mohly měnit každou sekundu jeho existence, že by mohl mít bůh svobodnou vůli, a každá sekunda boží existence je přece věčností.

I oni zatloukli boha do rakve svých věroučných dogmat, a tuto rakev uctívají jako boha samotného, chvástajíce se svojí zbožností a duchovností, která ovšem takto není ničím jiným než jen pitevním protokolem dávno již neexistujícího boha.

Ale můžeme-li to říct o křesťanství, pak tím tuplem to musíme říct i o islámu, neboť v hlavě jeho bláznivého proroka se židovství a křesťanství smíchalo v jakousi tragikomickou patlaninu.

Korán popírá stejně tak boha jako tóra a písmo svaté, protože každá svatá kniha popírá živého boha. Každé náboženství není nic jiného, než jen vrzání pohřební kutálky nad božím hrobem a každá bohoslužba není než jen kar plný samolibého obžerství.

Souhlasíte přece s tím, pane doktore, že totéž, co můžeme říct o ortodoxních Židech, musíme říct i o křesťanech, a ovšem taky o muslimech.“

„Ne, ne, ne o muslimech se nebudeme bavit. Islám to je něco úplně jiného. Já jsem mluvil jen o ortodoxních židech,“ zavrtěl psychiatr rozhodně hlavou a rychle převedl náš hovor k původnímu tématu, jako by mu za patami stál nějaký neomarxistický cenzor, „zapomínání je ve své podstatě regenerační proces.

S olympiádou už si nelámejte hlavu.

Je podzim.

Na to myslete, tím intenzivně žijte, to je přítomnost.

Máte už posbíraná jablka?
Už jste je našrotoval, dal do bečky, přisypal cukr?“

„Ještě ne. Chtěl jsem, ale v tu chvíli jsem si uvědomil to s tou olympiádou,“ přiznal jsem se.

„Tak vidíte!“ řekl káravě psychiatr a promnul si oči, „to je teď přítomnost. Na to musíte myslet. Na to a nic jiného.

Jablka už padají. Bez vašeho přičinění shnijí na zemi bez užitku. Ale s vaším přičiněním ještě dají mnoho užitku. Pro spoustu lidí je alkohol jediným možným smysluplným východiskem.

          Umrtvit se, na nic nemyslet, cítit ve své duši příjemně spalující teplo.

          Nemůžete ty lidi nechat na holičkách, nemůžete je nechat napospas sobě samotným. Musíte je, žíznivé, napojit. Vykašlete se na olympiádu, já taky vůbec nevím, kdo vyhrál moderní gymnastiku, ostatně téměř všichni ti vrcholoví sportovci jsou svým způsobem zrůdy a olympiáda není ničím jiným než jen panoptikem.

          Jablka jsou důležitější než všechny olympijské medaile. Když vidím jabloně a pod nimi hustý koberec popadaných jejích plodů, hned je mi lehčeji na duši, protože vím, že moje práce má smysl.

          Má smysl, protože můžu jako odborník říct: ,Máš depky? Tak chlastej! Chlastej, co to dá! To je to nejlepší, co můžeš udělat, uchlastat se!‘

          Jděte a sbírejte jablka, ať je z čeho pálit. Jste jedním z nejpilnějších sběračů. Máte za to můj obdiv, moji úctu.

          Kdo jsem já, a kdo jste vy?“

          Touto otázkou zakončil psychiatr svůj proslov. Jeho slova mne povzbudila. Přestal jsem myslet na olympiádu pohřbenou kdesi v minulosti.

          ...

          Zkroucené a nikdy neprořezávané stromy v sadě pomalu vynořují se z uhnívající noční tmy. Nebe bledne, hvězdy mizí. Celou noc bylo i v mrtvém spánku slyšet padající jablka, jejich bubnování na plechovou střechu světa. Země je jimi posetá jako americká vlajka bílými mušími hovny. Béřu kýble, měchy, spoustu měchů, a vcházím do sadu, nikým nenásledován v opojné samotě.

          „Tak pojď, budeš rozdrceno jako lidská duše o posledním soudu, ale na rozdíl od ní vydáš mnohý užitek,“ zvedám první jablko ze země, promlouvám k němu jako by bylo živé.

          Ale není snad živé?

Nemá snad nesmrtelnou duši?

          Není v něm ukryt Život, který je i Pravdou i Cestou?

          Kýbl je za chvíli plný jablek, vysypu ho do měchu.

 Ranní vzduch má v sobě nepochybně cosi halucinogenního, psychotropního.

Jaká to nepopsatelně mučivá slast, být nejposlednějším z posledních, a přitom nejprvnějším z prvních!