Českým ženám se zvětšují prsa!

Nu, už jsem si myslel, že jsem opravdu blázen. Ale nejsem! Fakt, že se českým ženám zvětšují prsa, potvrzují už i odborníci!

            Lidé jsou dnes, a obzvláště dnes, přiznejme si to všelijací, rozumějte nanejvýš divní.

            Například mne jistá žena vytrvale považuje za blázna.

            Věřili byste tomu?

            „Jste paranoidní schizofrenik! Jděte se léčit, pozoruji na vás příznaky! Neléčená schizofrenie je nebezpečná okolí!“ vzkazuje mi vytrvale přes sklo mého okna mířícího přesně na sever.

            Ale mohu-li být nebezpečný svému okolí, proč tato žena na mne neupozorní patřičná místa, nota bene, když má v ruce nesporné důkazy mé vyšinutosti, to jest mé články?

            Proč nezajde osobně za někým zodpovědným, třeba ministrem vnitra, a neřekne mu: „Tak a tak, ten a ten je nebezpečný svému okolí, pokud se nebude léčit, zavřete ho, prosím, pěkně do blázince!“

            Co když opravdu něco vymastím a této se ženy se budou zvědavě ptát: „Proč jste to neoznámila, když jste dobře věděla, že ten člověk je nebezpečný svému okolí?“?

            Stát za oknem ta žena dovede, ale udat mě, upozornit na mě příslušná místa, na to se jí už nedostává odvahy. Jsou-li všichni takoví jako ona, jaký pak div, že po světě běhá tolik bláznů!

            Vskutku nevím, netuším ani v nejmenším, čím jsem si zasloužil její pozornost, jak jsem mohl v jejím mozku vyvolat tuto představu. Její domněnka, protože, jak sami vidíte, o nic jiného než jen o pouhou domněnku nejde, proměnila se ovšem už dávno v utkvělou myšlenku, fixní ideu, tedy symptom tak typický pro monomanii.

            I Raskolnikov byl přece podezříván z monomanie, vzpomínáte?

            Nesporně tedy tato žena trpí monomanii. Je posedlá tím, že jsem paranoidní schizofrenik. Kam se podívá, tam vidí moji paranoidní schizofrenii, která na ni vesele pomrkává z každého kouta, z každého záhybu smutečního sukna, jímž se potahují katafalky.

            Nu ovšem, zde na blogu je to přímo ráj monomaniaků. Až to někdy vypadá, že tento blok funguje výhradně kvůli nim. Vlastně ani bych se nedivil, kdybych ze všech těch zdejších blogerů byl jediným duševně zdravým člověkem já, hehe!

            I když samozřejmě někteří zdejší monomaniaci mohou dělat jen svoji práci. Když jsou s ní hotovi, hodí všechny ty uprchlíky a islamisty za hlavu, a věnují se něčemu zcela jinému.

            Ale abych si nekálel jen do vlastního hnízda.

            Nemluví třeba i faráři pořád jen o bohu, nejsou bohem přímo posedlí, netrpí fixní ideou, že navázali s bohem blízký, doslova intimní vztah?

            Monomaniaků je evidentně všude spousta.

           A tedy ona žena, co mě posílá do blázince, sotva může být výjimkou z trendu posledních let, to jest trendu prohlubujícího se všeobecného deliria, jež je takovou pěknou, dá se říct i symbolickou tečkou, za tím naším antropocénem.

            Ale už dost toho smutného psaní o bláznech mezi námi, o nás samotných, bláznivých a šílených, schizofrenních a paranoidních až do morku mozku!

            Přistavuji k oknu, k tomu západnímu, žebřík a jdu se projít ven, zaměstnat svoji mysl něčím jiným než jen chrlením nesouvislého shluku slov, vlastním autismem!

            Netrvá mi to dlouho, a jsem venku.

            Všude je plno molekul čerstvého vzduchu, těžké olověné mraky na obloze dodávají pozemské existenci svěže ponurý ráz. Studený vítr vesele si pohvizduje, jako by právě odevzdal bakalářskou práci na plzeňských právech. Mrtví si lebedí ve svých mokrých hrobech, radujíce, že už nemusí chodit do práce, živí boří ale se pořád boří do rozmoklé půdy při svých cestách tam, a zatím i zpět.

            Jak je hned člověku lehčeji na duši, když si vyjde ven v podzimní plískanici!

            Záhy však přijde tichý zvrat mého duševního stavu.

            Začíná se mi vkrádat do duše cosi neznámého.

            Znejistím, ale ne natolik, abych byl považován za xenofoba.

            To neznámé mě neděsí. Lhal bych nestoudně, kdybych tvrdil, že ano. Ale přece jen to neznámé bobtná, zintenzivňuje. Něco je jinak. Něco se změnilo, a neustále mění. Něco, co je strašně blízko a přece stále neznámé!

            Rozhlížím se kolem sebe, bloudím ulicemi, to neznámé je stále tady, všude kolem, má mě už zcela ve své moci.

            Ani nevím jak, ocitám se před výlohou obchodu s dámským spodním prádlem.

            Hledím do výlohy a mám najednou pocit, něco mi říká: „Tady jsi u pramene všeho!“

            „Ano, odtud tryská to dosud neznámé!“ uvědomím si.

            A v tu chvíli mi moje vlastní vůle nekompromisně přikáže, abych vešel dovnitř, do toho obchodu s dámským spodním prádlem. Nezbývá mi, než bez odporu uposlechnout tento příkaz. Všemu se člověk může vzepřít, jen ne své vlastní vůli. Vůle je krutý a nelítostný diktátor, ale jen ten, kdo má vůli je svobodný!

            Vcházím tedy dovnitř.

            Obchod je prostorný, i když zvenku tak nevypadá. Všude visí podprsenky, ba i ze stropu.

            Ale co to?

            Podprsenky připomínají mnohem spíš archy Noemovy než košíčky na lesní jahody!

            Beru jednu z těch podprsenek do svých chvějících se rukou.

            Vskutku, jáma na mamuta nebyla zajisté o moc větší, i když ji nebozí pralidé museli hloubit do permafrostu pouhými klacky!

            Jdu k pultu, za kterým stojí prodavačka.

            Cpe se ibalginem.

            „Bolí vás něco, že se cpete ibalginem?“ ptám se účastně.

            „Jestli mě něco bolí? To se ví, že bolí! Co vy o tom můžete vědět?“ řekne div ne s odporem.

            „Někdy mívám migrénu, vím, co je to bolest hlavy,“ odpovím.

            „Já mám migrénu každý měsíc,“ řekne prodavačka, schová ibalgin a mile se usměje, „co si přejete? Chcete koupit tuto podprsenku?“

            „Co si přeji?

Ne, nechci si koupit podprsenku.

Chci si jen zeptat...,“ říkám a pokračuji, „vím, co to dá za práci, ušít kvalitní podprsenku. Jeden kousek projde lidskýma rukama mnohokrát, než je hotový. Z modelárny a vývoje putuje zadání do střihárny. Podle speciálních šablon se tu rovnají a napichují krajky tak, aby každá podprsenka byla stejně vycentrovaná. Stroj pak vytvoří bezešvý košíček. Pomocí teploty, tlaku a ovšem i času (čas je velmi důležitý!) stroj potáhne pěnový košíček kvalitní látkou.

V šicí dílně plné žen se pak jednotlivé částí nýtují dohromady.

Je to vlastně pásová výroba. A na konci řetězce, poté, co ještě projde několika ženskýma rukama, je hotový výrobek, podprsenka.

To mi nemusíte říkat.

            Řekněte mi, prosím, jen to chci vědět, bude po nás potopa světa?

            Zachrání se kdosi, hrstka vyvolených, před ní v této podprsence?“

            Prodavačka mi odpoví: „Potopa světa? Jaká potopa? Jakého světa? Kdeže, milý pane! Prsa českých žen se zvětšují! Nevíte to? Zaspal jste snad dobu?“

            „To je ono! To neznámé, jež mne obklopilo ze všech stran! Zvětšující se prsa českých žen!“ rozsvítí se mi a můj zrak padne na prsa prodavačky.

            Jsou velká, větší než kdykoliv předtím!

            V tu chvíli vcházejí do obchodu zákaznice, české ženy. Je jich dobře snad celý autobus. Přijely asi z venkova do města na nákupy.

            I jejich prsa jsou velká, větší než kdy předtím. Aniž by se na mne ohlížely, začnou si zkoušet podprsenky, jednu po druhé.

            Třeštím na ně oči, jakási tupá slast raší mi v mozku jako podzimní květ, v obchodě najednou není k hnutí. Ze všech stran tlačí se na mě zvětšující prsa, drtí a rozmačkávají mne již zcela bezbranného, odevzdaného tomuto svému osudu. Dělají ze mne mastný flek, a nakonec ani ten ne, vyplňující bezezbytku všechen kosmos, jeho vakuum, jeho absolutní prázdnotu, prsa českých žen.

            Tak se končí můj výlet ven.

            Jsem rozmačkán, doslova vyzmizíkován prsy českých žen.

            Jak dlouho se budou ještě zvětšovat?

            Kam až to zvětšování povede?

          Na to už ale musíte odpovědět vy, vy, kteří jste snad ještě při smyslech, kteří jste ještě nepřestali existovat, jako jsem přestal existovat já dnešního bezvýchodně prsatého rána, nebo spíš už dopoledne...