Každý, kdo jde dnes na Hrad, je hnusný zbabělec

Ano, přesně tak! Poslouchat blábolení hlavy státu, jejímž jediným programem je vlastní blbost, není zásluhou, ale odpornou a hnusnou zbabělostí, ať si je jaký chce svátek

K. se poctivě živil jako zeměměřič.

A tak i dnes, o státním svátku, kdy se ulice měst ponořily do slavnostního poklidu a u kruhových křižovatek netvořily se kolony jako v jiné, práci zasvěcené dny, vykonával své zaměstnání.

Rozměřoval obrovskou svažitou louku za městem na jednotlivé stavební pozemky, vytyčoval rovněž příjezdovou cestu a příští ulice. Developer, který si K. najal, chtěl mít pozemky zasíťované ještě před vánoci, než uhodí novoroční nebo tříkrálové mrazy a udělají z půdy tvrdý chleba dobrý leda tak pro potkany.

„Bylo by dobré, pane K., kdybyste šel do práce i zítra. Ano, je státní svátek. Měli bychom odpočívat, v klidu rozjímat o smyslu toho, co slavíme, a vůbec o smyslu naší existence.

Ale víte, jak to v našem kšeftu chodí.

Čím dřív ty pozemky udáme, tím líp.

Nevíme dne a hodiny, kdy zase udeří další krize a poptávka po stavebních pozemcích bude v nejlepším případě stagnovat. Proto se nemůžeme ohlížet na nic. Ani na státní svátek. Musíme využít toho, že ekonomika roste, že lidé chtějí bydlet ve vlastním, že jsou stále méně a méně trpělivými, že jsou schopni se upsat i ďáblu, jen aby měli vlastní barák někde za městem, třeba i v prudkém svahu.

Konjunktura nemůže trvat věčně. Jednou se to musí zase všechno zhroutit jako domeček z debetních karet. A tato konjunktura trvá už dost dlouho, aby člověk, který dělá do kšeftu nějaký ten pátek jako já, věděl, že cosi visí ve vzduchu, že po silvestru už může být všechno úplně jinak.

Rozumíte mi?“ řekl K. člověk, jenž zastupoval developera.

„Rozumím,“ přikývl K..

Zeměměřičů jako on je dnes spousta. O jednu zakázku rve se jich nejmíň deset.

A nechce-li člověk přijít člověk o práci, musí se podvolit, musí souhlasit i s tím, že bude pracovat i o státním svátku, třebaže je v tom cosi rouhavého, cosi anarchisticky podvratného, zpochybňující autoritu státu, který jediný je oprávněn rozhodovat o tom, který den bude pracovní, a který, který bude dnem pracovního klidu, absolutním svátkem.

Strávil tedy K. takřka celý slavnostní den na zatím pusté a prázdné louce, zarážeje kolíky do země na místě budoucích hranic soukromých pozemků, na nichž se budou zoufalí lidé oddávat z plných plic svému domnělému štěstí, pokud však z nich milosrdná finanční krize neučiní ještě předtím žebráky, již na dně svých životů našli blyštivý poklad blahoslavené chudoby.

Krátce po čtvrté hodině, jsa již notně unaven z celodenního vyměřování, vydal se K. domů.

Nesa si na ramenou své zeměměřičské náčiní, kráčel vyzdobenými ulicemi. Na úředních budovách vlály státní vlajky, a v některých oknech činžovních domů nebo administrativních budov byly rovněž, vedle vlajek tibetských, vyvěšeny i vlajky státní.

„Dnes je svátek. V lidských duších bují a dere se vzhůru slavnostní nálada, jež vráží se lidem do obličejů. Hle, i auta jezdí dnes o poznání pomaleji. I lidé v nich sedící chtějí si vychutnat dnešní den. Chtějí nikam nespěchat, chtějí dát najevo druhým i sobě samotným, že dokážou zklidnit tempo svého života aspoň o svátcích,“ myslil si K., ale v tom ho na rohu dvou ulic, jež svíraly pravý úhel, přepadla jakási zlá předtucha.

„Cosi se chystá! Jsem obklíčen ze všech stran! Smyčka kol mého krku se utahuje!“ blesklo mu hlavou a vzápětí se odkudsi z hlubin vynořila i další, varovně žhnoucí myšlenka, „nebezpečí číhá doma! V mém příbytku! Měl bych dnes raději přespat v nějakém hotelu!“

K: se zastavil, sundal si z ramene své zeměměřičské nářadí a rozhlížel se kolem sebe.

Jaká to náhoda!

Stál zrovna před hotelem. Pravda, portýr před hotelovým vchodem vypadal dosti nevalně. Jeho obličej byl nepochybně obličej opilcův a uniformu měl na mnoha místech již zcela prodřenou. Přesto K. vešel do hotelu, chtěje si vzít pokoj na jednu noc. Do nosu jej uhodil štiplavý zápach kočičí moči. Ale K. toho nedbal a zeptal se tlusté ženy v recepci na volný pokoj.

„Bohužel, všechno je dnes obsazené. Jdou pozdě. Je státní svátek. To jsou všechny hotely vždycky obsazené. Lidé si to chtějí užít,“ řekla mu žena v recepci, ptajíc se, „oni jsou zeměměřič?“

„Ano, zeměměřič,“ přikývl K.

„Bůh s vámi! A všechno zlé pryč!“ pokřižovala se tlustá žena a omluvně dodala, „nezloběj se, ale opravdu nemáme nic volného.“

K. vyšel ven z hotelu. Nezbývalo mu, než jít domů, neměl-li strávit noc pod mostem ve společnosti imigrantů. Doma však z něho tísnivý pocit najednou spadl.

„Nesháněl se tu někdo po mně?“ ptal se své domácí.

„Kdo by se sháněl po člověkovi, když je státní svátek? To jsou všichni rádi, že se mají čas na sebe, že se můžou věnovat duševní hygieně.

Nikdo se po nich neptal.

Ani muž, ani žena.

Copak se po nich tady někdo někdy ptal?“ odpověděla mu domácí.

„Bál jsem se zbytečně! Byl to snad jen záchvěv duševní choroby, která chtěla ve mně vzklíčit, ale její sémě nepadlo na úrodnou půdu.

Je po všem!

Není se čeho bát!

Jsem doma, a nic se mi nemůže stát!“ oddechl si K. a v tu chvíli vešli do jeho příbytku bez zaklepání dva muži v dlouhých kožených kabátech.

„Vy jste K.?“ zeptal se jeden z nich, aniž by pozdravil.

„Co mi chcete?“ vytřeštil na ně K. oči.

„Vy pracujete jako zeměměřič na volné noze, že ano,“ řekl druhý muž v koženém kabátě.

„Chcete něco vyměřit? Přišli jste kvůli tomu?“ zoufale se zeptal K.

„Ne. Kvůli tomu jsme opravdu nepřišli,“ řekl první muž v koženém kabátě.

„Proboha!“ zaúpěl K.

„Přišli jsme proto, že vaše činnost zeměměřiče byla shledána záslužnou,“ řekl tvrdě druhý muž v koženém kabátě.

„Moje činnost je shledána záslužnou?“ nevěřícně opakoval K.

„Ano. Byly vám přiznány zásluhy. Zásluhy o stát. Půjdete s námi,“ řekl první muž v koženém kabátě.

„Kam mne chcete odvést? Nic jsem neudělal! Nemám žádné zásluhy! Žiju zcela lhostejný ke všemu, i ke své práci, která není pro mne již ničím než jen otročinou fyzickou i duševní.

Kdybyste věděli, jak svou práci nenávidím, jak se mi hnusí!

To musí být nějaký omyl.

Nemám žádných zásluh!

Zeptejte se, koho chcete!“ bránil se K.

Druhý muž v koženém kabátě se usmál: „My sami nejlíp víme, kdo má zásluhy a kdo ne. Byly-li u vás nalezeny zásluhy, buďte si jist, že nejde o žádný omyl.

Odvedeme vás teď na Hrad. K hlavě státu.“

„Cože!? Na Hrad? K hlavě státu?“ zavyl K. jako zvíře.

„Ano, na Hrad. Copak nevíte, jaký je dnes den? Dnes je svátek. Budete na Hradě vyznamenán. Za zásluhy I. stupně, jež byly u vás shledány hlavou státu.“

„Ne! Ne! To je omyl!“ vykřikl K., ale muži v kožených kabátech ho chytili každý z jedné strany a beze slova vytáhli ven z příbytku.

Domácí, schována v koutě, to všechno viděla.

Když K. odvedli, pomyslela si: „Takovým slušným člověkem se zdál být! Vždyť bydlel u mě tři roky, platil nájem řádně a včas. A najednou, zásluhy! Dneska si člověk nemůže být jistý ničím. Ani tím, koho si v dobré víře vezme na kvartýr. Vždyť mě mohl v noci podříznout keramickým nožem! A teď ho vedou za zásluhy na Hrad, k hlavě státu!

To je s ním amen, dostane metál od hlavy státu!

A takové v jeho pokoji vždy bývalo ticho, i v neděli!“

K. sklesle kráčel vedle svých průvodců, za nimiž se lidé, které potkávali, raději ani neohlíželi, všichni jim mlčky a překotně uhýbali z cesty.

Jen tu a tam se K. zdálo, že slyší šepot lidských myšlenek.

„Další, co má zásluhy! Fuj! Jsou to dnes lidi! Své vlastní rodiče by zaprodali za kus plíšku!“ mysleli si lidé, které K. na své rmutné křížové cestě potkával.

„Jsem ztracen! I oni mne odsoudili! I oni jsou přesvědčeni, že mám zásluhy! Nikomu to nedokážu, před nikým neobhájím svoji čest, a přece je jedinou pravdou to, že žádných zásluh nemám, ani nemohu mít!

To všechno je hrozné a děsivé nedorozumění, které se musí přece vysvětlit!“

Ale nic se nevysvětlilo.

Zničehonic se před K. a jeho průvodci vynořil majestátný Hrad, slavnostně osvětlený, prezidentská zástava vesele povlávající ve větru oznamovala, že hlava státu je doma.

„Tak jsme tady,“ řekl první muž v koženém kabátě.

„Nemějte strach. Pravda vítězí. Kdyby to nebyla pravda, tak by to na prezidentské standartě nebylo vyšito zlatou nití,“ řekl druhý muž v koženém kabátě.

Ale to už vcházeli do velkého, pozdně gotického sálu, který byl plný stejných nešťastníků, odsouzených k vyznamenání za zásluhy.

Muži v kožených kabátech postavili K. vedle jakéhosi tělnatého muže, který pořád dokola zoufale opakoval: „Lidi, zlatý, já žádný zásluhy nemám, věřte mi! Kde bych je vzal? Vždyť já jsem jen docela vobyčejnej řezník! Porážím prasata, dělám jitrnice, prejt a tlačenku! To je všechno, nic víc!“

„Já taky nemám žádné zásluhy! Já jsem jen zeměměřič! Já jsem i dnes byl v práci!“ vykřikl K., ale jeho slova zanikla ve zvuku fanfár, jež ohlašovaly začátek smutné exekuce.

K jednomu nešťastníkovi po druhém přistupovala hlava státu. Opilá, celá přízračně odulá, blbě se tvářící připichovala odsouzeným na hruď znamení hanby, vykonávajíc tak nemilosrdný rozsudek nad nimi vynesený neviditelnými soudci. Konečně hlava státu a její suita dospěla k tlustému muži, jenž stál vedle K.

Ten celý ztuhl, postaviv se do pozoru, vypnuv hruď, jak to dělají obzvláště vzpurní odsouzenci před popravčí četou, aby tím dali najevo své pohrdání.

Hlavu státu, připnuvší na hruď tlustého muže metál, zaskřehotala: „Povím vám starý židovskou anekdotu, říkal mi ji Šimon Peréz.

Loučí se rabín se svým synem na smrtelném loži a říká: ,Synu, prozradím ti největší tajemství života. Všechno je jinak!‘“

Všichni kolem se hlučně rozesmáli. Když utichli, přešla hlava státu ke K.

„To není hlava státu! To je hlava tasemnice, hnusu, který do mně právě vchází, který se ve mne vylíhl z vajíčka!“ zoufale si pomyslel K, bezhlesně otevíraje svá ústa, „to je hnus! Strašlivý hnus! Nikdy bych neřekl, že život může být tak hnusný jako teď!“

Hlava státu, tasemnice, se zatvářila moudře, takže její blbost vynikla o to více, a řekla: „Povím vám židovskou anekdotu, říkal mi ji Šimon Peréz.

Loučí se rabín se svým synem na smrtelném loži a říká: ,Synu, prozradím ti největší tajemství života. Všechno je jinak!‘“

Všichni kolem se smáli. I K. se smál.

„Hehehe,“ slyšel sám sebe a hnus, který pocítil nad sebou samotným, ho div neomráčil, „kde se to ve mně bere tolik hnusu, tolik trapnosti?

Jak je to všechno hnusné a trapné, a přece mě to dostalo, zcela ovládlo, zlomilo, učinilo navždy zbabělcem, odsoudilo k pohrdání sebou samotným!“

 Ale to už na K. krk položil jeden z pánů své tlapy, zatím co hlava státu připnula mu na hruď státní vyznamenání „Za zásluhy I. stupně“. Mlhavě viděl, jak onen pán a i hlava státu, blízko jeho obličeje pozorují jeho agonii.

„Jako Hůlka!“ pomyslel si a bylo to, jako by ho ten hnus měl přežít.