EET je státním symbolem českého udavačství

A pak že, jak tvrdí jistý bloger (nebo něco v tom duchu), s globalizací upadá i úcta ke státním symbolům. EET ukazuje, že to s námi Čechy není ještě tak špatné 

Obešel jsem dnes pět hospod.

V každé jsem si dal tři piva, dvanáctky, tři velké slivovice, guláš a deset knedlíků.

Hodlal jsem totiž dnes udat nějakého nepoctivého živnostníka. Nejsem povaha mstivá a zlá, ale přece jen ve mně včerejší prudké zdražení vyvolalo výbuch těžkého neovladatelného vzteku, jenž mi docela zatemnil můj rozum.

„Počkejte, vy šejdíři! Daně se vám platit nechce! Každá záminka pro zdražení je vám dobrá! Však počkejte! Všechny vás udám! Všechny!“ křičel jsem nepříčetně, hroze pěstí, těm, kteří si to nesporně zasloužili, vždyť v okruhu deseti kilometrů čtverečních nenapočítal jsem ani jednu hospodu, která by nezdražila.

Vidíte sami, jak mi hněv zatemnil rozum, protože jinak bych nenapsal v „okruhu deseti kilometrů čtverečních“. Nic takovéhototiž, jako je okruh deseti kilometrů čtverečních neexistuje, (existuje jen kruh o obsahu deseti kilometrů čtverečních a poloměru cca 1,7 km).

Proto jsem dnes obešel pět hospod.

V prvních čtyřech jsem se svým udavačským záměrem neuspěl. Všude mi účtenku k mé nemalé zlosti dali, ačkoliv jsem se o ni pochopitelně vůbec neprosil.

Vycházeje ze čtvrté hospody, maje v kapse již čtvrtou účtenku, když za tři piva, tři velké slivovice, guláš a deset knedlíků účtovali mi -456,- Kč včetně DPH, vrávoral jsem již trochu. Ale vztek v mé duši nepovolil. Ba právě naopak, těžkl, podléval se černou zkaženou krví jako záděra na palci u nohy, na který vám stoupl kůň, slezský norik.

„Udávalo se vždy!“ mumlal jsem si pro sebe, vrážeje do lidí, „a udávat se bude. Lidská povaha jest již taková.

Jak tomu přijdu, já, samoživitel s dcerou studující na univerzitě ve Skotsku, abych platil za tři piva, tři velké slivovice, guláš a deset knedlíků -456,- včetně DPH?

Vždyť jen minulý měsíc vydal jsem za opravdu svého Fiatu -13000,- Kč.

Odešla řídící jednotka!

Kde na to mám brát?

Kradu snad, nebo jsem živnostník!“

Ale to už jsem se ocitl v restauraci hotelu „U plechového Slunce“.

Posadil jsem se ke stolu a začal popíjet, pozoruje těžké závěsy na oknech, mysle si přitom: „Pokud se kvůli těm živnostníkům, co pořád zdražují, nezhroutím fyzicky dřív, než zemřu (ale copak není i smrt fyzickým zhroucením, když ne duševním!), čeká mne jen nedůstojné živoření, neb na důchod si nenašetřím, protože s takovou nebudu mít z čeho.

Čím je pak smrt než jen šlehnutím biče přes oči koně, který se vzpírá táhnout, přestože právě kvůli tomu je živen, aby poslušně táhl vždy, když se mu poručí?“

Přiznávám, myšlenky se mi již trochu pletly.

Ale komu by se nepletly po čtyřech guláších a čtyřiceti knedlících, když ten pátý mi právě přinášeli?

Pustil jsem se do něj, hlučně mlaskaje.

Tu najednou uhodila mne do uší slova, jež si mezi sebou vyměňovali číšník s vedoucím hotelu.

„Vidíš toho vašnostu, jak se cpe gulášem?“ pravil vedoucí hotelu, ukazuje rukou v kožené černé rukavici přímo na mne.

„Vidím, už když přišel, měl pořádně nakoupeno,“ přikývl číšník.

„To bude jistě nějaký ňouma. Až bude platit, nedávej mu žádnou účtenku. Zkasíruj ho hezky z ručky do ručky. Ať si Andrej strčí ty svoje koblihy do ...“ posledního slova jsem již neslyšel, neboť mi hlava spadla do guláše.

Ale to, co jsem slyšel, mi stačilo. Srdce mi radostí zaplesalo.

„Mají mě za ňoumu, a přitom jsem udavač!“ div jsem netančil radostí, ovládaje ze všech svých sil (vůli jsem měl vždy silnou).

Objednal jsem si ještě čtvrtou a pátou slivovici, abych je dokonale zmátl.

„Plaaatííím!“ zakoktal jsem nakonec, velké hodiny na zdi restaurace ukazovaly půl sedmé.

Číšník uskutečnil svůj zločinný záměr, aniž by hnul brvou. Já jsem však taky ani nehnul brvou, neprozradil jsem, kdo ve skutečnosti jsem, to jest udavač.

,To je dobré,“ mávl jsem velkopansky rukou, podávaje tomu zločinci tisícikorunu, nechávaje mu dvě koruny dýška, v duchu se však směje na celé kolo, „počkej, ty se budeš divit, až tě udám na Generálním finančním ředitelství, a ty zjistíš, že svět je jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou, jak píše jeden spisovatel, hehe!“

Číšník mi úlisně pomohl postavit se na nohy. Jsou to duše lokajské, tito pinglové, co se vozí v mercedesech.

Vypotácel jsem se z restaurace hotelu „U plechového Slunce“.

Do nozder mne uhodil ledový vzduch, na nebi opalizovalo tolik hvězd jako nikdy předtím.

Při pohledu na ten kosmos vkradlo se i do mé udavačské duše cosi nesporně duchovního, nanejvýš vznešeného.

Ba dokonce jsem si vybavil i verš z Matoušova evangelia: „Amen, pravím, vám, kdo má hodně, bude mít ještě víc, kdo má, málo, bude mít ještě míň!“

A v tu chvíli mne opět popadl vztek, obloha, neobloha.

Co následovalo, není ani tak tragické, jako spíše směšné.

Ušedše několik kroků, svalil jsem se jako k zemi jak podťatý.

Kdo má hodně, bude mít ještě více!

To mrazivý vzduch znásobil účinek všech těch piv a velkých slivovic, které jsem dnes vypil. Nemoha zvednout se země, a jak taky, když jsem o sobě nevěděl, umrznul jsem, nikoho nakonec neudav...

Nu, ale nelituji toho ani za mák, ani co by se všem těm hospodským za nehet vešlo, protože nyní, jsa po již po smrti, vím to, co jsem tehdy ještě nevěděl, vycházeje z restaurace hotelu „U plechového Slunce.“

To, co, žijíce a platíce, či neplatíce daně, považujeme za náš „skutečný“ život není žádným skutečným životem, žádnou „nejvyšší“ hodnotou. Tato pozemská fraška je jen daní, kterou platíme a odvádíme ze života skutečného, toho života, jemuž se nyní oddávám i já, umrznuv pár kroků od hotelu „U plechového Slunce“, sám se směje tomu, že mohl jsem být skutečně udavačem, kdybych v restauraci hotelu „U plechového Slunce“ svoji pouť neskončil, nýbrž ji tam začal, hehe...