Ortel nad neposednými teniskami. A taky nad zdravým rozumem

Už jsme zase v době, kdy máme svobodně na vybranou. Buď kývat hlávkami zelí, nebo zarputile mlčet. Co hrozného udělaly neposedné tenisky, že se prorežimní novináři mohou přetrhnout při jejich očerňovaní novinářskou černí?

To, co zde píši, nemá nic společného s adorací režimu, ani s mrkvemi, které mají sněhuláci zabodnuté ve svých sněhových hlavách místo nosu, protože já nejsem prorežimní aktivista (myslím samozřejmě režim nynější, ne normalizační, hehe!).

Ostatně, viděli jste, že by na této mrkvi někdy seděl slavík a klokotal?

Já ne!

To, co zde píši, je o citronově žluté šále a neposedných teniskách!

Vzpomínáte?

To byly, časy, pane jo!

Víťa Vávra měl vlasy až po zem a Lucie Bílá měla zase..., no, Lucie Bílá měla hlavně ty neposedné tenisky.

Jo, a taky už tenkrát byla horší než kluk!

Ano, autor těch mega hitů, to jsem já.

Ale abych se jen nechlubil, abych byl i trochu skromný, víte, že jsem nejen spoluautorem prvního českého artrockového alba „Město Er“, ale i autorem jeho revoluční symfonické složky (Marián Varga s tím vším přišel samozřejmě až po mně)?

To je, co?

To čubrníte!

Však už je to, jářku, víc jak čtyřicet let, co jsem revolucionář.

Prostě ani dnes se někdo nehodí do krámu, proč si myslíte, že má moje strana ve volbách jedno procento?

No, protože se někdo nehodí dnes do krámu kvůli tomu, že jsem už v roce 1970, kdy jiní odvolávali 2000 slov, byl zásadním spoluautorem, který přinesl přelomové prvky do přelomového alba, a to mi dodnes někteří nemůžou zapomenout!

Ale už dost vzpomínání.

Chci zde napsat něco jiného.

Chci totiž napsat: „S hudbou, a vůbec skoro se vším, je to teď stejné jako tehdy, v normalizačním režimu.“

Možná se zeptáte: „Jak to můžu vědět?“

Jenže já to nejen můžu vědět, ale já to i musím vědět!

Pravda je nadevše prostá a jednoduchá.

Dlouhá léta jsem totiž působil jako hudební redaktor v normalizačním rozhlasu, de facto jsem rozhodoval o tom, co se bude hrát, nebo taky nebude.

Franta Janeček měl pod kontrolou televizi a já rádio.

Zeptejte se, koho chcete z tehdejší hudební branže, a každý vám potvrdí, že jsem se na tom docela pěkně napakoval (stejně jako Franta Janeček v televizi).

Z toho vyplývá, že musím vědět, jak moc se tehdejší situace podobá té dnešní.

Jednou jsem pustil Pražský výběr a hle, na druhý den už ho zakázali. Ale mě za to nevyhodili, protože jsem pro spoustu lidí tehdy dělal v rozhlase maximum. Tito stateční lidé mě podrželi, vzepřeli se soudruhům. Určitě ta jména znáte, Petr Janda, Standa Procházka ml., Pavel Liška, Bobina Ulrichová, abych jmenoval aspoň některé, ty nejstatečnější.

Tak je to, mojí milí!

Obujte si neposedné tenisky, zabalte si krk do citrónově žluté šály, ať vám nenastydne zdravý rozum. Já mám zdravý rozum v pořádku a proto s mediálním ortelem nad bílými teniskami a citronově žlutou šálou nemohu zásadně souhlasit.

P.S. To mi mimochodem připomíná, že mě jeden populární moderátor chtěl předevčírem pozvat do televizního studia na oběd, abych mu u něho řekl něco zdravého a rozumného o zdravém rozumu, ale bylo mu řečeno, že se nesmí, protože v televizním studiu se nemůže obědvat!!!