Vítejte zpátky v hradní žumpě, pane Sklenáři!

Protokol na Hradě, to není jenom taková obyčejná věc. Někdy páchne hnojem a někdy zase koksem, a lidé si jej váží velice

Naposledy jsem pracoval v CEFC, jako sekční šéf čehosi, jednoho čeho.

Ale to už je minulost, v uplynulých dnech jsem požádal o uvolnění a oni mě uvolnili.

Když jsem se loučil s předsedou panem Jie Ťien-mingem, řekl mi: „Odvedl jste u nás dobrou práci. Jsem rád, že se s vámi  setkám opět na Hradě. Pamatujte si, že jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.“

Vzal jsem si tuto vzácnou radu k srdci a tak se dnes stal zaměstnancem Kanceláře prezidenta republiky.

Stalo se to takto.

Přijdu na Hradčanské náměstí, projdu hradní branou a najednou stojím před dveřmi hradního kancléře.

Zaklepu poprvé a nic.

Zaklepu podruhé, trochu hlasitěji a nic.

Zaklepu tedy potřetí, to už buším do dveří pěstí.

A konečně se ozve: „Dále!“

Vejdu dovnitř a slušně pozdravím.

„A to jsi ty,“ řekne kancléř a dodá, „víš, přemýšlel jsem.

O čem?

Sám nevím!

Ale bylo mi, jako bych byl seděl mezi bambusy.

V hloubi jejich háje, a nikdo o mě z lidí nevěděl.

Tak už jsi zase zpátky, tady u nás?

Vítám tě!“

Kancléř mi pevně stiskne ruku.

„Jsem tady. Ale jen na pár měsíců, určitě ne roků,“ odpovím.

„Já, vím, vím! Nemusíš mi nic říkat! Jen na pár měsíců, ne na pár roků!

Prach jsme a v prachy se obrátíme, hehe!“ zasměje se kancléř, ale pak zvážní, „Jindra musel skončit, málo platné!

Vzal si toho na sebe trochu moc, co naděláš?

Když šíp mine cíl, střelec z toho viní sám sebe, ne druhého. Tak jedná i člověk moudrý, Jindra dal sám výpověď.

Pověřím tě vedením toho odboru.

Chceš?

Ale slovo chlapa!“

Přikývnu: „Chci! Slovo chlapa! Už jsem nad tím trochu přemýšlel. Mám už i vizi.“

„Fakt? To je prima! Taky bych chtěl mít vizi. Skutečnou vizi.“ řekne kancléř.

„Mám vizi, chtěl bych odbor především stabilizovat,“ nastíním svoji vizi a dodám, „já se ti u těch šikmovokejch naučil náramně stabilizovat.“

„Ano, ano, všichni se od nich musíme učit stabilizovat. Mladí potřebují radost a stabilitu, dospělí potřebují  práci a stabilitu, a staří potřebují mír a stabilitu,“ přikývne kancléř a podá mi pracovní smlouvu, „tady mi to podškrábni, ať to mám v cajku. A co personální změny?

Máš něco v plánu?“

„Žádné personální změny nechystám. Úředníci se o práci bát nemusejí. Nechci žádné zemětřesení, kdo je loajální, ten může zůstat,“ odpovím.

„Všichni jsou tady loajální, kdo by nebyl!

Vždyť pomsta může zplodit jen novou křivdu, nebo prodloužit již trvající nepřátelství,“ přikývne kancléř, když v tom bez zaklepání vejde prezidentův poradce, velevážený pan Jie Ťien-ming.

Vyměníme si obřadné úklony.

„Jsem rád, že vás opět vidím. Já jsem byl opilý, a dlouho sladce klímal, ale když jsem se dozvěděl, že zima brzy mine, vyskočil jsem a přidal do kroku,“ řekne prezidentův poradce a obrátí se na kancléře, „mohl byste mi proto, pane Vráťo, vyleštit moje lakýrky? Potřebuji, aby se leskly jako hladina tůně s volavkou, to umíte tady na Hradě jen vy.

Přijďte za mnou, prosím, co nejdřív.“

Prezidentův poradce odejde. Kancléř mi ještě rychle řekne: „Kancl si vezmi po Jindrovi. Zbyla tam po něm nějaká saka. Zkus si je možná, ti padnou jako ulitá z olova.

Já už musím letět. Vidíš, jaký mám tady furt fofr, však to znáš.“

Kancléř odběhne leštit lakýrky a já jdu do své kanceláře.

Sednu na židli a poslouchám.

Kdosi za zdí vykládá: „A tak ten Trump musel třikrát prosit páprdu, aby se za ním jako do tý jeho Ameriky přiletěl, až nakonec na to páprda kýv, jako že jo, že to tedy zkusí, jestli ta vosobní chemie bude taky fungovat stejně jako s Putinem...“

Kdosi jiný odpoví: „Hele, dyž bude Trump nalitej jako páprda tak ta chemie určitě fungovat bude, páprda se napije, ale opilej bude Trump, hehehe!“

Za zdí se rozburácí smích, i já se rozesměji. Ale pak se hned pustím do práce, a nezastavím se až do večera, kdy pozvednu hlavu a hledím na Měsíc, který mi svítí přímo do okna.

Je velký a kulatý, mnohem větší a kulatější než já...