Vydají se kaliči z „Vlasteneckých novin“ po stopách havloida Palacha?

Nerozumím tomu, proč naši vlastenci z „Vlasteneckých novin" prezentují bytostně vlasteneckou Palachovu oběť pro svobodu národa jako čin choromyslného člověka. Snad mi to některý ze zdejších vlastenců vysvětlí hezky po lopatě

            Přiznávám se bez mučení tikajícími hodinkami Poběda a taky na plné tlusté čáře, že autorem slova „havloid“ jsem já.

            Ano, byl jsem to já, kdo jej v tom blahoslaveném roce Havlovy smrti použil jako první. A tak jej daroval světu  i vesmíru, jako daroval světu i celému vesmíru bůh svého jediného syna. Plně souhlasím, že je to výraz ironický, snad i posměšný. Ale nikoliv vulgární, proto je moje opakované věznění a neustálé šikanování havloidy kvůli tomu, že je nazývám havloidy, zcela protiprávní.

            Ale havloidi jsou už takoví. Lidé štítící se práce  (já tvrdě pracuji jako popelář), kteří vás za vaše peníze a za použití násilí (mně například už dávno vyrazili všechny zuby, a při každém zatčení mi rozmlátí i zubní protézu), lži a nenávisti přesvědčí o své pravdě.

            Já se však přesvědčit nenechám, jsem pevný jako poručík Dub ve své víře ve vítězství rakouských zbraní!

            Ano, byl jsem to já, kdo dal světu slovo havloid.

A budu to i já, kdo dá našemu národu, jež musí žít svůj těžký život v zemi ovládané sektou havloidů, tolik potřebnou jiskru, která zažehne plamen strašlivé vzpoury proti porobě. Vzpoury, na jejímž konci bude znovu objevený svobodný život v zemi, očištěné od všech havloidů, v zemi, jež bude opět patřit našemu pracujícímu lidu, který si sám bude rozhodovat o svém osudu...

            Svým politickým zaměřením totiž inklinuji ke konzervatismu a vlasteneckým hodnotám, lze proto v mém případě mluvit o konzervativci s vlasteneckým cítěním. Právě proto toto své vlastenecké cítění byl jsem neustále pronásledován havloidy.

            Avšak marně se mne havloidi snažili umlčet!

            Čím víc mne pronásledovali, tím větším jsem byl vlastencem, tím více miloval svoji, tak těžce zkoušenou vlast, tím více toužil po tom, aby moje vlast mohla opět svobodně vydechnout.

            Ta veliká a svatá věc mne napadla, když mne havloidi zase nechali zatknout a umístit bezdůvodně do cely předběžného zadržení. Bylo to navečer, tak jsem policisty, na první pohled tupá havloidní hovada, požádal o sklenici, do které bych si mohl odložit svou zubní protézu.

            „Haha!“ zasmáli se havloidi, vrhli se na mne, vytáhli mi brachiálním násilím z úst zubní protézu a vítězoslavně jí praštili o zem, „teď už žádnou skleničku nepotřebuješ, vlastenče, haha!“

            Byla to desátá zubní protéza, kterou mi takto rozbili.

            A ještě tu noc mne napadla ta věc.

            „Je potřeba přejít k aktivnímu, ale ne násilnému odporu,“ pochopil jsem a pokračoval v rozvíjení té zásadní myšlenky, „musíme ukázat havloidům, jak vysoko mravně stojíme nad nimi, že nás jejich teror, nemůže zlomit, že klidně položíme i své životy za svobodu.

Oni se toho leknou, protože havloidi jsou zbabělci od boha. Vystupňují svůj teror, a tím si nad sebou sami vynesou svůj ortel smrti.

Až přijdu domů, vyhlásím časově neomezenou hladovku, a budu ji držet tak dlouho, dokud Česká republika nevystoupí z EU a nezruší vízovou povinnost pro Rusko!

Budu jí držet tak dlouho, i kdybych měl pro Pravdu hlady zemřít!“

Myslel jsem na to celou dobu svého předběžného zadržení, nemoha se dočkat, až mne pustí, abych mohl běžet domů a začít hladovět. A když mne pustili, na cestu mi havloidi přimalovali pod levé oko parádní monokl, na nic jsem nečekal, a běžel domů, jako by mi za patami hořelo.

„Koukněte, jak je posraný strachy!“ smáli se havloidi.

Ale já se taky smál. V duchu.

„Hehe, však počkejte, až položím život za svobodu, hihi!“ byl můj mozek vyplněn tím nejušlechtilejším smíchem.

„Táto, ti tě ale zase zřídili! Kde máš zuby? Že oni ti je zase, dementi jedni havloidní, rozbili!“ spráskla ruce manželka, když mne uviděla.

„Mámo, vidíš to sama. Těžký život v zemi ovládané sektou havloidů mne přiměl k tomu, abych, jako správný vlastenec udělal to, co po mne moje vlast vyžaduje, totiž abych pro ni obětoval svůj život,“ zašišlal jsem slavnostním hlasem a dodal, „ode dneška budu držet hladovku za vystoupení Česka z EU.

Budu ji držet třeba až do úplného konce, jako bychom zemřít včera měli.“

„Hladovka, to už dnes nic není, to už nikoho nezajímá,“ řekla však žena, vášnivě zvolajíc, „upálit by ses měl, táto.

Ano, upálit!

Jen zápalná oběť dokáže zburcovat národ z jeho letargie, jen zápalná oběť dodá národu sílu.

Upal se, táto, a havloidi budou namydlení!“

Manželčin nápad měl cosi do sebe.

„Máš pravdu, mámo!

Hladovka to nic není.

Musím se rovnou upálit na protest proti havloidnímu teroru.

Když se upálím, strhnu lavinu, kterou už nic nezastaví!

Ještě, že tě, mám, mámo!

Láska a pravda musí zvítězit nad havloidní lží a nenávistí!“ vykřikl jsem a objal manželku.

„Ani, táto, nevíš, jak jsem na tebe hrdá. Uděláš ze mne vdovu po mučedníkovi a z dětí sirotky, již budou svědomím národa,“ líbala mne manželka, jako bychom byli znovu prožívali svatební noc, „ještě, táto, určitě zajdi do Vlasteneckých kravin, aby to mělo mediální pokrytí. To víš, že mainstreamová média schválně budou o tom mlčet.

Ale teď už jdi, táto. Čím dřív se upálíš, táto, tím líp pro naši porobenou vlast, tím blíž bude vytoužená svoboda.“

„Ano, mámo. Už jdu,“ políbil jsem manželku, dodávaje, „ a neplač. Dělám jen to, co je mojí nejsvětější vlasteneckou povinností.“

„Já vím, táto. Nebudu plakat,“ řekla manželka a opravdu neplakala, neukápla ji ani jedna slza.

Co nejrychleji jsem se vypravil do redakce Vlasteneckých kravin.

„Upálím se na protest proti havloidnímu teroru!“ oznámil jsem, co možná nejstručněji, vlastencům z redakce Vlasteneckých kravin.

Odpovědí na mé oznámení byl výbuch té nejupřímnější radosti.

„Hurá, hurá!“ jásali všichni a sám šéfredaktor mne dojatě líbal na tváře, „přesně něco takového potřebujeme!

Zápalnou oběť, která těm debilním havloidům natrhne triko!

Když budou mít na rukou krev nevinného člověka, nikdo už jim neuvěří ani slovo.

My, jako redakce Vlasteneckých novin, přispějeme k tomuto nejušlechtilejšímu projevu ryzího vlastenectví tak, že složíme se na benzín k tomu potřebný.“

Po těch slovech vmžiku mezi sebou redaktoři Vlasteneckých kravin vybrali částku, za kterou mohl jsem si pořídit patnáct litrů bezolovnatého benzínu.

„Děkuji vám,“ děkoval jsem dojatě, když mi šéfredaktor vysypal do dlaní hrst tvrdých mincí.

„Ne, my děkujeme vám! Jsme vám, my všichni skuteční vlastenci, za vaši zápalnou oběť nesmírně zavázáni,“ byl šéfredaktor dojatý ještě víc než já, objímaje mne jako svého rodného bratra, „váš čin bude světlem v temnotách, jež ukáže národu cestu. Je dobré, že jste popelář, poctivě pracující člověk. Havloidní propaganda nebude moci tvrdit, že jste psychicky vyšinutý člověk, a zároveň se ukáže, že pracující lid má ještě svůj rozum, svoji vůli, že se nenechá opít havloidní lží.

Ani nevíte, jak vám závidím!

Tak moc bych si přál být na vašem místě!

Váš pohřeb bude celonárodní manifestací odporu proti havloidnímu teroru. Promluví na něm i Klaus, a určitě přijede i Putin, aby se poklonil vaší památce.

Vidíte to místo tam na zdi?

Tam, na čestné místo, umístíme vaši posmrtnou masku, abychom ji měli při své vlastenecké práci furt na očích!“

„To si snad ani nezasloužím. Vždyť dělám jen to, co po mně žádá moje vlast, nic víc. Každý na mém místě by tak jednal,“ podotkl jsem skromně.

„Jen nechte být! Žádný debilní havloid by se neupálil pro vlast jako vy!“ zavrtěl hlavou šéfredaktor Vlasteneckých kravin a najednou vesele zvolal, „a víte vy, co?

Máme tady ještě tři konzervy lančmítu z roku 1988.

Pane, jo, to je lančmít! Samé maso, to se nedá s tím dnešním vůbec srovnávat.

Otevřeme jednu konzervu, abyste se na to ještě pořádně posilnil!“

Lančmít byl vynikající. Dal jsem si dva plátky a už jsem byl sytý. Nastal čas loučení. Se všemi jsem se ještě jednou objal a poprosil je, aby kvůli mně neplakali, protože je pro mne ctí a radostí obětovat se pro vlast. Mé prosbě bylo vyhověno. Lidé v redakci Vlasteneckých kravin jsou mnohem statečnější než já, který se za chvíli upálím...

Byl jsem to já, kdo dal světu slovo havloid, a budu to já, kdo dá světu i nový slovní obrat.

Už se nebude říkat: „Upálit se pro svobodu národa jako Palach.“

Už se bude říkat: „Upálit se pro svobodu národa jako Včelička.“ (jmenuji se totiž Včelička).

Palach byl blázen. Ale já jsem konzervativní vlastenec. Moje zápalná oběť není plamenem šílenství, ale živou pochodní, se kterou ve své ruce vyjde národ ven z temného lesa havloidního teroru.

Stojím pod Národním muzeem a polévám se benzínem, který mi příjemně crčí z hlavy, jeho čůrky mě rovněž šimrají na zádech. Magistrála ustrnula v němém údivu, auta na ní se zastavila. Řidiči na mě třeští své roztažené zornice. Čekají, co bude, a stejně tak lidé kolem, držící v ruce své mobily, připraveni můj čin obrazově uchovat pro všechny příští, již svobodné věky.

Co by bylo?

Škrtnu zapalovačem, v jediné sekundě vzplanu.

To bude, to a nic jného!

Škrtnu zapalovačem a všichni ti debilní havloidi mi můžou hořícímu políbit prdel, právě nastává soumrak jejich hrůzovlády!