Díky bohu, že jsem bigotní katolík a ne uslintaný liberál!

Každý den děkuji ve svých modlitbách všemohoucímu bohu, že mě ráčil oblažit svojí milostí, a učinil ze mne bigotního katolíka a ne nějakého blbého liberála

            Mrzlo.

Ale ačkoliv mrzlo, až praštělo, ba dokonce se dalo říct, byť zatím s trochou nutné, avšak nikoliv již násilné nadsázky, že je u nás konečně zima jak v Rusku, a že se tedy věci evidentně přece jen pohnuly k lepšímu a liberální ledy začaly praskat, byl Marťas evidentně přepadlý.

Ne, to je slabé slovo. Marťas byl evidentně nezdravě přepadlý, bylo vidět, že něčím strašlivě užírá.

Kapka tím byl silně znepokojen. Není divu, vždyť Marťas byl jeho souvěrec, katolík stejně bigotní jako on, a tedy mu muselo na něm bytostně záležet.

Čekal proto na vhodnou příležitost, a když nadešla, hned na Marťase udeřil: „Co je ti, Marťas?

Něco tě žere?

Ale proč?

Vždyť tak krásně mrzne!

Už tak dlouho nebyla tak tradiční zima!

Když ráno vstanu a podívám se na teploměr, srdce se mi zachvěje radostí zrovna tak, jako bych hleděl do tváře našeho vzkříšeného Pána Našeho, Ježíše Krista!

,To je zima přesně podle Tradice! Zima jak má být! Zima jak ji známe z Evangelia, ze Starého Zákona, z kumránských  svitků, zima jak ze Svatého písma!´ vykřiknu a je mi z toho tak blaze na duši.“

Ale Marťas se neusmál, i když z Kapkova obličeje sálala blaženost vskutku nadpozemská.

Místo toho řekl: „Je mi smutno.“

Uslyšev to, zhrozil se Marťas téměř tak, jako by v tu chvíli po něm někdo chtěl, aby se zřekl Krista a přestoupil na islám, ačkoliv obě tyto náboženské ideologie mají své kořeny v judaismu a tedy vzývají křesťané i muslimové téhož boha, který kdysi nechtěl, aby se mu stavěly chrámy, protože se svého času, jako bůh pasteveckých židovských kmenů, spokojil s lehce přenosnou, a proto i praktickou svatyní v podobě stanu (stejně jako Kaddáfí).

„Je ti smutno?“ zvolal Kapka zděšeně, zblednuv jako pisoár, „proboha svatého, snad nepřemýšlíš o euthanasii, jako všichni ti liberálové, které už nebaví žít.

Euthanasie, to je velký hřích!

Člověk je povinen vypít kalich svého utrpení až do dna!

Jen zbabělec utíká z boje, jen zbabělec si přeje umřít důstojně!

Vzpomeň jen na sv. Jana Pavla II.!

Už o sobě nevěděl, a přece prostřednictvím kardinála Dziwizse, jenž dosud nezištně pečuje o jeho památku, byl dál nejposlednějším z Kristových služebníků, udržován vroucími modlitbami polských řádových sester a přístroji mermomocí při životě, protože všichni věděli, že mu boží království neuteče, že se tam dostane tak jako tak, a tak si ho chtěli ještě co nejvíc užít!

Nebo si vezmi Pána Našeho, Ježíše Krista!

Cožpak ten netrpěl na kříži až do samotného konce? A trpěl by jistě mnohem víc, kdyby nevěřící pohan, římský voják, nepřekazil boží plán a ze samého, ovšem nekřesťanského, a tedy vadného soucitu, neprobodl Pánu Našemu, Ježíši Kristu, bok svým kopím.

A ty myslíš na euthanasii, Marťas!

To je proti církevní Tradici!“

To zvolal Kapka, ale Marťas se nerozveselil ani po povzbudivých slovech o utrpení Ježíše Krista.

„Je mi smutno, tak strašlivě smutno!“ zasténal.

Kapka vzal souvěrce za ruku: „Co to říkáš?

Ježíš se obětoval za nás všechny, raduj se!

Budeme vzkříšeni!

I kdyby nás muslimové nakonec všechny povraždili, my povstaneme z hrobů k věčnému životu, kdežto oni ne. Oni budou skřípět zuby v pekle. Pokud vůbec budou mít ještě nějaké zuby, jestli si je sami nevytrhají v zoufalé snaze přehlušit pekelná muka.

Bože, jak se těším, až budu vzkříšený, až budu žít věčně!“ rozzářila se zase Kapkova tvář, sama se stávajíc radostnou zvěstí.

Ale Marťasův smutek se nerozplynul jako hostie na jazyku, když se do ní pustí trávicí enzymy štěpící Kristovo tělo na jednoduché cukry, aminokyseliny a podobné nesmysly.

„Je mi smutno!“ zasténal zase Marťas a pokračoval, „víš, milý Kapko, včera jsem byl v posilovně. Ale ta posilovna byla prázdná, nikdo v ní neposiloval.

,Hrome!“ vykřikl jsem bolestí, neboť v tu chvíli se do mého srdce zabodl osten jak z Dikobrazu, „ve Švédsku posilují Švédští demokraté. V Nizozemí nabírá svalovou hmotu strana Gerta Wilderse. V Rakousku jsou nejnabouchanější Svobodní. V Německu posiluje AfD. Nemluvě o Francii, kde má nejsilnější pozici Marine Le Pen, která jako dlouholetá poslankyně a europoslankyně nikdy, ale vůbec nikdy nežila z peněz daňových poplatníků a nebude z nich žít ani po svém zvolení prezidentkou.

Všichni svobodomyslní lidé v celé Evropě posilují, jenom u nás nikdo neposiluje!

Jenom u nás je posilovna prázdná!‘

Z toho je mi smutno, milý Kapko.

Že u nás nikdo neposiluje!“

Marťas neměl divže slzy na krajíčku. Ale Kapka ho objal vroucně a něžně kolem ramen skoro tak, jako objal Kristus kolem ramen své učedníky, když se s nimi loučil před svým vystoupením na nebe, kde ho zastřela oblaka.

„Neplač, Marťas, Moskva slzám nevěří,“ řekl měkce, vkládaje, jako správný křesťan, do svého hlasu co nejvíce vroucí naděje, „neplač, protože s nadsázkou lze říct, že jsme svědky jedné z přelomových událostí, které mění svět, stejně jako apoštolové při výstupu Pána Našeho, Ježíše Krista na nebe, to bylo taky přelomovou událostí.

Do poloviny šedesátých let bylo nemyslitelné, aby si v západní Evropě menšiny diktovaly své požadavky. A ve východní Evropě to bylo zcela nemyslitelné dokonce až do pádu komunismu. Ale pak nám hippies, financovaní komunisty, tedy hlavně Sovětským Svazem, to jest, především dnešním Ruskem, začali vnucovat své liberální ideje a hlásat rovnost kultur.

Rovnost kultur je ovšem nesmysl. Kultury si mohou být snad rovny v rovině subjektivní, ale ne rovině objektivní, to ti řekne každý. Například čínská kultura se smyslem pro pevný řád, musí být vždy výš než kultura západní se svým sekulárním výmyslem demokracie, svobody a lidských práv.

Tak je to, Marťas!

A teď se nositelé těchto liberální idejí diví, že po létech jejich teroru a hrůzovlády existuje ještě cosi jako demokracie. Diví se, jak to, že se jim tuto demokracii nepodařilo zničit ani za padesát let, i když měli absolutní moc, diví se, že je lidé v demokratických (!) volbách odmítají, že chtějí měnit politiku ne nátlakovými akcemi, jako jsou například demonstrace proti islámu a přistěhovalcům, ale spořádaně v demokratických volbách!

Diví se tomu, ale já se tomu nedivím.

Lidé už mají dost nezřízené svobody. Chtějí jistotu, a tou jistotou je Tradice. Ale ne ta tradice, která dělá islám totalitní ideologií.

Myslím tím naši Tradici. Tu Tradici, kterou pěstujeme a chráníme v naší Církvi, a kterou uchráníme i před Františkem I., přivandrovalcem z Jižní Ameriky, který nechápe, že pupkem světa je naše Evropa, který by na víru nejraději obrátil celý svět.

Ale popravdě řečeno, řekni sám, Marťas, jaký pojem mohou mít pokřtění jihoameričtí indiáni, nebo afričtí domorodci, kteří byli ještě včera animisty, tedy lidé diametrálně odlišné kultury, třeba o boží trojjedinosti či nehybném hybateli?

Takoví lidé, byť nominálně katolíci, nemohou pochopit, že na naší víře je nejdůležitější Tradice, nikoliv pouhopouhý emocionální prožitek, kterého se dosahuje tím, že se na mši svaté tleská a výská radostí.

A přesně to chce František I., z církve udělat. Multikulturní cirkus, v němž se bude tancovat a výskat radostí, a přitom už nikdo nebude vědět, co je to ta boží trojjedinost a proč se vlastně nemůže přijímat na ruku, protože svátostného pokrmu se mohou dotýkat jen ruce kléru či ruce osob, jež byly za tímto účelem speciálně posvěceny.

Ale to všechno už je pryč!

Časy se mění, a liberálové to nechápou!

Všude posilují ti, kteří nám vrátí zase práva, o která se hlásíme. Ale práva ne lidská, nýbrž ta naše, mezi které patří i právo nemít žádná lidská práva. Ano, všude se posiluje, bude se posilovat i u nás, neboj Marťas!

Však on se toho brzo někdo chopí i u nás. A skutečná svoboda a skutečná, to jes,t nikoliv liberální, demokracie zase zvítězí.

Pak už nebude nikdo znevažovat naši Tradici, pak už nebude nikdo psát, že mši svatou může sloužit kdokoliv. Pak, až se opět bude uctívat svatá Tradice, pak nebudou dokonce existovat ani žádné menšiny, natož aby si něco ještě diktovaly.

A ten čas je, Marťas, blízko!

Mnohem blíž, než si někteří myslí.

Je i blíž, než je blízko, docela blizoučko druhý příchod Pána Našeho, Ježíše Krista!

Neboj, ještě se toho dožijeme!

Dožijeme se toho, že se věci budou nazývat pravými jmény. Svobodné matky babylonskými nevěstkami, jejich děti parchanty, kteří by se měli topit jak koťata, a Židé vrahy Pána Našeho, Ježíše Krista! “

To zvolal Kapka, a v tu chvíli, právě když skončil svůj zásadní projev, se rozezněly kostelní zvony.

„Zvoní na mši svatou! Poběžme do kostela!“ konečně se usmál Marťas, radostně dodávaje, „ano, svatá Tradice nakonec zvítězí!

Zase nám bude bližší naše košile než turínské roucho!

Ještě, že nejsem liberál, ale bigotní katolík!“

„Ano, ještě že jsme bigotní katolíci!“ zvolal radostně Kapka  a popadnuvší se za ruce, rozběhli se naši souvěrci do kostela, aby v něm nádoby svých duší opět naplnili nekonečnou blažeností z poznání boží milosti, jež na ně byla seslána samotným Satanem...