Pokud Trumpa někdo zlikviduje, bude to Putin

Proč zdejší ruská propaganda (Vlastenecké kraviny a spol., včetně komunistů) adoruje Trumpa, kterého nevolily tři čtvrtiny amerických voličů? Chytrému napověz, blbého kopni do... Šla pravda světem a na chudé duchem se smála...

            Pozemský svět svíjí se v jakési hutné, nejspíše již smrtelné křeči. Cosi jej dusí, uváznuvší mu v hrdle, a nejde to ven.

Lidé jak náměsíční bloudí z místa na místo, jedni hladovějící, druzí přežraní až běda. Ale všichni neklidní (snad až na ty největší hlupáky), protože cosi se mění, cosi se hroutí v dosud pevné stavbě jejich životů, cosi se dalo do pohybu, cosi přízračného, nepojmenovatelného a přece zhoubně bujícího v lidském podvědomí, jež už není podvědomím civilizovaných bytostí, neboť lidé se proměnili v na smrt vyplašená zvířata, štvaná pudy temnými tak, že ani otvor té nejhlubší latríny nemůže být temnější...

Dimitrij M., muž, jak se říká v nejlepších letech, řádně ženatý, otec dvou dobře se učících dcer, ke všemu ještě abstinent, se živil jako premiér jistého nejmenovaného impéria. Měl velkou prostornou kancelář s výhledem na obrovské náměstí, tak obrovské, že na něm mohlo, kdyby na to přišlo, přistát možná nejen malé sportovní letadlo.

Protože měl nejen své funkci po zásluze odpovídající plat, ale také i patřičnou odpovědnost, chodíval každý den referovat v určenou hodinu, jak o své práci, tak i tom, jak se věci vůbec mají, svému představenému, váženému Vladimiru Vladimiroviči.

Ten byl taky řádným a skvělým mužem (nikdo ho nikdy například neviděl, že by se potácel po ulici opilý a dělal jakékoliv nepřístojnosti, např. vykřikoval protistátní hesla, že by jej musela zadržet a eskortovat řádnými občany přivolaná hlídka milice). Sotva tedy mohl mít Dimitrij M. lepšího představeného, a naše nejmenované impérium prezidenta, kterým Vladimir Vladimirovič zcela po zásluze díky svému skvělému charakteru taky byl.

Tedy i dnes, koncem ledna, v době zase ne až tak krutých mrazů, vyšel Dimitrij M., ze své kanceláře, kterou tak užitečně obýval a rozhodně, skoro během, se vydal ke svému představenému, neboť za malou chvilku měl nedaleký orloj odbýt určenou hodinu.

Představený Dimitrije M., vážený pan Vladimir Vladimirovič, se však nenacházel daleko, takže se Dimitrij M. příliš nezadýchal, ani zapotil, ostatně vzhledem k svému řádnému způsobu života, měl Dimitrij M. docela slušnou fyzičku, a navíc jej jeho představený, vážený Vladimir Vladimirovič, naučil i pár džudistických chvatů.

„Pro všechny případy, vůbec nevíme, kdy se nedemokratická opozice s fašisty zase pokusí o puč. A pak se vám, až vás přijdou pučisté zatknout, bude jistě znalost několika džudistických chvatů hodit,“ řekl Dimitriji M. jeho představený, vážený Vladimir Vladimirovič, a tak Dimitrij M. ovládal velmi obstojně i několik džudistických chvatů.

Zatím je sice nepotřeboval, ale jeden opravdu nikdy neví!

Do kanceláře svého představeného vešel tak Dimitrij M., jak se sluší a patří na osobu jeho nemalého významu. Ani ne červený, ani lapající po dechu tak, že by ze sebe dobrou půl minutu, ne-li celou minutu nemohl vypravit ani jedno pořádné slovo a tím okrádal svého představeného, váženého Vladimira Vladimiroviče, o vzácný čas.

Vážený Vladimir Vladimirovič totiž, jako všichni vládcové jeho světového formátu a ranku, bez přestání pracoval.

Nebylo chvilky, aby jeho mozek nehnětl myšlenky, tvoře z nich velké ideje a zásadní postuláty, jež okamžitě stávaly se hybnou silou dějin. Nebylo chvilky, aby mozek váženého Vladimira Vladimira nedumal nad blahem impéria svěřenému mu do rukou za tím účelem, aby jeho hranice bez přestání rozšiřoval, což taky Vladimir Vladimirovič chápal jako svoji svatou povinnost.

„Chci, aby měl můj následník, co se týče naší země, jejího postavení ve světě, její rozlohy i geografické polohy, na čem stavět,“ nechal se jednou Vladimir Vladimirovič slyšet, dodávaje, „má-li dnes naše země jedenáct časových pásem, proč by nemohla mít v budoucnu, možná i hodně blízkém, třeba časových pásem dvanáct nebo i čtrnáct, třináct ne, to je nešťastné číslo?

To je a musí být ústřední ideou mé státotvorné politiky!“

Není třeba dodávat, že za tuto myšlenku sklidil vážený Vladimir Vladimirovič náležité uznání všeho lidu své země, čtrnáct časových pásem, to nemá opravdu nikdo.

I teď vážený Vladimir Vladimirovič hnětl své myšlenky, měnil je na velkolepé ideje, ale to mu nebránilo, aby zároveň nevedl věcný rozhovor se svým podřízeným, Dimitrijem M.

„A to jste vy, Dimitriji? Už jste tady zase? Jak to rychle uteklo. Škoda, že má den jen dvacet čtyři hodiny, tolik práce máme ještě před sebou,“ povzdechl si vážený Vladimir Vladimirovič a přešel k státnickým záležitostem, ptaje se, „řekněte mi, Dimitriji, jak to vypadá se zásobováním?

Nehladoví náš lid?“

„Ó, nikoli, vážený Vladimire Vladimiroviči, náš lid nehladoví ani v nejmenším. Západní sankce kvůli té blbé Ukrajině náš lid nezlomily. Uživíme se sami. Naše země je velká, lány jsou u nás nedozírné. Byl jsem se podívat ráno ve Voroněži. Tamní představitelé státní správy mne ujistili, že se ozimům daří výborně, že letošní úroda bude rekordní. Dokonce tam nedávnou vyšlechtili pětiklasou pšenici, sám jemi ji viděl.

Pojmenovali ji na vaši počest jako Putinovku.“

„Pošlu jim, do Voroněže, za to nějakou amforu, co jsem vylovil z moře,“ řekl vážený Vladimir Vladimirovič a přešel od domácích záležitostí k záležitostem zahraničněpolitickým, „a teď mi řekněte, Dimitriji, jak to vypadá s další vlnou islamistických útoků v Německu?

Splnily se všechny moje příkazy?“

Dimitrij M. přikývl: „Všechno je nachystáno tak, jste si přál, vážený Vladimire Vladimiroviči. Můžeme v Německu zaútočit, tedy, chci říct, islamisté mohou v Německu zaútočit kdykoliv na váš příkaz. Třeba ještě dnes může v Berlíně na hlavním nádraží vybuchnout bomba, kdyby na to přišlo.“

V jinak většinou bezbarvé tváři Vladimira Vladimiroviče se mihlo dojetí: „Víte, přiznám se vám, Dimitriji, že je mi těch Němců trochu líto.

Není to zvláštní?

Našince člověk často nelituje, chová se k němu jako k dobytku, a Němců je mu líto!

Ale když jsem tam byl, byli na mě hodní, chovali se ke mně jako rovný k rovnému. Dokonce mě mí němečtí přátelé vzali jednou na nuda pláž k jezeru pod Berlínem. Řeknu vám upřímně, že nikdy jsem necítil víc svobodný než tam u toho jezera. Bylo tam opravdu nádherně, bydleli jsme v karavanu.

Výbuch bude na velký pátek, budete si to pamatovat? Nespletete to?“

„Nespletu! Na velký pátek, Vladimire Vladimiroviči!“ zasalutoval Dimitrij M.

„A teď probereme toho Trampa,“ přešel plynule Vladimir Vladimirovič k dalšímu tématu, diktuje svou vůli, „dospěl jsem k názoru, že nejlepší bude, když ho zlikvidujeme v dubnu, spolu se Zemanem.

Co si o tom myslíte?

Je to dobrý nápad?“

„Je to sakramentsky dobrý nápad! Geniální! Vážně!“ luskl nadšeně prsty Dimitrij M.

Vladimir Vladimirovič pokračoval: „Ano, je to bezpochyby geniální nápad. Zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou. Když už budeme likvidovat Trampa, proč bychom nemohli zlikvidovat i Zemana?

Potřebujeme chaos, čím větší chaos, tím líp pro nás.

Zlikvidujeme Trampa a hned obsadíme Pobaltí. V tom chaosu si toho nikde nevšimne, nikdo proti tomu nebude protestovat. Když k tomu zlikvidujeme i Zemana, staneme se pány situace ve střední Evropě. Dělnicko-rolnická vláda v čele se senátorem Velebou se na nás obrátí se žádostí o bratrskou pomoc při záchraně demokracie a svobody proti pučistům z pražské kavárny a z českého biatlonového svazu, kteří nás připravili o pořádání mistrovství světa v biatlonu kvůli křivému obvinění z dopingu.

A stejně tak nás o bratrskou pomoc požádá i Orbán, abychom zachránili maďarskou svobodu před neomarxistickýmii fašisty z Bruselu, kteří zavraždili Trampa a Zemana. Vezmeme to jedním šmahem i s Běloruskem. Lukašenka pošleme na Krym, jako Puškina, ať tam v klidu dožije své dny.

V Česku nás budou vítat šeříkem jako osvoboditele. NATO, až zavraždíme Trampa, bude v rozkladu, nikdo se nám nepostaví do cesty.

Veliké Stalinovo dílo bude obnoveno, jako Stalin nechal zlikvidovat Trockého, já nechám zlikvidovat Trampa, neboť bez toho nemůže být naše země ještě větší. Stalin měl Kominternu, já mám vlastenecké strany.

Ano, nechám Trampa zlikvidovat, když s ním bude Zeman. Bude to navíc krátce před volbami ve Francii, takže se tam dostaneme k moci demokratickou cestou. Nikdo nebude moct říct, že nejsme demokraté. Už jsme to s Mášou probírali. Uzná, že nám patří nejen Krym, ale i Pobaltí a střední Evropa, hlavně když bude Francie svobodná.

Jak se vám líbí můj plán, Dimitriji?“

„Líbí se mi moc. Děláte si se Západem, co chcete. Vodíte ho pěkně za nos, stejně jako soudruh Stalin,“ zvolal nadšeně Dimitrij a potom, usmívaje se, dodal, „ta Máša, to je ale ženská! Přiznám se, že se mi líbí skoro tak, jako Valentina Těreškovová.

To by byla carevna! Chci říct, Vladimire Vladimiroviči, že jste tak sám, takový velký muž...“

Vážený Vladimir Vladimirovič se jemně usmál: „Snad mě nechcete oženit, Dimitriij, dostat do chomoutu! Ale ano, máte pravdu, Máša Ivanovna je úžasná žena.“

„A co teprve její neteř! Ve dvaceti a dvou rocích se už stala poslankyní! Tak mladá a už se poctivě živí vlastní prací. Z té by si měly vzít ty kundy z Pussy Riot, co se nechávají vydržovat havloidy, příklad!“ vykřikl Dimitrij M., dodávaje, „kdybyste si vy, jako náš prezident vzal Marianu jako prezidentku Francie, bylo by to něco, co tady ještě nebylo!

Byl by to totální a definitivní zánik Západu!“

„Ano, byl by to totální zánik Západu,“ přikývl vážený Vladimir Vladimirovič a pokračoval ve své práci, to jest, hnětl myšlenky, měnil je v ideje, „západ je k zániku odsouzen jako tak, včetně Ameriky, s Trampem, nebo i bez něho.

Zesílíme teď naši propagandu ještě víc, vyšponujeme ji na maximum. S Trampa se musí stát mučedník. Ať Vlastenecké kraviny, Seronet a Řitnik chrlí jeden oslavný článek na Trampa za druhým, ať z toho hloupého miliardáře udělají bojovníka proti temným silám. Západní člověk tomu uvěří, protože západní člověk je hlupák.

Náš člověk je moudrý. Ten po svobodě netouží, ví, že by mu stejně k ničemu nebyla. Dej ale hlupákovi svobodu a sám se ti nakonec spoutá, takoví jsou lidé na Západě.

Jak bych se ale mohl podívat do očí kteréhokoliv našeho člověka, kdyby jeho bezpečnost bez přestání ohrožovaly dva tisíce vojáků NATO u našich pobaltských hranic?

Fuj, to bych byl pěkný prezident!

Náš lid chce pracovat a žít, nesmí se třást strachy. Musím jej ochránit, jako kvočna chrání svá kuřata před jestřábem, i kdyby ji to mělo stát vlastní život!“

Po těchto slovech se Dimitrij K. vrhl k nohám váženého Vladimira Vladimiroviče, křiče na celé kolo: „Za naši zemi, za náš lid srdcem a duší, k tomu vám dopomáhej bůh, Vladimire Vladimiroviči! Budeme se se ženou a dětmi dnem i nocí za vás modlit k bohu!“

Ale Vážený Vladimir Vladimirovič rozhodně zvedl Dimitrije K. ze země: „Nemějte o mě strach, můj milý. Hlavně ,miluj své bližní jako sebe sama‘, to je nejdůležitější, to je všechno, co potřebujeme. To je přece stará pravda, kterou lidé už bilionkrát četli. Když budou všichni chtít, všechno se uskuteční.

I Trampa zlikvidujeme, i Pobaltí a střední Evropu obsadíme.

Kdo nám v tom zabraní?

Oni?

Ani oni nám v tom nezabrání.

Oni nejsou vůbec takoví jako my, my se jim jen podobáme. Ale v zásadě jsme jiní. Oni se od nás neliší jen na první pohled, my vyznáváme úplně jiné hodnoty.“

Po těchto tajemných a přitom tak mnohoznačných slovech váženého Vladimira Vladimiroviče zašoupal Dimitrij M. nohou, poklonil se svému představenému až po pás, a pozpátku tiše vycouval z kanceláře, aby váženého Vladimira Vladimiroviče nerušil v hnětení myšlenek.

Věděl, že je to smrtelný hřích, který by mu příští generace lidu neodpustily, za který by ho proklely do těch nejhoroucnějších, vpravdě fašistických pekel, navždy vymazaly jeho jméno ze své slavné paměti...