Žijeme příliš dlouho

I tento článek je příliš dlouhý. Jsem jen žvanil, který si zapomněl vzít diazepam, nic víc. Neveřte nikomu, kdo nemlčí!

            S nadcházejícím koncem světa, kolapsem civilizace, nemám stále víc nic na práci.

            Co taky, myslím pořádného, dělat?

Veškeré skutečné dobro je již dávno vykonáno a stejně tak i skutečné zlo. A nic jiného než jen skutečné dobro, či skutečné zlo nemá smysl dělat.

Ostatně jednoho i druhého je tak málo, že na to stačí jeden jediný člověk, a i tento jeden jediný člověk to v klidu zvládne během jedné jediné hodiny, vykonat veškeré skutečné zlo, i veškeré skutečné dobro, jichž lze na tomto světě obsáhnout ve své existenci..

Kdyby se moc snažil, stačila by mu na i nejspíše jediná sekunda, neboť i během jedné jediné sekundy dají se vykřesat z mozku dvě zcela protichůdné myšlenky, z nichž jedna bude skutečně dobrou a druhá skutečně zlou, aby zároveň tyto dvě myšlenky splynuly v jednotě protikladů.

Z toho jednoznačně vyplývá, že lidský život je zbytečně dlouhý, o životě věčném ani nemluvě.

Kdybychom žili a existovali jen pouhopouhou sekundu, nic by se nestalo.

Ale jakoupak pouhopouhou?

Sekunda, to je celá věčnost, za kterou dokáže všemohoucí bůh stvořit miliardy světů, a zase je bez mrknutí oka zničit.

Kdo chce, tomu může připadat i sekunda nekonečně dlouhou, neměl-li by ke svému životu vyhrazeno nic víc než jen právě tuto sekundu. A možná naopak, i život věčný, o němž někteří sní a blouzní, není nic víc než jen právě onou sekundou, v níž je zkoncentrováno vše.

Není a nemůže být pochyb o tom, že lidé žijí zbytečně dlouho.

Otočí-li se každý člověk za sebou v hodině své smrti, uvidí jen naprosté prázdno. Je-li samo bytí vrcholem veškeré existence, pak je přece zbytečné existovat tak dlouho, protože mezi tím jestli existujeme jen sekundu či desítky let nemůže být rozdílu, neboť už i pouhá jedna sekunda bytí je maximem toho, čeho lze dosáhnout.

„Kdybych žil jen pouhou jednu sekundu, nic by se nestalo. Byl bych na tom, po uplynutí této jedné jediné sekundy mého života, stejně jako teď!“ musí napadnout každého umírajícího člověka.

Sny o prodloužení lidského života jsou bohapustou blasfemií, realizace tohoto snu jen pouhou ztrátou času.

Co může být horšího než čekání na popravu v cele smrti, v kterou se proměnilo naše vlastní tělo?

I kdybychom žili dvě stě, tři sta let, k ničemu to nepovede, nebo to jen povede k tomu, že náš život bude prázdnější a prázdnější, že jeho hmota, v prvním okamžiku našeho bytí tak fantasticky koncentrovaná, že snad mohli jsme si částečně i právem připadat jako bozi, se bude stále víc a víc rozřeďovat.

K čemu to?

Ovšemže, konec světa učiní tomuto našemu fantasknímu blouznění přítrž. Vysvobodí nás, to jest lidské bytosti jako takové, ze jha a jařma chimér, do kterých se nepěkně zapletl, ze kterých si učinil smysl svého života.

Ale jakýpak tady smysl života?

Život žádný smysl nemá, respektive měl by smysl, kdyby trval právě jednu jedinou sekundu.

„Krásné žít, je-li vše hned po ruce, veškeré dobro i veškeré dobro, nejsme-li my sami ztraceni v pustině života!“ pěli bychom ódy náš život, takto čarovně smysluplný, protože fantasticky krátký a tedy svým způsobem věčný, dodávajíce k tomu, „jaká to blaženost, žít jednu sekundu!“

Takový život byl by drahokamem, životem skutečně neprožitým zbytečně a marně, nebyl by břečkou, nebo rovnou hnojůvkou jako každý lidský život trvající desítky let.

Ale je vlastně takový lidský život, život trvající desítky let, ještě vůbec životem?

Není už jen trapným a permanentním umíráním, bezobsažným tak, že pro ně nelze nalézt žádný slušný výraz?

Není takový život už jen pouhou fikcí, nebo rovnou delirickým blábolem, z jehož nesmyslnosti se dělá až nevolno?

Není to, co jsme ochotni považovat v tomto svém delirickém třeštění za plodně a bezezbytku prožitý a naplněný život, jen naším vlastním výkalem, který si roztíráme po tváři, blbě se u toho smějící řehotem „inteligentní bytosti“?

Ukažte mi člověka, jehož život není prázdný a zbytečný!

Na to, abychom tady zanechali svůj otisk, trvá-li někdo přece jen na tom, stačí jedna jediná sekunda, jediná sekunda stačí na to, abychom o sobě mohli tvrdit, že jsme skutečně žili.

Proč tedy nežijeme jen tuto jednu jedinou sekundu?

Anebo je přece jen to, co pořád považujeme za svůj život, opravdu už jen snem, ve skutečnosti směšně kratičkým, umírajícího člověka, dohasínajícím zábleskem vědomí, elektrickým výbojem, jež nakrátko vyšlehl z těžkých bouřkových mraků napitých „duchem“?

Sny se ale přece končí procitnutím...

Bože, co vám to tady vykládám za nesmysly!?

Stojím na mostě, chci skočit dolů, a místo toho vám tady vykládám takové nesmysly!

Už jsem mohl být dávno dole, v klidu a bez zbytečného rozruchu. Ale teď už jsou všude kolem lidi. Obkroužili mne, pomalu se ke mně přibližují, i když předstírají pravý opak, krůček za krůčkem se přibližují, aby mne odtrhnout od zábradlí.

Je tady i vyjednavač, sympaticky vypadající člověk, žádný hajzlík na první pohled, vzal si za rukojmí jakousi ženskou.

Drží ji a říká: „Když skočíte, tak tu ženu zavřeme do blázince místo vás. To byste chtěl? To byste opravdu chtěl?“

„Chci skočit, žijeme všichni zbytečně dlouho,“ vysvětluji.

Ale vyjednavač, mě nechápe, nebo aspoň dělá, že to nechápe.

„Život je přece krásný! Jen blbci skáčou z mostu, blbci a tupá, deprivovaná hovada,“ vyčte mi rozhodným tónem.

„O nic přece nejde!“ ohrazuji se proti tomu a dodávám, „prostě jen skočím dolů. Jsem-li boží syn, tak se mi nic nestane, když skočím. Nic se mi nestane, ani když se dole roztříštím.

Co by se mi mohlo stát?

A nejsem-li boží syn, tím líp!“

Vyjednavač se ve svém postupu zarazí.

„Vy si myslíte, že jste boží syn?“ zeptá se s nápadným zájmem.

„Každý teoreticky může být boží synem. Nemusí, ale může. Jsou-li naše kořeny židovsko-křesťanské, musíme připustit i tuto možnost. Ale o to teď přece nejde, zda jsem nebo nejsem boží syn,“ odpovím.

„A o co jde?“ zeptá se zvědavě vyjednavač.

„Nevím, o co jde.

Jak bych to mohl vědět?

Stojím na mostě a chci skočit, ale ne proto, abych se osobně přesvědčil, zda jsem či nejsem boží syn.

Napadlo mě, že mám skočit. To je všechno.

Proč mě to napadlo, to taky nevím.

Snad proto, že nemám, co dělat.

Nemám co dělat, tak mne napadlo, že bych mohl skočit z mostu.

Proč bych nemohl skočit z mostu, když mě to napadlo?

Je to přece moje myšlenka, moje vůle.“

„Jak víte, že je to vaše vůle? Třeba to vůbec není vaše vůle,“ hraje vyjednavač o čas, předstírá, že ho to zajímá, dělá se nechápavým, myslí si, že se s ním o to začnu přít, ale já mu na to neskočím a skočím.

Život je příliš dlouhý, každá sekunda navíc je prohrou, totální porážkou, debaklem vůle, kdo v tuto chvíli ještě žije, jako by už dávno byl mrtvý...