Nejsem těhotný člověk

Je-li hlavním třídícím kritériem lidské masy přítomnost či nepřítomnost těhotenství, tak nemohu, než konstatovat, že nejsem těhotný člověk

            Zničehonic se v našem velkém domě, dosud tak pokojně a klidně žijícím (poslední případ domácího násilí jsme zde měli před čtyřmi lety, týrání a zneužívání nezletilých osob dokonce před šesti lety) objevil těhotný člověk.

            „Já ho viděla, těhotného člověka! Je to ten člověk ze šestého patra! Je ve čtvrtém měsíci, první trimestr už má za sebou, to ať mi nikdo nevykládá!“ zvěstovala u domovního vchodu všem tu novinu jedna, o dění v domě ze sociálních sítí vždy dobře informovaná, sousedka.

            „Těhotný člověk? Kde by se tady vzal? To jste se jen zase zhulila a něco se vám zdálo,“ pochybovali někteří, dodávaje však s nijak neskrývanou obavou, „těhotný člověk, to by nám tady ještě chybělo, aby nám tu strkala nos sociálka!“

            Sousedka se ovšem nemýlila. Jeden člověk ze šestého byl skutečně těhotný.

            „Jak se to mohlo stát? Čeho tím chce dosáhnout? Proč nám to udělal? Ublížili jsme mu nějak a teď se nám tak mstí?“ ptal jsem se v duchu, nemoha pochopit proč nám to ten člověk udělal, a proč to vlastně udělal sobě.

            Nijak jsem se tím, pochopitelně, nechválil, že máme v baráku těhotného člověka, avšak ta zvěst se rychle rozkřikla sama. Kolegové v práci se na mne hned sesypali a zúčastněně mi poklepávali na rameno.

            „To ti, kamaráde, vůbec nezávidím. My měli v domě taky těhotného člověka a řeknu ti, že to bylo hotové peklo. My mu ve finále museli dokonce pomáhat zvedat těžká břemena.

            Od té do doby jsem taky hin na záda, ale kde se dovolám nějaké spravedlnosti?

            ,Tak jste se měl odstěhovat jinam!‘ řeknou mi.

            Však počkej, uvidíš sám!“

            Jiný kolega na to řekl: „Zdvíhání těžkých břemen, to ještě nic není. To já jednou musel pustit těhotného člověka sednout v autobuse.

            Jel jsem, už nevím odkud, natřískaným autobusem. Ale já si hezky sedím, něco si pro sebe vykládám, prostě je mi fajn. Ale pak na jedné zastávce nastoupí těhotný člověk.

            ,Snad nepůjde ke mně, ten vůl, jeden těhotný‘ pomyslím si.

            A co byste řekli!

            Ten těhotný člověk si to namíří rovnou ke mně. Ti, co stojí, se před ním schválně rozestupují, div ještě u toho nesmekají. Přijde ke mně, strčí mi to svoje břicho před oči, chytí se tyče.

            Nebudu lhát, vydržel jsem to jen tři sekundy.

            Zvedl jsem se a řekl: ,Sedněte si, prosím.‘

            Lidi!

            Ten těhotný člověk mi ani nepoděkoval!

            Kdyby nebyl těhotný, tak se neudržím a dám mu takovou facku...!

            Měl jsem úplně po náladě a zbytek cesty přetrpěl ani nevím jak.“

            Všichni souhlasně pokývali hlavami a slova se ujal nejzkušenější kolega: „To všechno určitě není pěkné, ale pořád to ještě nic není, pořád se to dá ještě nějak přežít.

            Nejhorší je, že všichni tito těhotní lidé strašlivě deformují trh práce.

            Abyste mi rozuměli, já nemám a priori nic proti žádnému těhotnému člověku.

            Chceš být těhotný?

            Vidíš v tom jediný smysl života?

            Tak si buď těhotný, ale pak proboha nepracuj!

            Ano, to je to nejhorší, co může být, když chce takový člověk, který si usmyslí, že bude furt těhotný, pracovat.

            Někteří zaměstnavatelé uzavírají, jak známo, s jistým typem lidi pracovní smlouvu na dobu určitou právě ze strachu, že by tito lidé mohli otěhotnět.

            Uzavřou s takovým člověkem první smlouvu na dobu určitou, uzavřou s ním druhou smlouvu na dobu určitou, ale potřetí s ním už musí uzavřít smlouvu na dobu neurčitou, a bum prásk, to se ví, že ten člověk okamžitě otěhotní, a já mu úplně jedno, že zklamal důvěru zaměstnavatele.

            Ale kdyby jen to!

            Takový člověk otěhotní poprvé, otěhotní podruhé, otěhotní potřetí, a hned se začne domáhat zkrácených úvazků, prý aby to všechno zvládl!

            A co my ostatní, jak my to máme zvládat, aha?

            Já vám řeknu jedno. Já už pracuji dobře třicet let, nikdy jsem nechtěl víc, než mi právem náleželo. Ale kvůli takovým, kvůli všem těm všelijakým těhotným lidem, ano, kvůli nim, se my všichni dříve či později staneme obětí robotizace.

            Ano, proč by se zaměstnavatel musel trápit s někým, kdo mu každé dva roky otěhotní, když může zaměstnat robota?

            Ale takový robot připraví o práci i nás, poctivé a svědomité zaměstnance, tak je to!“

            Všichni pokyvovali hlavami a jeden kolega mi dokonce nabídl: „Jestli chceš, můžeš bydlet u nás, dokud se to ve vašem domě nějak nesrovná. Před týdnem jsme dali tchyni do domova důchodců, její pokoj je teď prázdný. Dáme ho znova vymalovat, nějak se už u nás zmáčkneme.“

            Poděkoval jsem za nabídnutou pomoc, ale přece jsem se jen rozhodl, že zkusím vydržet doma, tuše, že by mi příliš prudká změna prostředí neprospěla.

            Atmosféra se v našem domě ovšem změnila. Ztěžkla, nabyla existencionálních rozměrů. Nejedna partaj začala pít, zatímco břicho těhotného člověka se zvětšovalo a zvětšovalo.

            A pak se stalo, že jsem se ocitl s tímto těhotným člověkem ve výtahové kabině. Byla to ovšem nešťastná náhoda. Nastoupil jsem do výtahu ve chvíli, když byl prázdný. Ale ještě než se stačily zavřít dveře, vešel do kabiny těhotný člověk. Byl bych snad ještě vystoupil, ale nebylo kudy, rozložitá, silně zaoblená postava těhotného člověka mi zatarasila cestu, ba co víc, div se mne nedotýkala svým břichem.

            „Jedete do šestky?“ pokusil jsem se dosti neúspěšně o laskavý tón.

            „Ano, jedu do šestky,“ přikývl těhotný člověk.

            Zmáčkl jsem tlačítko. Výtah se rozjel, ale jaksi neochotně, strašlivě pomalu.

            Uhýbal jsem pohledem, jak jen to šlo, a zarputile mlčel, ale nakonec cosi ve mně vybuchlo.

            „Proč to, kurva, jede tak pomalu!“ vykřikl jsem a udeřil do výtahové kabiny.

            Ale výtah nezrychlil, ba právě naopak. Vytáhl jsem kapesník a otřel si jím zpocené čelo. Pot byl studený jako aspik.

            „Není to moje svobodná volba,“ promluvil najednou těhotný člověk.

            „Co?“ vytřeštil jsem na něho oči.

            „Není to moje svobodná volba,“ řekl znova těhotný člověk a pokračoval, „mým snem, mým přáním bylo dělat špičkovou vědu. Víte, co myslím, do třiceti let se pilně vzdělávat, pak být celý den v laboratoři, bádat tam, vracet se pozdě v noci domů, mít plnou hlavu pracovních hypotéz, publikovat články v prestižních časopisech, úspěšně žádat o granty.

            Ale nakonec nad tím zvítězila moje tradiční genderová role, byla mi vnucena proti mé vůli, věřte mi. Místo toho všeho jsem teď těhotným člověkem. Všechno mám už teď dopředu nalajnované, vím, co mne čeká, vím, kde budu za pět, za deset let, pořád na tom samém místě.

            Vy mě taky odsuzujete?“

            „Vždy se dá jít přece na potrat. Když je člověk silný, když má vůli, tak se potratu nebojí. Jde na potrat, protože ví, že to tak musí být, že není jiného východiska, má-li být dosaženo cíle, který si před sebou vytyčil,“ odpověděl jsem nevraživě.

            „Bylo to nad moje síly. Prostě jsem to můk mozek nedal. Cosi temného, lpícího na tom, co mne obtěžkalo, probudilo se ve mně, v žilách mi už koloval smrtící koktejl hormonů. Ano, stačilo udělat jediný krok a bylo by teď všechno jinak. Jediný krok a vy byste teď nejel ve výtahu s těhotným člověkem. Ale mně se ten krok udělat nepodařilo.

            Řekněte mi, co mám teď dělat?

            Co?!“ rozplakal se těhotný člověk.

            „Teď už je pozdě. Teď už vám nezbývá nic jiného, než už jen být věčně těhotným člověkem. Koneckonců je to svým způsobem taky ušlechtilé poslání. I těhotný člověk, je-li těhotný věčně, zasvětí-li a obětuje tomu celý svůj život, může dojít určitého uznání.

            Jen se to, proboha, nesnažte kombinovat s prací, nebo s čímkoliv jiným, protože výsledkem něčeho takového nemůže být než totální společenský rozvrat!“

            Výtah se konečně dopotácel do šestky.

            Těhotný člověk vystoupil, víc jsem mu už říct nestačil.

            V kabině bylo najednou spoustu místa, i dýchat, se mi dýchalo volně.

            Zmáčkl jsem tlačítko svého patra a výtah vyrazil vzhůru jako střela.

            Na večeři jsem si ohřál párky a před spaním přečetl jednu kapitolu z Třetího pohlaví. Týden na to těhotný člověk z našeho domu zmizel. Říkalo se, že ho odvezli do porodnice, kde se dá rodit do vody, protožepřišel jeho čas. Ale kdo ví, co je na tom skutečně pravdy. U takových lidí jeden nikdy neví, u takových nemůže si být nikdo ničím jistý...