Pan Ing. Miloš Zeman, CSc. už na prezidenta kandidovat nebude

A já se mu nedivím. A vy se tomu taky nedivte. Jenom novináři a pseudoelita se pořád něčemu diví, a diví a diví, až jsou z toho celí diví

            „Tady už nepomůže ani diazepam pětkrát denně. Chtělo by to mrazivou sprchu a pak poslat makat do nějakého minipivovaru, je jich teď přece spousta,“ pomyslil jsem si, vyslechnuv si blábolení Karla T., nebožáka nad jiné, a provedl, v rámci svých možností všechna potřebná opatření, aby se tak skutečně stalo.

            Lízal jsem zrovna zeď, pociťuje akutní nedostatek vápníkových kationtů, které lze si nejjednodušším způsobem opatřit právě lízáním zdí, když se objevil Karel T.

            „Máš akutní nedostatek vápníkových kationtů?“ zeptal se mě.

            „Jo, už třetí rok kvůli tomu nechodím do práce,“ odpověděl jsem a zase pokračoval v lízání.

            Karel T. asi tři minuty mlčel, já jsem pořád lízal zeď.

            „Zeman kandidovat nebude,“ řekl najednou.

            Jazyk se mi v tu chvíli zastavil jako opařený.

            Odvrátil jsem se od zdi. Karel T. se usmíval.

            „Cože? Zeman nebude kandidovat? Ing. Miloš Zeman, CSc., první přímo bez intrik zvolený prezident, nebude podruhé kandidovat na prestižní funkci hlavy státu?

            Spadl jsi z višně?

            To je fakt vtipné, hehe!“ musel jsem rozesmát na celé kolo.

            „Sám jsem to slyšel,“ řekl Karel T.

            Můj smích přestal, jako když utne.

            Hleděl jsem na Karla T., v jeho tváři zračilo se čiré šílenství, čehož jsem si všiml až teď.

            Zeptal jsem se: „Jak to víš? Jak to můžeš vědět? Něco takového teď ví jen sedm nejbližších Zemanových spolupracovníků, skutečných soudruhů, a možná ani ti ne.

            A kdoví, možná ani sám Ing. Miloš Zeman, CSc. to neví s naprostou určitostí. Snad se i on sám nechá překvapit, co řekne desátého příštího měsíce.

            Třeba už má toho harcování republice dost, třeba už se mu hnusí ta plná náměstí provolávající mu nehynoucí slávu. Každému normálnímu člověku by se to zhnusilo, protože odtud vede nejkratší cesta do blázince, proč by se to nemělo zhnusit i jemu?“

            V tom jsem se zarazil, neboť jsem si uvědomil, že racionálně zdůvodňuji to, co se mi Karel T. snažil tak vehementně vsugerovat, totiž že Zeman nebude kandidovat.

            Zavrtěl jsem rozhodně hlavou a, kladoucí důraz na každou hlásku, zvolal: „Ne, skutečně silnému člověku, člověku, jehož osobnost je plně celistvá nemůže ani provolávání nehynoucí slávy na plných náměstích ublížit, takový člověk dobře ví, že všechna sláva, polní tráva, skutečně silný člověk musí vždy něčím takovým pohrdat!“

            A opět jsem se zarazil, protože jsem si nebyl jistý, zda tím opět nezdůvodňuji to, že Ing. Miloš Zeman už nebude podruhé kandidovat. Člověk, jenž pohrdá lidmi, kteří mu provolávají nehynoucí slávu, právě proto, že mu provolávají nehynoucí slávu, přece nemá důvod být prezidentem těchto lidí, leda snad proto, aby jim dal najevo právě své pohrdaní.

            Ale takový člověk by musel být nutně psychopat!

            „Zeman nebude podruhé kandidovat, sám jsem to slyšel,“ zopakoval Karel T. a pokračoval,„ v převlečení za skutečného kominíka vklouzl jsem včera na Hrad. Vojáci hradní stráže sahali si na mne pro štěstí, aby dostali mimořádnou dovolenku. Takto dostal jsem se až do Kanceláře prezidenta republiky. Všichni byli právě na obědě. Práce tam ležela zrovna tak, jak ji všichni opustili.

            Schoval jsem se závěs u okna a čekal, co se bude dít. Dlouho se nedělo nic, pak přece jen do místnosti vešlo, podle kroků, osm dospělých mužů. Bylo slyšet i ťukání prezidentovi hole, o níž se opírá při své státnické chůzi. Byl to tedy prezident a jeho sedm nejbližších spolupracovníků.

            Bylo slyšet, jak si sedají na židle, jež pod tíhou jejich těl zavrzaly. Když vrzání utichlo, rozhostilo se ticho. Zvědavě jsem se vyhlédl zpoza závěsů a úžasem jsem div nekýchl, málem se tak prozradiv.

            Ó, jak snadno se člověk zmýlí, a jak těžko si pak přiznává svůj omyl i přesto, že jej holá skutečnost nepochybně usvědčuje z tohoto omylu!

            To, co jsem považoval za vrzání židlí, vůbec nebyly židle, ale klouby lidských těl!

            Všech osm mužů, tak vážených, představujících, dá se říct, skutečnou elitu národa, vůbec nesedělo na židlích, jak jsem se mylně dle zvuků, a především pak vrzání domníval.

            Těchto osm mužů, to jest prezident a sedm nejstatečnějších osob v naší republice, nesedělo na židlích, ale na stole. Ale vlastně neseděli, protože se v nalézali oné poloze, které se neřekne jinak, než dát si nohy za hlavu‘!

            Přiznám se, že v první chvíli jsem si pomyslel, že nejsem v prezidentské kanceláři, ale na představení Čínského národního cirkusu, jenž nedávno, jak známo, poctil svou návštěvou naši vlast. A když ne rovnou na představení Čínského národního cirkusu, tak aspoň v jeho zákulisí, a to, co pozoruji, že je rozcvičování jeho artistů.

            A přece nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že je to skutečně prezident a sedm jeho nejvěrnějších. Jeho velká, nesmírnou inteligencí sálající hlava, nalézajíc se mezi jeho nohama, vypadala jak masitý Měsíc v úplňku, jenž zpoza roztrhaných mraků nekompromisně zdvíhá hladiny moří v ničivém přílivu.

            A když ta hlava, tento obludný, mám-li být politicky nekorektní, Měsíc promluvil, pak už nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že se skutečně nejedná o artistu Čínského národního cirkusu, ale o prezidenta republiky, byť prezidenta republiky nalézající se v prapodivné poloze, jež však neměla evidentně žádný vliv na jeho rozpoznávací schopnosti.

            ,Víte,‘ řekla prezidentova hlava ukrytá mezi prezidentovýma nohama, „já dlouhodobě zastávám názor, že české země byly průmyslovou základnou Rakouska-Uherska. Zastával jsem tento názor i v době, kdy zastávat tento názor nebylo vůbec levné, ostatně i proto se mi říká český Trump.

            A taky dlouhodobě zastávám názor, že lidé by si neměli nechat otravovat život blbci.

            Proto se vás ptám, mám podruhé kandidovat na prezidenta republiky?‘

            ,V tom případě nekandiduj, Miloši, když zastáváš tendleten pragmatickej názor. Prezidentem naší krásný země by neměl být člověk, kterej něco jiného říká, a něco jiného dělá, jehož činy, sou, vobrazně řečeno, v příkrým rozporu s jeho slovy.

Prezident republiky by měl být, takříkajíc, názorově konzistentní osobou s plnou mravní integritou.

Sám jsi nás učil, že člověk má říkat pravdu, i když je nepříjemnou, že jo, kucí,‘ odpověděl jeden z nejbližších prezidentových spolupracovníků, ne-li vůbec ten nejbližší.

,Jo, souhlas, mravně konzistentní osobou, to dá rozum,‘ ozval se sborový souhlas dalších přítomných mužů.

,Na to mohu odpovědět jen to, že kdo nerespektuje vůli většiny, není demokrat. Dokonáno jest!‘ zvolal prezident a jeho tělo definitivně ztuhlo v té podivuhodné pozici.

I těla ostatních přítomných ztuhla v té pozici.

Mohl jsem nyní bez problémů vyjít ze svého úkrytu. Osm mužů s nohama za hlavou se již vydali mnohem výš, než je funkce prezidenta státu.

Vyšel jsem ven z kanceláře, vojáci opět sahali si na mě pro štěstí, kdosi mi ukradl kominickou štětku, kterou jsem nesl pro všešdchny případy na rameni.

Liidé vdechovali smog, a zase jej vydechovali, netušíce dosud nic o tom, že Zeman již kandidovat nebude.

„Pravda vítězí!“ slabikovali nějací vesničané nápis na prezidentské standartě, majíce zakloněné hlavy a chránící si dlaněmi své oči před padajícími vločkami.

Na Hradčanském náměstí se mi zdálo, že vítr odněkud donesl vůni domácí zabíjačky. A opravdu, v domě u Dvou slunců právě zabíjeli. Prase mělo dobře dva metráky.

„Museli jsem vybourat zeď chlívku, abychom ho vůbec dostali ven,“ říkal šťastný majitel prasete

Dal jsem si ovarovou polévku. Byla horká, zahřála mne.

Nade mnou čněl Hrad v celé své majestátnosti a v něm osm strnulých mužů, již se dopátrali vznešené pravdy, pomalu zapadalo prachem.

Kdosi z přítomných ukázal, drže v ruce čerstvou jitrnici, na Hrad: ,To je divný, že se vod nich tady ještě nikdo neukázal, vždycky se přišli nažrat.‘

,Ani se už neukáže,‘ pomyslel jsem si, ale jen v duchu, aby mě neměli za blázna a strčiv si do kapsy jelito, šel jsem dál.

Nyní mi už věříš, že Zeman nebude kandidovat?“

„Tady už nepomůže ani diazepam pětkrát denně. Chtělo by to mrazivou sprchu a pak poslat makat do nějakého minipivovaru, je jich teď přece spousta,“ pomyslil jsem si, vyslechnuv si blábolení Karla T., nebožáka nad jiné, a provedl, v rámci svých možností všechna potřebná opatření, aby se tak skutečně stalo.