Taky už vás unavují ty věčné bláboly o tom, jak Trump změní svět k lepšímu? V tom článku jde sice taky o Trumpa, ale ne zase až tolik
Melanie si pořád nemohla v Bílém domě zvyknout. Hlavně špatně spala. Pořád se budila, jako by na ni v ložnici prezidentského páru něco hodně těžkého mělo spadnout a rozmáčknout.
„A tady je ložnice. Nikde se mi nespalo líp než tady. Ani v Chicagu ne a to jsem tam neměla se spaním vůbec žádné problémy, i když tam máme jatka. Kdybych mohla, vzala bych si tu ložnici s sebou,“ řekla Melanii její předchůdkyně, když ji provázela Bílým domem, předtím než se s Donem a Barronem měli do něho nastěhovat.
Ani Barron nespal v Bílém domě dobře. Pořád něco křičel ze spaní. To předtím nikdy nedělal, ať ho dávala spát kdekoliv, v jakékoliv z rezidencí jeho otce.
Jednou Barron Melanii vyprávěl, co se mu zdálo.
Bylo to příšerné.
„Zdálo se mi, že byla noc. Všude bylo strašlivé ticho. Byli jsme, já, ty a táta, v takovém malém domku.
,Jdu se podívat ven, proč je najednou takové ticho,‘ řek’ táta.
,Nikam nechoď, mám strach,‘ řekla jsi tátovi ty.
Ale táta se zvedl a šel ven.
,Nebojte, nic se mi nestane. Co bylo, to bylo. Teď jsem prezident,‘ řekl táta.
,Done, nechoď, nenechávej nás tu samotné!‘ řekla jsi tátovi a chytla jsi ho za ruku.
Ale v tom cosi strhlo střechu toho domku a nad námi byla obloha posetá hvězdami zrovna tak jako naše vlajka. A z té oblohy se snesl jakýsi netvor, vzal tátu a zase se s ním vznesl.
,Pomoc! Pomoc! Pomoc!‘ křičel táta, ale my mu nemohli nijak pomoct, ten netvor ho unesl.
Ale Batman to nebyl, Batmana bych poznal.
Co to bylo, mami, když ne Batman?
A kam tátu odnesl?
Do Mexika, nebo do pekla?
A proč ho vlastně odnesl?
Odnesl tátu, protože chce vrátit moc americkému lidu?“
Když to Melanie slyšela, objala Barrona a začal ho utěšovat: „Neboj, nikdo nám tátu neodnese.“
Ten sen jí ale vystrašil, od té doby nespala už skoro vůbec.
Jediný, kdo dobře spal, byl Don. Když přišel pozdě večer z práce, stačil se sotva převléct do pyžama.
„Jsem úplně K.O.,“ stihl ještě zamumlat a byl v limbu až do rána, kdy zase vstával do práce.
To Melanii spěšně políbil na čelo a řekl, že ji miluje a už valil, aby nepřišel pozdě.
Ne, Melanie se necítila v Bílém domě šťastná, i když věděla, že to tak musí být, že se nemůže sebrat, vzít Barrona a odjet do rodného Slovinska k rodičům, a vrátit se až bude po všem, až v tomto hnusném baráku, jak v duchu nazývala Bílý dům, bude zase někdo jiný, a Don bude mít na rodinu víc času.
Jediným kladem na pobytu zde bylo snad jen to, že se teď mnohem častěji vídala s Jaredem, svým nevlastním zeťem, manželem Ivanky. Jared byl inteligentní a navíc i vzdělaný muž. Vždy, když ho potkala, jak vycházel od Dona z Oválné pracovny, musela se na něj usmát.
„Jak se máte, Jarede?“ zeptala se ho.
„Báječně, Melanie. A vy?“ zeptal se jí Jared.
„Jak se může mít první dáma? Taky báječně!“ odpovídala Melanie.
Po této zdvořilostní výměně frází zapředla vždy s Jaredem rozhovor, v němž zeťák tak báječně osvědčoval svoji vzdělanost a inteligenci.
Melanie se ho se zájmem ptala na nejrůznější geopolitické problémy. Byla přece jen první dámou, a tak se zajímala o to, co Don v práci vlastně dělá, a Jared jí všechno dopodrobna ochotně vysvětloval.
A tak tomu bylo i teď.
Taky ho potkala, když vycházel z Oválné pracovny na hlavní chodbu Západního křídla.
Jak se máte, Jarede?“ zeptala se ho.
„Báječně, Melanie. A vy?“ zeptal se Jared.
„Jak se může mít první dáma? Taky báječně!“ odpověděla Melanie, dodavší, „máte teď na chvíli čas? Nebo spěcháte?“
„Ne nespěchám nikam. Další schůzku mám naplánovanou až ve dvě v CIA. A teď není ještě ani půl dvanácté,“ odpověděl Jared..
„Potřebovala bych něco vysvětlit,“ řekla Melanie a navrhla, „pojďme k nám do obýváku.“
„Dobře,“ řekl Jared a nechal se odvést Melanií do prezidentského obýváku.
„Víte, co mě zajímá a co, abych se přiznala, ne docela chápu?“ řekla Melanie, když se posadili na pohodlný, černou kůží potažený gauč, „proč vlastně v Rusku tak oslavují Donalda, když je prezident USA, úhlavního nepřítele Ruska?
Znamená to, že Kreml už opustil svoji vizi Euroasijského řádu, který je celkovou konzervativní revolucí, procitnutím geopolitického uvědomění, jak říká Dugin?
Znamená to, že už se Putin nechystá na velkou válku kontinentů, že už se nechystá vybudovat nový řád, v němž nemá žádnou roli majetek, jako tady u nás v Americe, ale kde jedinou a rozhodující kvalitou bude, to s jakým hrdinstvím bude člověk schopen přijmout smrt ve prospěch euroasijského impéria?
Jsme snad teď spojencem Ruska, když zrušíme ty sankce, má nás Putin rád?
Promiňte, že se vás tak ptám. Mluvím sice pěti jazyky, ale školy nemám.“
Jared se usmál.
„Váš postřeh je zajímavý, Melanie. Jste bystrá žena,“ řekl a pokračoval, „ano, Putin teď oslavuje tchána. Ano, je to i kvůli zrušení sankcí. Ale taky je to stará ruská taktika. Čím větší přítel teď, tím větší zrada potom. Už to tady přece jednou bylo. Hitler byl taky spojenec Stalina a pak... Od té doby jsou Rusové na cizí zradu hákliví. Zrádce rovná se automatický fašista a fašista rovná se automaticky vrah.
Budu k vám upřímný, Melanie.
Putin oslavuje tchána ne proto, že by se vzdal vize Euroasijského řádu, ale právě proto, že se jí nevzdal.
Chápete?“
„Bože, to je hrozné! Myslím, že to chápu!“ vykřikla Melanie a dodala, „a co Don? Ví to?“
Jared se usmál: „Tchán to neví. Má teď práce nad hlavu se zdí na mexické hranici. To víte, všeho moc škodí, i katolických ilegálů z Mexika.“
„Vy jste mu to neřekl, Jarede?“ podivila se Melanie.
„Ne, jen by ho to zbytečně zatěžovalo. Ale nebojte, víme o tom a pracujeme na tom. Ve vhodnou chvíli o tom tchánovi řekneme. A on už na twitter hodí něco, co Putina úplně zesměšní a naše americké hodnoty i naše velikost a územní integrita budou zachráněny, o to nemám strach,“ řekl Jared.
„Taky bych chtěla tak umět tweetovat jako vy. Sdělit v pár slovech to zásadní, napsat pár desítek znaků, aby to otřáslo světem.
Naučil byste mě to, Jarede?“ upřela Melanie své velké oči na zetě.
„Ahoj, šváro!“ objevil se najednou v obýváku Barron.
„Ty nejsi ve škole, Baronne? Co tady děláš?“ obořila se na syna Melanie.
„Zdrh´ jsem z vyučování. Oknem,“ řekl Barron a otočil se na svého šváru, „hele,Jarede, co mi táta dal včera na hraní. Cínovýho Putina. Kluci ho po mně pochtívali. Joe mi dokonce řekl: ,Dám ti za toho cínovýho pajduláka deset žvejkaček.‘
,Nech si svý žvejkačky. Ten pajdulák je ruský prezident, abys věděl, Joe,‘, řek jsem mu, já bych ho nedal ani za sto žvejkaček.
Je tak srandovní!
Řekni, šváro, že je srandovní!“
Barron ukazoval švagrovi cínovou figurka Putina.
„Jo, je švandovní. Půjčíš mi ho?“ zeptal Jared Barrona.
„Jo, půjč si ho,“ podal chlapec figurku švagrovi.
„Máš hlad, Barrone?“ zeptala se Melanie.
„Jako vlk!“ vykřikl Barron.
„Ohřeju pizzu. Ale syp si napřed umýt ruce. No tak neslyšíš, co jsem ti řekla? Má ti Jared nasekat na zadek, nebo co!“ řekla přísně Melanie, a když chlapec přece jen zmizel v koupelně, otočila se k Jaredovi „to je celý Don, pořád mu něco dává. Měl by být na něho přísnější. Měl by ho posílat každé ráno do kravína dojit krávy, a taky občas přetáhnout bičem. Já na to sama nestačím.
Dáte si taky pizzu, ne?
Nebojte, je košer.“
Jared přikývl, protože měl už taky hlad a tak mu ta nabídka přišla docela vhod. Snědl všechno, co mu Melanie dala a ještě dojedl i to, co nesnědl Barron.
„Přijdete i zítra, Jarede?“ zeptala se jej Melanie, když Jared odcházel.
„Ano, v osm ráno mám být zase u tchána v Oválné pracovně,“ řekl Jared a rozběhl se do centrály CIA.
Melanie ještě chvíli stála zamyšleně na místě a pak šla umýt nádobí. Jeden talíř, zrovna ten, z kterého jedl zeť, jí však jako naschvál vypadl z ruky a rozbil se.
„To jsem pěkná hospodyňka. To už je tento týden třetí rozbitý talíř,“ usmála se Melanie a dřepla si, aby posbírala střepy.
