Kde začíná demagogie, tam začíná i peklo. Nebo se totálně pletu? Pletu jak bič z..., však víte, čeho!
Mám dojem, že Pikola je nesvéprávný.
Jsme totiž manželé a včera jsme na zahradě grilovali extrabuřty.
Grilujeme, grilujeme, když v tom Pikola prohlásí: „Musíme chránit přírodu! Musíme ji chránit, protože příroda, to jsme my sami.“
Leknutím jsem se div nezadusila, protože jsem právě pila, i při grilování je nutné dodržovat pitný režim.
„Zbláznil ses?“ vykřikla jsem dopáleně, to by tak ještě scházelo!
Ale Pikola, ten vejlupek, na to: „V roce 2012 jsme k životu potřebovali 1,6 planety Země. To znamená, že jen krátkou dobu můžeme kácet víc stromů, než jich vyroste, lovit víc ryb, než se jich vylíhne a jen krátkou dobu je možné vypouštět do ovzduší víc uhlíku, než mohou zmenšující se lesy a oceány absorbovat!
Ed Wilson razí pro dnešní dobu pojmenování ,erozoikum‘, věk osamění, věk, v něž jsme během krátké doby dokázali vyhubit živočichy a rostliny, s kterými jsme se vyvíjeli milióny let.“
To už bylo na mě příliš.
„Zezelenal ti mozek, nebo co?“ vlepila jsem Pikolovi výchovný pohlavek.
„Au, proč mě biješ? To neříkám já. To říká katolický kněz a evoluční biolog v jedné osobě Marek Vácha,“ ohradil se Pikola.
Mávla jsem rukou.
Jak říkám, mám dojem, že Pikola je nesvéprávný, že je mu potřeba říkat, co má dělat a co ne.
Ostatně nebylo to poprvé, co jsem s ním chytla kvůli těm jeho zeleným řečem.
Mám já to ale život!
Byli jsme třeba nedávno v jednom velkém, leč vlastně poloprázdném, a už dávno neprosperujícím městě. Kam se člověk podíval, tam na něho zívaly opuštěné baráky, celá vylidněná předměstí.
Kdysi se v tom městě vyráběla auta. Leč kapitál je přelétavý pták. Je doma všude a nikde. Táhne ho to tam, kde se může nejefektivněji reprodukovat. Odešel i z tohoto města, a zůstaly tam tady po něm jen prázdné baráky zarůstající křovím. Příroda, kterou chce Pikola tak vehementně chránit, si brala zpátky to, co jí člověk vzal. Místo sekaček bylo slyšet jen zpěv ptáků.
Došli jsme k nějakému baráku, opuštěnému, samozřejmě.
Mně se moc nelíbil, to se ví.
Ale Pikola samozřejmě hned zvolal: „Ten je nádherně opuštěný, podívej, jak má na křivo hromosvod!
A ta břízka, co mu roste z okapu, není nádherná!“
„Vlez mi s tím na záda!“ řekla jsem mrzutě.
Ale Pikolovo nadšení neznalo mezí.
„Pojďme ho osquattovat! Hned teď!“ vykřikl a začal okamžitě rozvíjet ty svoje velkolepé plány, „na všechno se vykašlem, a nastěhuje se sem!
Zařídíme se podle svého!
Budeme žít jen tak nazdařbůh, vykašleme se na společnost, kde je majetek nedotknutelnou hodnotou!“
„Nebuď, prosím tě, naivní,“ požádala jsem Pikolu.
Ale copak mě poslechl?
„Člověk vzato kolem a kolem, k životu moc nepotřebuje. Střechu nad hlavou budeme mít, na zimu si pořídíme kamínka, dřeva je tady dost, aspoň budeš mít víc času na svoje blogy,“ básnil tak, až jsem se opravdu naštvala.
„To opravdu šílené, co říkáš, vzpamatuj se! Víš, co říkáš, já ti to přeložím!
Říkáš: ,Soukromý majetek nemá žádnou hodnotu! Když se mi to nelíbí, jak někdo zachází se svým majetkem, tak mu ho prostě vezmeme a bude náš.
To přece udělali komunisti po roce 1948.
Když si nevážíš jedné ze základních hodnot naší civilizace, jak si pak můžeš vážit hodnot ostatních?
Práve tady, u legalizace krádeží soukromého majetku začíná diktatura. Tady začíná peklo!“
Rychle jsem dýchala, nasupená.
Ale Pikola byl nejspíše v nějakém rauši, protože se rozesmál jako...., no prostě jako blázen.
„Hehehe!“ smál se a chytil mě za ruku, „ty lásko, vůbec nerozumíš ekonomii, hehe!
Soukromé vlastnictví je jen konvence, vratká a křehká jako málo co, hehe!
Dějiny té civilizace, o které mluvíš, nejsou nic jiného, než jen věčné násilné přesunování majetku z jedněch rukou do druhých.
Vždyť ani ta pitomá církev by neměla polovinu, co má teď, kdyby respektovala soukromé vlastnictví, hehe!
Přečti si Starý zákon a pochopíš, že soukromé vlastnictví, jeho nedotknutelnost je jen přelud. Když se dá lidská masa do pohybu. kašle na nějaké soukromé vlastnictví. A to, že dnes stojíme na místě, že se zdánlivě nic nehýbá, to ještě nic neznamená, lásko moje!
A pak, já nikomu nic neberu.
Vidím prázdný a opuštěný barák, líbí se mi, tak se chci do něho nastěhovat, vrátit do něj teplo domova, teplo lidských těl.
Toť vše, nic víc. Lidský život je jako potůček, vždy si najde cestu samospádem. Jenom ty nevíš, o čem lidský život je, má lásko!“
Už tehdy jsem měla nechat Pikolu prohlásit za nesvéprávného.
A teď, když jsme grilovali ty extrabuřty, s tím zase začal, s tím zeleným žvaněním.
Mávla jsem sice rukou, ale všechno ve mně pěnilo, takže jsem to nakonec stejně nevydržela a řekla: „Zelení chtějí zakukleně návrat před rok 1989, abys věděl!
Do časů, kdy stát věděl lépe, co je dobré pro jednotlivce, než to jednotlivec věděl sám.
A ještě, abys taky, věděl, ochrana přírody je jen falešná vábnička pro naivky jako jsi ty, kteří neidentifikovali pravou podstatu věci!“
Pikola se na mě lhostejně podíval.
„A kdo identifikoval pravou podstatu věci? Ty?“ řekl a podíval se kamsi na nebe, „a pak, co je to ta pravá podstata věci?
Zelení jsou politická strana, můžou si hlásat, co chtějí. Všechny strany to tak dělají, že něco hlásají, někdy dokonce i nějakou ideologii, nebo ne?
Je na voličích, komu dají svůj hlas.
Když jej dají zeleným, tak jej dají zeleným, kteří chtějí návrat před rok 1989, ale možná taky za rok 2000 př. n. letopočtem, kdy byla na vrcholu Akkadská říše.. A když těch voličů bude tolik, že zelení budou moci sestavit jednobarevnou vládu a začít prosazovat svůj program, tak to bude vůle lidu, stejně jako je vůlí lidu brexit nebo Trump.
Co chceš víc?
Až budou zelení takto u moci, tak se můžeš ve jménu spravedlnosti, práva, hodnot naší civilizace, či čehokoliv jiného vzepřít vůli lidu a svrhnout je revoluční, tzn. násilnou cestou, a konečně tak nastolit vládu rozumu, to jest, svého rozumu.
Kapišto?“
„Ježíšmarjá, extrabuřty! Pálí se!“ vykřikla jsem, protože zatímco Pikola žvanil, začali se extrabuřty připalovat. Skočila jsem ke grilu a rychle z něho extrabuřty hodila do sněhu.
Ale Pikola měl z toho jen bžundu.
„Tak to bude cítit v pekle. Spáleným masem, hehe! A peklo začíná tam, kde Ďábel osquattoval prázdné boží baráky, hehe!“ smál se Pikola.
„Ty seš ale totální blb, Pikolo! Nic než totální blb!“ vyštěkla jsem na Pikolu, a když se nepřestal smát, zlostně dodala, „a vezmi si svetr!
Hergot, neslyšíš, nebo co?“
Pikola si poslušně oblékl svetr, ani se neptal, jestli už půjdeme domů. Málo platné, únorové podvečery jsou pořád ještě studené jako včerejší lečo. Ale to jsme musela říct Pikolovi až já, že je zima.
