Zlikvidujme v jazyku slova manžel-manželka!

Manželství je státem (potažmo církví) legalizované násilí páchané na těch, kteří do manželství vstupují, zejména pak na mužích. Klidně se mnou nesouhlaste, ale co vím, to vím!

Na vlastní ženitbu nevzpomínám v příliš dobrém. Ne snad jen proto, že jsem se na ni opil vínem, takže si ze svatební noci, která ovšem pochopitelně vůbec žádná nebyla, nepamatuji vůbec na nic. Když jsem se ráno probudil, měl jsem už bolavou hlavu v chomoutu. A to bylo všechno, celá ta slavná svatba, která stála tolik peněz.

Je to ovšem jakási zákonitost, že na svatbu se těší mnohem více ženy, pro které je, nebo aspoň dříve byla, jedna ze stěžejních událostí v životě.

Zatímco muž oplakává svobodu, kterou navěky ztrácí, ženě se při pomyšlení na blížící se svatbu nedočkavě chvěje chřípí, a když si zkouší svatební šaty, chvěje se vzrušením celá. Nu ovšem svatební šaty, to je pro ženu ztělesněním všech jejich tužeb, pokud se budeme držet tradičního výkladu ženské role.

Ale co si má od svatby slibovat muž?

Muž sotva může při svatbě pociťovat takovou slast, jako pociťuje žena, jež je nevěstou, na kterou se upírají všechny, byť i tu a tam kritické, pohledy.

Není divu, že žena, nevěsta vystupující z auta, je v sedmém nebi.

Ale z čeho může být v sedmém nebi muž?

Ano, jistě muž může být snad pyšný, že ta nádherná žena kráčející po jeho boku bude patřit jen jemu a už žádnému jinému muži, jakkoliv si tím nemůže být nikdy stoprocentně jistý.

Ale co s takovou pýchou?

Pýcha není slast, pýcha předchází pád.

Ne, svatba není nic pro muže. Muž svatbou přichází o hodně, už jen proto, že málokterý muž je zavilý a ortodoxní monogamista. Snad nemusím nikomu vysvětlovat, co tím myslím...

Svatbu jsme měli velkou a náramně veselou, byla to veselka v pravém smyslu slova.

Ale proč se všichni veselili?

Protože ženich, to jest já, přišel o svoji svobodu, a nevěsta, to jest má žena, se vdávala?

Vzato kolem a kolem, co je vlastně na tom veselého?

Veselého tak, že všichni musí mít červené obličeje, že musí vesele výskat, že musí bez přestání smát na celé kolo, že se musí bez přestání něčím ládovat?
            Vzato kolem a kolem, není na svatbě nic veselého.

Všichni se na naší svatbě veselili ne proto, že jsem se ženil a moje žena se vdávala, to mohla být sotva skutečná příčina onoho, chvílemi až nepříčetného veselí.

Hosté se na naší svatbě veselili proto, že pili alkohol a že jim k tomu hrála ona hudba, jež v člověku vyvolává euforii. Nebýt toho, a taky toho, že se všichni přežírali, a když se člověk přežírá, taky přece cítí jakousi euforii, domnívám se, nebyla by naše veselka ani z jedné desetiny tak veselá, jako když se všichni nalévali alkoholem, žrali jako diví a vykrucovali se na parketu.

Napojte v té největší společenské či ekonomické mizérii lidi chlastem, zahrajte jim něco veselého, nechte je pro jednou se přežrat a všichni vám budou vesele výskat, smát se na celé kolo, ačkoliv ve skutečnosti není ke smíchu žádný důvod.

Čím by byla naše veselka bez chlastu a hudby?

I proto vzpomínám na vlastní ženitbu nerad. Pro tu bujarou a přece nepřirozenou, pod svým povrchem neskrývaně křečovitou veselost.

Jinak ovšem ani tomu být nemohlo.

Dovoluji si totiž vyslovit myšlenku, že svatba a od něho se odvíjející manželství není vůbec přitakáním životu, ba právě naopak.

Žena a muž jsou k sobě přitahováni pohlavním pudem. Byl-li jsem přitahován ke své ženě, byl-li jsem do ní takzvaně zamilovaný, nehnalo mě do bažin lásky nic jiného než jen pohlavní pud. Moje žena byla pro mne v prvé řadě především ženou jako takovou, pak až konkrétní osobou, která má ovšem všechno to, co dělá ženu ženou.

Ne jinak tomu bylo, o tom jsem přesvědčen, i ze strany mé ženy. I ona byla hnána svým pohlavním pudem. Stačilo se jí jen lehce dotknout, polaskat na těch správných místech, a už v ní vybuchla hormonální erupce, stejně jako já jsem se proměnil v nadrženého samce, jehož si samice, tedy žena, podrobila tím, že se mu bez odporu oddává.

Toto je přirozený svazek mezi mužem. Nikoliv následné manželství, které se zcela mylně považuje za tento přirozený svazek muže a ženy považuje.

Svatba, to prakticky byla, a v křesťanské věrouce pořád je, vstupní brána do světa legálního, to jest manželského sexu. Svatbou přestává být sex hříchem a stává se požehnáním. Největším hříchem je ovšem to, dělá-li se z něčeho přirozeného hřích, a proto i svatba, manželství jako takové není ničím než hříchem.

Církev, obecněji pak ideologie, jíž tato církev prezentovala, a ovšemže dosud prezentuje, chtěla získat kontrolu nad lidskou přirozeností, potažmo společností. Proto ustavila svátost manželskou, učinila z ní však především svůj mocenský nástroj, prostředek společenské represe sloužící k potlačování přirozenosti. Nic nemůže lépe manifestovat totalitárnost společnosti než ta skutečnost, že muž a žena musí uzavřít sňatek prostřednictvím církve, aby mohli žít spolu.

Zažil jsem to dobře i na své svatbě.

Kráčeli jsme, já a moje žena k oltáři, jako bychom teprve měli být spojeni tím, co nás v danou chvíli již dávno spojovalo, totiž onou pohlavní přitažlivostí, pohlavním pudem, tím, čemu se tak nadneseně říká láska. Došli jsme k oltáři, kde na nás dojatě hleděl kněz.

„Co ten chlápek společného s naší láskou?

Proč se mezi nás plete?

O čem to furt žvaní?

Nechce nám vlézt ještě do postele?“ myslel jsem si, když kněz spustil svoji banálně sentimentální tirádu o dobrém i zlém.

Nebýt pohlavních pudů, nebýt toho, co je přirozené, nebýt toho, že už jsme dávno spojeni, nestáli bychom přece tady před oltářem.

Není náš svazek požehnaný už tím, že vznikl, že jsme se poddali svým pudům, není požehnaný tím, že je docela přirozený, i bez toho požehnání, jenž se nám vehementně snažil udělit onen užvaněný kněz?

„Ano,“ odpověděl jsem třikrát na jeho otázky, jež jsou otázkami vyděračskými, zlými, zákeřnými a které může bez uzardění takovým tónem a v takovém smyslu klást vskutku jen ten, kdo nikdy nebyl ženatý, kdo nikdy nevstoupil do svazku manželského.

Řekl jsem třikrát ano, a z našeho přirozeného vztahu muže a ženy se rázem vnějškově stalo cosi jiného, cosi požehnaného, ačkoliv jeho vnitřní podstata se nijak nezměnila.

Když budu svou ženu skutečně milovat, budu s ní sám od sebe v dobrém a zlém, stejně jako ona se mnou, k tomu nepotřebujeme nějakého unylého chlápka v ornátu.

Ale čím bude naše manželství, nebudeme-li se skutečně milovat, či budeme-li se dokonce nenávidět?

Pak naše manželství nebude než jen násilím, které budeme páchat na sobě. Jeho údajná nerozlučitelnost (protože to Ježíš kdesi řekl) bude jen součástí totalitární ideologie, jež nepřipouští u lidí svobodnou vůli a úmyslně ji potlačuje.

A v tomto násilném svazku, jenž popírá veškerou lásku, budeme muset přese všechno zlé setrvat, protože jsme kdysi v hormonálním poblouznění řekli ano, kterým jsme navždy upsali Ďáblu. Zde ovšem milosrdnému bohu, jenž bez přestání kontroluje naše životy, jejich správnost v souladu s jeho jménem hlásanou totalitární ideologií.

Ano, manželství není nic jiného, než jen zasahování do svobody lidí, do jejich přirozeností. Manželství není nic než jen umělý konstrukt, legalizované a požehnané, ve skutečnosti však o to více bezskrupulózní násilí.

Ostatně sám mohu posloužit svým vlastním případem.

Moje manželství není ani trochu šťastné. Ona velebená tradiční rodina, kterou jsem takto založil, je prostředím nanejvíc patologickým.

Dnes ráno jsem si třeba zašíval ponožky.

Zašívám, zašívám a najednou řeknu: „Musíme si konečně uvědomit, že nekonečno není číslo, ale objekt.“

„Jak jsi na to, prosím tě, přišel?“ zeptá se mě manželka, která nic nedělá, protože přišla na návštěvu tchyně.

„Přišel jsem na to na vlastní pěst,“ odpovím.

„Chacha, na vlastní pěst,“ zasměje se tchyně a uhodí mne do tváře, „tady máš taky pěst, abys věděl! Zkus se mě dotknout a volám hned policii! Poletíš z baráku!“

„Maminka má pravdu! Poletíš z baráku!“ štěkne moje žena

„Táta je blbec!“ zažvatlá naše nejmladší dítě, tleskajíc ručkama, „babí, ještě!“

Řekněte sami, co může z takového děcka vyrůst, když vidí v naší tradiční rodině takové nepěkné věci?