Zítra se bude znásilňovat všude. Nejen v Německu

Ale to už k válce, rozvratu a všeobecnému chaosu tak nějak patří. A jak by taky nepatřilo? Člověk přece není zvíře

            Zdá se mi nějaký hloupý sen.

            Pořád v něm před něčím utíkám, a pořád před tím nemůžu utéct. Cítím, že nebezpečí stále trvá. Ale na druhou stranu, to, co mne pronásleduje, cosi odporného, nepojmenovatelného a nepopsatelného, mne nemůže (nebo nechce) stále dostihnout, polapit a rozdrtit, docela rozmačkat jako ospalou ponravu.

            Zkrátka a dobře, mezi námi je stále tatáž vzdálenost.

            Jak říkám, je to příšerně hloupý sen, asi jsem neměl pít před spaním tolik vodky.

            Utíkám, ale už melu z posledního.

Zastavím se, a hle!

To, co mne pronásleduje, se taky zastaví, ačkoliv to vypadá, že by tomu nepopsatelnému a nepojmenovatelnému stačil skok a má mě to v docela ve své odporné hrsti.

Hledím na to, a ono to hledí na mě. Moji duši zaplavuje takový hnus, jaký musí pociťovat samotný Kristus, když nějaký farář vezme do svých rukou hostii a začne ji pozdvihovat.

Nadechnu se a zase se rozběhnu. Běžím, běžím, ale pořád tomu nemůžu utéct. Zase zastavím, nemoha popadnout dech a tamto se taky zastaví. Všimnu si, že je to ještě více nepojmenovatelné a nepopsatelné. Zase se rozběhnu a i to, co mne pronásleduje, se dá opět do pohybu.

To se pořád opakuje dokola.

Jak říkám, je to příšerně hloupý sen, já sám se cítím nanejvýš trapně.

„Snad tak nebudu běhat sem a tam až do konce života! Proč mě to pořád pronásleduje, ale nechce chytit, lapit, rozdrtit jako ospalou švadlenu?

Kéž by mě to už radši chytilo!“ pomyslím si nakonec zoufale.

A to, co mne pronásleduje, to nepojmenovatelné a nepopsatelné, opravdu po mně najednou skočí a v tom se probudím.

Probudím se a vidím, že za stolem sedí Budkin.

Před sebou má lahev vodky a nějaké staré noviny, na nichž si krájí zavíracím nožem zrnitý salám, přikusuje k tomu cibuli, jako by to bylo to nejsladší jablíčko.

„Kde se tady bereš, Budkine?“ ptám se ho.

„Šel jsem po ulici a najednou mě začalo mrazit v zádech. Zastavím se, rozhlédnu a vidím, že zrovna stojím před domem, kde bydlíš.

,Co už, zajdu na návštěvu,‘ řeknu si.

Naštěstí jsem se předtím zastavil v krámě, a koupil si vodku, salám a cibuli. Ještě mi zbyly tři koruny.

A tak si tady sedím a debužíruju.“

Vstanu, Budkin mi ukrojí kus salámu, dá cibuli.

Napiju se vodky přímo z lahve, zajím to salámem, cibule se ale zatím ani nedotknu: „Říkáš, že tě mrazí v zádech, Budkine?

Tak to bude válka!

Vždycky jak tě mrazí v zádech, je pak válka!“

Budkin přikývne: „To se ví, že bude válka! Hybridní! Proč by nebyla, když mě mrazí v zádech. Zase vojáčci  na dovolené potáhnou do boje, zase matky budou oplakávat své syny, zase se bude drancovat a znásilňovat.

Proč by se neznásilňovalo?“

„Nu, ovšem, proč by se neznásilňovalo?

Člověk touží po lásce i uprostřed válečných hrůz.

Kdyby člověk netoužil po válce ani uprostřed válečných hrůz, klesl by na úroveň zvířete, možná i níž, byl by možná míň než kdejaká améba.

Nemám pravdu, Budkine?

Řekni sám, jsi přece moudrý člověk, není to svatá pravda?“

Budkin zase přikývne: „Svatá pravda to je, to se ví!

Proč by to nebyla svatá pravda, míň než améba!“

Zase se napiju vodky, zajím to salámem, teď už kousnu i do cibule, a začnu vyprávět Budkinovi svůj příšerně hloupý sen.

„A to je všechno. Víc se mi toho nezdálo,“ řeknu, když skončím a dodám, „dal bych nevím co za to, kdyby mi někdo řekl, co mne to v mém snu pronásledovalo. Víš, Budkine, kdyby mi někdo řekl, co bylo to nepojmenovatelné a nepopsatelné.“

„To tě v tvém snu pronásledoval bůh.

Co jiného by to mohlo být?

Řekni sám!“ odvětí Budkin.

„Svatá pravda, Budkine. Teď už je mi to jasné. Byl to bůh!“ udeřím se dlaní do hlavy a vzrušením vstanu, „je to jasné, jak facka.

Host do domu, bůh do domu!

Už je to tak!

Počkej, Budkine, taky tě pohostím.

Jen musím zaběhnout do krámu, protože doma nic nemám!“

Rychle na sebe hodím zimník, obuju se a vyběhnu ven. Ulice jsou plné tlustých a blahobytně vypadajících lidí, i žebrák na rohu ulice je opálený, jako by právě přiletěl z Krymu od moře, jeho zvučný hlas se nese ulicí: „Obdarujte chudáka, co trpí pro pravdu!“.

 Asi nikdo ještě neví, že Budkina mrazí v zádech, že bude hybridní válka. Lidi asi ještě netuší, že i oni již brzy, možná už zítra, procitnou ze svého hloupého snu, budou rabovat a znásilňovat, jako v každé válce, protože co je člověk bez lásky?

Zvěř!

Koupím lahev vodky, jedny olejovky a běžím domů.

Jenže když přijdu domů, Budkin už leží pod stolem a chrápe na celé kolo.

Co se dá dělat, budu muset vypít vodku sám.

Načnu olejovky a pustím se do toho...