To je bžunda! Jsem náramný sportovec, ač na to vůbec nevypadám

V tomto článku nehledejte, moc a moc vás prosím, nic absurdního, natož pak kafkovského, či dokonce nějaký vyšší level. Prostě jsem si jen vsítil vlastní branku. Prostě je to jen taková laciná šusťáková bžunda

            Nevedu žádný vnitřní boj, jak je to teď nanejvýš módní a populární.

            Proto všechno, co ve svém životě zažiji, je všední, fádní, docela nudné. Kdybych o tom nevyprávěl, nic by se nestalo. Ale stejně tak se nic nestane, když o tom vypravuji, protože nejde o nic zásadního. Zásadní sdělení vypadají docela jinak, než to co se skrývá v mém vypravování o tom, co jsem prožil.

            I v tomto článku se nejspíše neskrývá vůbec nic. Tedy vyjde na stejno, jestli toto vyprávění zhmotním ve slovech či nikoliv, nula z nuly pojde, jak známo.

            Když nebudete dál číst tyto otravné řádky, nic se nestane. Slibuji vám svatosvatě, že o nic nepřijdete, neokradete sami sebe o nevšední zážitek. Ba naopak, prokážete mi tím cennou službu, jelikož nezpychnu. Nemám sice k něčemu takovému, jako je samovolné zpychnutí, ty nejmenší genetické předpoklady, ale jeden nikdy neví.

            Když však tyto řádky nedočtete, vyšlete mi jasný a pro mě nanejvýš cenný signál: „Jdi s tím do hajzlu, máme toho (i tebe) už plné zuby!“

            V tom vzácném případě se stanu ještě skromnějším, než jsem, už i tak dost, skromným dosud. A taková skvělá charakterová vlastnost, to je, obzvláště dnes, k nezahození. Ovšem, nebudu z toho dělat ani žádnou špičkovou vědu, když přece jen budete číst dál. Je to vaše svobodné rozhodnutí. Já to plně respektuji, tuhletu svobodu jedince. I když tomu, po pravdě řečeno, vůbec nerozumím, proč jste se rozhodli právě takto.

            Ale jak říkám, plést se vám do života rozhodně nehodlám. Když jste blbí, čtěte si klidně dál. Marněte svůj čas. Co mi je a co mi může být, koneckonců, do takových blbců jako jste vy?

            Uf, to jsem se zapotil, a to jsem pořád ještě teprve na začátku.

            Chci totiž vyprávět o tom, co se v mém fádním, všedním a nudném ženě odehrálo zrovna dnes.

            Předně jsem se pořádně vyspal. Spal jsem, jářku, v kuse dobrých deset hodin. To znamená, šel-li jsem včera večer spát v sedm, musel jsem se dnes ráno probudit v pět.

            A opravdu, když jsem se po procitnutí podíval na hodinky, bylo přesně pět hodin a jedna minuta.

            „Pět hodin,“ řekl jsem ovšem, mírně zaokrouhliv přesný čas.

            Vydatný spánek dodal mi ohromnou sílu a energii, které jsem během něho načerpal měrou vrchovatou. Dá se říct, že jsem z jejich studnice nabíral během svého spánku plnými hrstmi. Už dlouho jsem se necítil tak plný síly a energie jako právě dnes ráno.

Ale přesto jsem se ještě skoro celou hodinu bezcílně válel, nechávaje své myšlenky volně těkat sem a tam, dopřávaje jim naprosté svobody, a ovšem i anonymity, která k naprosté svobodě neodmyslitelně patří.

Krátce před šestou jsem však jako na povel vyskočil a za necelou hodinu již běžel skoro jako o život k paní svého srdce. Věděl jsem, že ji zastihnu doma samotnou, neboť její manžel odchází do svého důležitého zaměstnání krátce před sedmou. A zrovna tak všechny její děti (má jich pět) se v ten čas rovněž vypravují do školy, aby se náležitě vzdělávaly.

O čtvrt na osm jsem už tak oddaně hleděl do očí paní svého srdce.

„Rád bych se vám ospravedlnil za včerejšek,“ načal jsem náš hovor, míchaje si čaj, „za svoje nestoudné chování a ovšem taky za svůj nestoudný návrh, který jsem vám včera předložil.

Kdybych nespal celou noc jako zabitý, jistě by mě hryzlo svědomí možná tak, že bych si i něco udělal.

Jak jsem mohl včera vůbec něco takového říct?

Požádat vás o ruku, navrhnout vám sňatek se mnou, i když vím, že jste vdaná, dokonce do značné míry šťastně vdaná?

Když dobře vím, že byste se musela kvůli tomu rozvést, a přitom nelze ani v nejmenším pochybovat o tom, že váš manžel by udělal všechno proto, aby dostal vaše děti do své péče, přičemž je jasné, že by vás u soudu vylíčil jako tu největší poběhlici, která rozbila tradiční rodinu kvůli někomu takovému, jako jsem já?

A přesto jsem vám včera nabídl manželství!

Jak jsem si něco takového mohl dovolit vůbec vyslovit!

Něco takového přece nelze ospravedlnit!“

Zoufale jsem se chytil za hlavu. Bylo to opravdu ode mne včera nanejvýš ohavné, navrhnout paní svého srdce sňatek, když už je vdaná, když náleží jinému, navíc ke všemu ještě, ve srovnání se mnou, velmi pracovitému muži.

Ale paní mého srdce opět, jako už tolikrát, prokázala svoji velkorysost.

Chytla mě za ruce, pravíc: „Nemusíte se mi omlouvat. To vám jen láska ke mně zatemnila rozum. Kdybyste mne nemiloval, nikdy byste něco takového nevyslovil.

Ale co je víc než láska?

Co by to byl za život, co by to byl za svět, kdybychom se museli omlouvat za svou lásku, za to, že někoho vroucně milujeme?

Už o tom nemluvme!

Raději mi řekněte, na co jste myslel, když jste dnes ráno běžel ke mně?

Jistě jste myslel i na něco jiného než jen na to, že se mi musíte stůj, co stůj omluvit.“

Povzbuzen těmi slovy, přikývl jsem: „Ano, myslel jsem i na něco jiného. Totiž myslel jsem i na to, krom toho, že se vám musím omluvit, že každý člověk je do jisté míry boží syn, respektive boží dcera, a že v okamžiku své smrti bere na sebe všechny hříchy světa.

Byl-li Ježíš božím synem, pak jím může být a do značné míry musí být každý člověk, protože kdyby neexistoval člověk, to jest, kdyby neexistovala idea člověka v boží mysli, pak by ani Ježíš nemohl být božím synem, protože by se neměl jak narodit, nebyla by zde lidská forma, v níž by mohl existovat, v níž by se mohl stát Synem, a proto by bůh nemohl být trojjediný.

Totiž, kdyby idea člověka nebyla v boží mysli přítomna stejně tak věčně jako idea Syna, stvořil by bůh, to jest, Otec v Ježíši sám sebe, což je ovšem z podstaty věci vyloučeno. Jinak řečeno, má-li bůh svůj plán, tak musel už bůh od počátku svého bytí, tento počátek ovšem neexistuje, neboť bůh je věčný, vědět, že stvoří člověka, to jest, idea člověka musela být přítomna v jeho vědomí, právě proto, aby mohl přivést na svět Syna, to jest, Ježíše.

Nebýt člověka, (a taky jeho fatalního pádu, to je třeba též zdůraznit), nebylo by ani Syna v té zjevné podobě, v jaké zemřel na kříži. Ale ježto každý člověk umírá tak či onak na kříži, to jest, především umírá, nemůže být pochyb o tom, že každý člověk je přinejmenším z jedné své poloviny božím synem či dcerou, jako je Ježíš z jedné své poloviny bohem.

Na to jsem myslel, když jsem běžel k vám, ale je docela možné, že jsem v tom běhu, zaměnil příčinu za důsledek a naopak.“

„Na co vy všechno nemyslíte, když běžíte ke mně!“ zvolala nadšeně paní mého srdce, ale pak náhle posmutněla, „ale víte, co je na tom smutné?

Smutné je na tom to, že vůbec, na rozdíl od sv. Agustina, nevypadáte jako sportovec!“

Souhlasil jsem: „Ano, to je smutné. Nevypadám jako sportovec, a přitom sportovec jsem.

A je to smutnější o to, že existují důkazy, že sportovec jsem, třeba toto video.“

„Ano, toto video dokazuje, že jste sportovec, ačkoliv na to nevypadáte. A to je na tom vůbec to nejsmutnější,“ řekla paní mého srdce a dodala, „opravdu mne nikdy nepřestanete milovat, i když se kvůli vám  nerozvedu?“

„Nikdy!“ vykřikl jsem a začal vroucně líbat její ruce s rudě nalakovanými nehty.

A to je všechno.

Všechno, o čem jsem vám chtěl vyprávět a vy jste to jako správní blbci všechno přečetli, a ještě si klikli na to video.

Stálo vám to za to?

Nu ovšem, teď už vám nezbývá, než si jen nalhávat, že ano, abyste jako blbci opravdu nevypadli.

Ale mě, prosím, do těch svých odporných lží netahejte.

Já s tím nemám nic společného, já vás varoval, můžete si za to jen a jen sami, že brodíte v mých sračkách a není vám už žádné pomoci, já si nad vámi mnu svoje mozolnaté ruce!