Absurdní trest smrti za pálení svaté knihy

Ano, i dnes se ještě odsuzuje k smrti za pálení jakési knihy. Jak absurdní! Ale nečekejte žádnou precizní konstrukci jako od Kafky. Franze, samozřejmě. Upozornění pro zvědavce, na konci tohoto článku není odkaz na žádné video

            Za čin zcela bagatelní, navíc vůbec ne zcela dokázaný (v obvinění a posléze i v obžalobě mluvilo se velmi vágně o údajném spálení „jakési“ knihy) byl Karel T. odsouzen k trestu k smrti.

            Soudní proces, v němž se tak stalo, byl zcela absurdní a bez nejmenších pochyb nezákonný. Avšak kupodivu, právě tato jeho absurdnost a nepopiratelná nezákonnost vyvolávala ve všech zúčastněných, včetně Karla T., dojem jakési nanejvýš nezvratné zákonitosti tohoto procesu, takže ten zdál se nakonec, přes všechnu svoji absurdnost a nezákonnost, dokonale spravedlivým, třebaže spravedlivým ve smyslu především čistě metafyzickém.

            Tento proces konal v budově, jež mnohem více než soud připomínala školu. I soudní síň, kam obžalovaného Karla T. přivedli, vypadala jako školní třída. Dokonce ve zdi ještě byly vidět díry od šroubů, kterými na ni byla nejspíše připevněna interaktivní tabule. Proces, jeho veřejné přelíčení, a vskutku v rohu síně postávalo několik, dle všeho manuálně pracujících, lidí, netrvalo dlouho, jen několik minut.

            Sotva se Karel T. posadil na možná až příliš měkce polstrovanou lavici obžalovaných, ujal se slova prokurátor, sympaticky vyhlížející, sportovně opálený muž přibližně stejného věku jako obžalovaný.

            Postaviv se, měřící na výšku téměř pět loktů, pravil: „Čin, kterého se údajně dopustil obžalovaný, spálení jakési knihy, nemá ve své zrůdnosti obdoby.

            To se dělá?

            V kulturní společnosti?!“

            Rozhodiv své dlouhé ruce, lapal chvíli po dechu, aby dokázal, jak mocně jím otřásl čin údajně spáchaný Karlem T.

            Když se konečně mohutně nadechl, pokračoval ve své obžalobě: „Do nejdelší své smrti bych si to vyčítal, nemohl bych spát, kdybych pro obžalovaného nežádal trest smrti!“

            Po těchto slovech si prokurátor sedl.

            Ale sotva dosedl na židli, jeho obličej náhle zpopelavěl, prokurátor se chytil za hlavu a zoufale zvolal: „V noci nám nějací nehodní lidé oběsili kočku. Našel jsem ji ráno na plotě. Na krku měla připíchlou ceduli ,Psovi psí smrt!‘

            Byla březí. Děti se těšily na koťátka. Pořád se ptaly, když už budou.

            Už kvůli nim, kvůli dětem, trest smrti!“

            Zopakovav svůj požadavek, prokurátor umlkl.

            Soudkyně, žena ve velmi pokročilém stádiu těhotenství, takovém, kdy už jsou ženy většinou na mateřské dovolené a připravují se na porod, vstala, aby vynesla rozsudek, aniž by dala slovo obžalovanému, či jeho obhájkyni, staré vrásčité a bezzubé stařeně se šátkem, kterou Karel T. dostal přidělenu ex-offo a kterou poprvé spatřil až zde, v soudní síni.

            „Jménem republiky,“ pronesla soudkyni obvyklou rituální formuli, tlačíc před sebou své velké břicho, jímž nadouval se talár, do něhož oděna, aby mohla Karla T. jménem této republiky odsoudit, „odsuzuje se Karel T. k trestu smrti.“

            To bylo všechno, celý proces, celé veřejné přelíčení. Rozsudek nabyl okamžitě právní moci. Prokurátor se proti němu neodvolal, a neodvolal se proti němu, na radu své obhájkyně, ani odsouzený Karel T. Ostatně neodvolal by se, i kdyby mu to ta babka neporadila, chápaje, že jakékoliv odvolání je zde zbytečné, že rozsudek nad ním nebyl vynesen jménem republiky, ale jménem jakési vyšší, nepostižitelné moci.

            Když se Karel T. vzdal práva na odvolání, ostatně jen formálního, netajili se ani prokurátor, ani soudkyně s úlevou, která se jich zmocnila. Bylo dobře vidět, že jím to celé bylo velmi nepříjemné, a že jsou rádi, že to mají za sebou. Ostatně soudkyně se brzy na to zmocnily porodní bolesti, takže ji musela odvézt houkající sanitka.

            Byl-li celý tento proces absurdní, vždyť v trestním zákoně není o trestu smrti ani čárka, dalo-li se vcelku oprávněně poukazovat na jeho protiprávnost, pak byl i nestandardní způsob, jakým měl být tento trest smrti vykonán, neboť Karel T. měl být svržen ze silničního mostu, jenž překlenoval hluboké údolí, jsa vzdálen od budovy soudu asi pět nebo šest kilometrů.

            A tu se ukázala velkorysost oné nestvůrné mašinérie, v jejímž soukolí se Karel T. ocitl a kterým byl i nakonec rozdrcen. Karel T. nebyl po vynesení rozsudku spoután na takzvaného medvěda, jak by se dalo očekávat, nebyl obklopen po zuby ozbrojenými muži, nebyl naložen do policejního opanceřovaného auta, a v něm odvezen na popraviště.

            Naopak, Karel T. se měl na ono místo odebrat sám, pěšky, jen v doprovodu strážníka, který byl ozbrojen toliko ne ppříliš dlouhým a hrozivě vypadajícím pendrekem. Ona anonymní mašinerie tak dala najevo důvěru, kterou chová k odsouzenci na smrt, důvěru takřka stejně tak zrůdnou jako čin, jehož se údajně Karel T. dopustil, když mu tak dala možnost k útěku, nebo alespoň pokusu o něj.

            Mohl přece Karel T. vzít během cesty nohy na ramenou, mohl se pokusit, nespoután, zachránit svůj nicotný a bezcenný život.

Ale důvěra zavazuje.

Jakkoliv byl proces s Karlem T. absurdní a nezákonný, toto velkolepé gesto naprosté důvěry onu nelidskou a neosobní mašinérii přece jen polidštilo, vtisklo jí podobu hořícího keře, který sice přikazuje a zakazuje, hrozí drastickými tresty za porušení těchto zákazů, ale přitom je zřejmé, že to všechno dělá z pouhé lásky k těm, které těmito zákazy spoutává a které trestá za neposlušnost.

Avšak i Karel T. byl inteligentní člověk. Pochopil, že absurdnost jeho procesu je právě jeho hlavním smyslem, který spočívá v nesmyslnosti toho všeho, v jeho obžalobě, v jeho odsouzení a nakonec v jeho popravě, že právě tím vším získává jeho, dosud bezcenný a nicotný život, nepopiratelnou a nezpochybnitelnou hodnotu, která ovšem nemůže být vyjádřena jinak než právě takto.

Strážník, jenž doprovázel Karla T. na popraviště, byl na první pohled dobromyslný člověk. Když neměl službu a nebyl oblečen v uniformě, dal vždy, když je na ulici potkal, žebrákům nějaké peníze, ačkoliv žebrání bylo jinak, stejně jako podomní prodej, zákonodárcem zakázáno.

Ale copak je dobrý skutek zločinem, i když se pohybuje na hraně zákona?

Když vyšli z budovy soudu, jež vskutku nemohla být než bývalou školou, zeptal se tento strážník zdvořile Karla T., zda si nemůže zapálit fajfku, zda ho nebude kouř obtěžovat, či dokonce dráždit ke kašli.

„Beze všeho, aspoň vám ta cesta rychleji uteče,“ odpověděl Karel T.

Strážník slušně poděkoval, avšak dodávaje, že si fajfku zapálí, až vyjdou z města, protože by na ulici bez dovolení nerad obtěžoval kouřem ostatní lidi, ale že si ji aspoň nacpe, aby ji měl přichystánu, a, hned jak vyjdou z města, odkud to budou na popraviště už jen tři kilometry, si ji mohl okamžitě zapálit a neztrácel zbytečně čas.

Šli tedy, obžalovaný a jeho strážce, ulicemi města.

Lidé jim ustupovali z cesty a uznale přitom pokyvovali hlavami.

Nějaké žena se dokonce přitočila ke Karlu T. a políbila jej na tvář, stihnuvší zašeptat: „Miluji vás! Až za hrob! Věřím, že jste nic nespáchal!“

Když šli kolem nějakého zelinářství, zelinář, jenž před ním zevloval, závistivě procedil skrz zuby: „Trest za smrti za spálení knížky. To se někdo má!“

Zpráva o odsouzení Karla T. se už tedy rozkřikla. Lidé odsouzence poznávali a zaujímali k němu vesměs kladný postoj. Jen jeden jediný člověk po něm hodil kamenem, avšak, jak se i později ukázalo, právem, protože byl skutečně bez viny.

Naše dvojice záhy vyšla z města, jdouce kolem aut, jež se v nekonečné koloně posunovala pomalu vpřed jen o málo rychleji než pěší.

Strážník si zapálil fajfku, jak sliboval, párkrát z ní potáhl a zeptal se odsouzence na smrt: „Věříte v boha?“

„Nevěřím. Ani v tom smyslu, v jakém se na to ptáte, ani v žádném jiném,“ odpověděl Karel T.

„Nevíra je taky jakýsi druh víry,“ pravil rozšafně strážník a potáhnuv dlouze z fajfky, dodal, „já v boha věřím. Věřím, že vstanu z mrtvých, že bud vzkříšen a budu žít věčně. Tato víra mi pomáhá nést Kristův kříž. Když v to věřím, nezdá se být tento kříž tak těžkým.

Ba právě naopak, je lehký jako pírko, až se někdy bojím, aby mi ho vítr nebo průvan nadobro neodnesl.

Letos byla pěkná zima, co říkáte?“

„Ano, pěkná zima byla letos,“ přikývl Karel T., dodav, „jen aby nevymrzly ozimy.“

„O ozimy se nebojím,“ mávl rukou strážník a opět si potáhnuv z fajfky, zeptal se, „bojíte se toho? Myslím toho, co teď přijde.“

„Nebojím se toho,“ řekl Karel T., a bylo vidět, že opravdu nelže, „snad ještě dnes ráno jsem se toho bál. Ale sotva byl nade mnou vynesen rozsudek, všechna neurčitost, jež snad byla prvotní příčinou mého strachu, náhle zmizela.

Ba dokonce pocítil jsem cosi jako úlevu, neboť můj život tím získal jasné kontury, stal se logickým, co dříve nedávalo smysl, co zdálo se být čirým samoúčelem, náhle smysl i účel získalo. Tím, co přijde, se můj život naplnil tak, jak se naplnit měl a musel.“

„No, jo, tak to jste jak ti slavní chartisti. Ti taky většinou vzpomínají, nebo aspoň chartistky, že když podepsali chartu, tak se jim strašlivě ulevilo, protože už najednou díky tomu nemuseli žít v permanentní lži, ačkoliv se tím upsali Ďáblu, vyplnili si, takříkajíc, žádanku do pekla. Lež je tísnila, dusila, ale utrpení, které jim přinášel život vpravdě, bylo pro ně vlastně slastí a rozkoší, jako v každém pekle,“ řekl strážník a zeptal se, „udělal jste to?

Myslím to, za co vás odsoudili?“

„Neudělal,“ řekl Karel T. beze stopy smutku nebo hořkosti ve svém hlase, dokonce se usmál, „jen se mi o tom snad jednou zdálo. Ale ani to nevím jistě.“

„Z toho si nic nedělejte. Já si taky zpravidla nepamatuji, co se mi zdálo. Vím jen, že se mi něco zdálo, ale co, to byste ze mne nevymlátil ani v hypnóze,“ přiznal se strážník.

Ale to už pomalu přicházeli na most, na kterém se kolona aut definitivně zastavila a zůstala stát.

Strážník se taky zastavil a chytil se za srdce.

„Je vám špatně?“ zeptal se ho Karel T.

Strážník přikývl: „Já mám tady vždycky z toho takový divný pocit. Přece to není jen tak, mít na svých rukou krev člověka, který je možná nevinný. Jste sice odsouzený jménem republiky, ale to musí vidět i ten největší hlupák, že na tom vašem procesu není všechno košer, promiňte, že mluvím tak otevřeně.“

„Nic se neděje,“ ujistil ho Karel T. a zeptal se, „můžu vám nějak pomoct?“

Strážník se zoufale usmál: „Já, jako ruka zákona, bych vás měl z toho mostu po správnosti svrhnout dolů. Ale to je to, čeho se bojím. Jednou jsem to udělal, a od té doby, škoda mluvit. Já vám tenkrát tři noci nespal, a pořád si myl ruce jak Pilát Pontský, abych z nich smyl tu krev.

Moc byste mi pomohl, kdybyste skočil dolů sám. Víte, abych nemusel do vás nijak strkat, abych vás neměl nijak na svědomí, protože, co když se za pár let, při nějaké docela náhodné revizi toho vašeho procesu nějaký šťoura zjistí, že jste byl k smrti odsouzen neprávem, že to všechno byla jen něčí svévole?

A co já pak?“

Strážník byl bílý jako křída, ruce se mu třásly.

„Tím se netrapte. Skočím sám, nemám právo mučit vás svým vzdorem, svou navenek demonstrovanou neochotou podrobit se vůli vyšší moci,“ řekl Karel T. a začal přelézat zábradlí.

„Ano, vůle vyšší moci, to je přesně to, oč tu běží, o co tady jde!

Není důležité, co si myslíme, nebo chceme my. Je důležité, co si myslí a co chce vyšší moc!“ přitakal horlivě strážník, jemuž se začala vracet barva do obličeje, „to jste mocný hodný, ani nevíte, jak jsem rád, panbůh vám to zaplať!“

Ale poslední slova strážníkova již Karel T. již neslyšel, protože skočil z mostu, sám tak na sobě vykonávaje rozsudek smrti, jímž nad ním vynesla vyšší moc.

„Jako bych měl křídla!“ myslel si Karel T., padaje dolů jako kámen ze srdce.