Zápisky z cesty - část 4. Cesta do Andalusie
čtyřproudovce mezi hory, abychom se po třech stech kilometrech zase přiblížili k pobřeží. Je teplo, skoro by jsme už zalovili pro kraťasy. Teploměr ukazuje krásných 23 stupňů, ale nad horami se stahují černé mraky a studený vítr co chvíli zchladí naše myšlenky na léto – je přece únor.
Míjíme historické město Lorca a město keramiky Puerto Lumbreras a po pár kilometrech nás vítá Andalusie. Míříme k přírodnímu parku a také jednomu z evropských geoparků Cabo de Gata. Celý hornatý výběžek severně od města Almeria, vznikl vulkanickou činností. Díky mikroklima, které zde panuje, je příjemným místem i v zimě. Velmi nízkým úhrnem srážek za roční období je evropským rekordmanem a teploty jsou zde v tuto roční dobu také o nějaký stupínek vyšší. Snad jen častý silný vítr narušuje absolutní pohodu. Tentokrát volíme cestu od severního pobřeží, a protože rozhodně nepospícháme, zastavujeme v prvním místě, kde se znovu potkáváme s mořem. Je to pláž města Mojácar. Odínek má oči na stopkách, protože podél celé pobřežní promenády jsou co sto metrů nově vystavěná dětská hřiště, se spoustou skluzavek a houpaček, lanových drah a podobných atrakcí. Před chodníkem je úzká cyklotrasa a pak nekonečně dlouhý pás vysypaný kamínky, kde parkují desítky obytných vozů. Najdeme si místečko těsně vedle jednoho dětského hřiště, tak aby Odínek z auta vyskočil přímo do ohrádky. Padla tma a zatímco Odínek pobíhá z houpačky na skluzavku a přes dřevěnou loď zase zpět, v autě už se připravuje pravá středomořská dobrota - těstoviny s tuňákem a olivovým olejem.
Zatímco město Mojácar se ospale krčí mezi horami několik kilometrů odsud, na pobřeží které mu náleží je živo. Je to jedna z destinací, kam se ubírají Britové, kteří již mají dost jejich pověstného věčně špatného počasí a neméně pověstných vysokých britských cen za cokoliv. Někteří si tu za nemovitosti prodané na ostrovech pořídili vlastní apartmány a ještě za zbylé peníze, či britskou penzi si spokojeně užívají jižního slunce. Jiní, kteří tolik prostředků neměli, volí různé alternativy, včetně života v obytných automobilech. Španělsky se tu skoro nedomluvíte a vlastně se divím že se tu ještě jezdí v pravo, protože drtivá většina vozů má zde volant jaksi na té nám nepřirozené straně.
Ráno se dávám do hovoru s naším sousedem, který je, jak jinak, Brit. Bydlí tu už druhým rokem v autě, které má velmi stroze vybavené. S několika dalšími krajany, kteří bydlí stejně jako on, mají pronajatý malý byt ve městě, kam si chodí vyprat a čas od času si odpočinout od života na kolech. Během několika minut rozhovor sklouzne k brexitu. Myslel bych si, že právě tito lidé, hojně využívající výhod evropské unie budou k vystoupení jejich země kritičtí, ovšem k mému překvapení slyším dlouhý monolog proti politice Bruselu, o okrádání Britů o jejich peníze a černá proroctví o brzkém propadu Francouzské i Německé ekonomiky bez britského členství v unii. Raději zdvořile ukončuji rozhovor a věnuji se Rendově palivovému filtru, který opět zlobí a pokouším se o rozdělání a vypuštění.
Odpoledne se zvedá vítr a pomalu se stahují mraky. Zase nás to dohnalo. Večer už moře burácí a vítr duní a zpívá, jak se protahuje pod solárním panelem na střeše, což vypadá jako by nám nad střechou startovala trysková letadla.
Je nedělní ráno. Všude klid, sluníčko se schovává za tmavými nízkými mraky, které nerozežene ani silný vítr, který doposud nepolevil. Opouštíme pláž Mojácar a místo na jih jedeme pár kilometrů severně do města Garrucha.
Ještě ohlédnutí za starým Mojácarem v klínu hor, jehož největší sláva odešla už před staletími. Na vrcholu své prosperity bylo město za vlády muslimů v první polovině druhého tisíciletí, kdy celá tato oblast spadala pod Granadu a byla tedy poslední výspou muslimů na Pyrenejském poloostrově. Jen několik let před pádem Granady se starosta Mojácaru odmítl připojit k dohodě místních vládců o podřízení se katolickým veličenstvům a vznikl zde svobodný spolek muslimů, křesťanů a židů, známý jako arabové z Mojácaru. Po roce 1492, kdy nastoupila pevná vláda katolické církve, posilovaná násilnou rekatolizací, tvrdým pronásledováním jinověrců a inkvizicí, Mojácar, stejně jako mnohá andaluská města zažil velký odliv obyvatel a upadl do těžké recese. Ačkoliv se během následujících staletí život v městě opět pozvedl, nikdy už nepřekonal období konjunkce, kterou zažívalo v době před rekatolizací. Další kritický odliv obyvatel přišel v devatenáctém století, kdy v celém jižním Španělsku vrcholila vystěhovalecká vlna do jižní Ameriky a Spojených států.
Vítr neustává a vzduch je plný prachu a písku z pláže. Zastavujeme přímo na pobřežní promenádě v Carrucha. Toto město zažilo mnohem bohatší historii. Carrucha je důležitým přístavem již od dob, kdy se zde usazovali Féničané. Důvodem je snadná dostupnost místa z většiny důležitých hornických oblastí. Nejdůležitější z nich je Sorbas, kde jsou obrovské zásoby sádrovce, který zde těžili už Římané. Dodnes odjíždějí z tohoto přístavu obrovské lodě s nákladem sorbaského sádrovce. Další významnou komoditou je místní mramor, který se těží v okolních horách. V devatenáctém století a na počátku století dvacátého si toto město vybrali movití těžařští podnikatelé jako rezidenční a rekreační město a vyrostlo zde několik kasín, tanečních sálů a různých reprezentačních budov. Garrucha měla v této době i vlastní tenisový klub. Celým městem se táhne paseo maritimo, lemované přes kilometr a půl dlouhým zábradlím z bílého mramoru. Dnes je Carrucha městem pověstným hlavně gastronomií a rybolovem. Specialitou jsou zde červené krevety a restaurace v okolí jachetního a rybářského přístavu nabízí mnoho rybích specialit. Další specialitou je migas ze semolinové mouky, podávané s plátky slaniny, nebo grilovanými rybami.
Na sever od přístavu se táhne nekonečná písečná pláž prakticky až k městu Águilas na severním okraji zálivu. Je zde celkem klidné parkování a tak zůstáváme na noc.
Po návštěvě Garrucha se vracíme opět na dlouhé pláže Mojácaru. Objevujeme klidné parkoviště na jižním konci města, odkud se dá vycházet na procházky nad divokým pobřežím směrem k městu Carboneras.
Nedaleko je i pláž Macenas odkud vedou další pěší stezky s nádhernými sceneriemi. Hrad Castillo de Macenas, který sedí uprostřed pláže byl vybudován v druhé polovině 18.století jako součást obranného a strážního systému, které bylo budováno hlavně k obraně proti berberským pirátům. Další součástí tohoto systému je i torre de Pirulico, ke které se dá z pláže Macenas dojít pohodlnou cestou s nádhernými výhledy na skalnaté pobřeží. Ta však byla vybudována již za muslimské vlády, někdy kolem 13.století. Ve století 16. byla renovována a užívána dále jako strážní věž.
Pláž Macenas je z obou stran uzavřena skalnatým pobřežím a působí tak jako panenská. Škoda jen, že tuto pláž hyzdí nedostavěná torza megalomanských projektů developerů. Realitní boom, který nenávratně zničil mnoho desítek kilometrů španělského pobřeží, se podepsal i zde. Nevím, zda stavba tohoto komplexu byla zastavena z důvodů finančních, nebo právních (jako tomu bylo v případě nedalekého ilegálně stavěného hotelu na pláži Algarrobico v přírodním parku Cabo de Gata - Nijar), jsem ale přesvědčen, že tyto hromady betonu zde budou rušit krásu této pláže ještě velmi dlouhou dobu.
Tomáš Zeman
Kdo půjde pracovat do výroby?
Myslím, že k těm, koho koronavirová krize poškodila nejvíce, patří provozovatelé restaurací, barů a hospod. Není lehké podnikat v tomto odvětví, obzvlášť když nevíte dne ani hodiny, kdy vám vláda zakáže pracovat.
Tomáš Zeman
Proč slavíme nový rok právě tuto noc
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč miliony lidí na celém světě se mnohdy dlouhou dobu připravují na jeden okamžik, aby ho povýšili na nejslavnější chvíli celého roku?
Tomáš Zeman
Zdravý rozum se u nás už vytratil?
Silnice první třídy číslo 9 v úseku mezi Dolním Podlužím a Svorem, vedoucí přes Stožecké sedlo známé spíše pod názvem „Šébr“, je důležitou dopravní tepnou spojující Šluknovský výběžek s českým zbytkem světa.
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 13. Velikonoční týden na samém jihu Evropy
Je pátek před květnou nedělí. Sjíždíme lesem větrných elektráren do města Tarifa, které někteří nazývají pueblo blanco, čili bílé město. V tuto roční dobu, kdy všechny barvy jsou tak nějak sytější,
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 12. Pod skálou Tárika
Jsme kousek za městem Linea de Concepcion. Sluníčko pálí, ale na pláži ještě fouká studený vítr. Pár lidí se i koupe. Voda je však ještě studená. Máme pár dní do velikonočního týdne.
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 11. Zpátky k moři
Konečně jsme přečkali studenou vlnu, která byla pravděpodobně posledním záchvěvem letošní dlouhé zimy. Máme za sebou jarní úklid auta a po třech dnech u přehrady Guadalhorce se chystáme na další etapu cesty.
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - Část 10. Antequera
Je večer. Pomaličku se stmívá a my přijíždíme do města Antequera, kterému se pro svoji polohu přezdívá srdce Andalusie.
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 9. Alhama de Granada
Přichází studená fronta a s ní déšť a ochlazení. Doufáme, že už poslední. Loučíme se s přáteli a jedeme dál k srdci Andalusie.
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 8. Pod pohořím Sierra Nevada
Směřujeme na jih po pobřeží. Chceme na pár dní do Granady, ale letošní zima se protahuje. Původní plán byl cesta přes město Guadix, ale ranní teploty které hlásí města pod Sierrou, nás nutí měnit trasu.
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 7. Cabo de Gata - Almeria
Přesně podle předpovědi je celý týden horko, sluníčko pálí jak u nás na vrcholu léta. Protože jižnější část parku Cabo de Gata - Níjar už máme procestovanou a prošlapanou z předchozích let, stavujeme se jen u pramene mezi kopci
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 6. Agua Amarga
Odtrhnout se od města Carboneras nebylo vůbec jednoduché, ale nakonec jsme se po jedenácti dnech přece odhodlali k činu a přejeli sedlo pod Mesa Roldán. Otevřelo se nám další údolí parku Cabo de Gata-Níjar s městečkem Agua Amarga
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 5. Carboneras
Je čtvrtek. Vítr zatím neustal, ale předpověď slibuje krásný slunečný týden. Sestupujeme serpentinami k moři a v dálce je vidět vysoký komín tepelné elektrárny v Carboneras.
Tomáš Zeman
Zápisky z cesty - část 3. z Katalánska do Valencie
Nad pobřežím se převalují mraky a déšť je cítit ve vzduchu. Vítr se otočil a teď fouká přímo od Pyrenejí a citelně se ochlazuje.
Tomáš Zeman
Cabo de Gata - klenot Andalusie
Již léta jsem slýchal od přátel a známých že kousek od Almérie, přístavu na jihovýchodě Španělska, je více než 60km pobřeží, které nejen že jako národní park je netknuté developerskými aktivitami, ale navíc patří k nejkrásnějším místům Andalusie. Často jsem při cestách z Almérie do Alicante obracel pohled na tajemné modrošedé kopečky Sierra de Gata, ale návštěvu tohoto cípečku pobřeží jsem stále odkládal na dobu "až budu mít opravdu čas".
Tomáš Zeman
Osobnosti conquisty, jejichž jména zůstala ve stínu slavnějších
Říkají vám něco jména Gonzálo Guerrero a Jeronimo de Aguilar? Ten první se stal symbolem boje indiánů proti evropskému útlaku, ten druhý, který stál v bojích o americké území na španělské straně, téměř upadl v zapomnění. Přitom tato dvě jména by mohla směle stát vedle jmen mnohem známějších mužů, jako byli Hernán Cortés, Juan de Grijava, či Hernandéz de Cordoba. Tito dva muži byli totiž skutečně prvními Evropany na poloostrově Yucatán, o kterých existují nezvratné důkazy, jako první Evropané také ovládli jazyk Mayů a žili několik let v jejich společnosti.
Tomáš Zeman
Divnostromy
Mezi stromy, stejně jako mezi lidmi, jsou opravdové osobnosti. Během loňského roku jsem zcela necíleně pořídil několik portrétů, o které se rád podělím.
Tomáš Zeman
Reakce na článek pana Procházky, aneb jak se vyrovnáváme s nacismem
Velmi mě zaujal článek pana Bohdana Procházky, jenž popisuje spor o bytí či nebytí připomínky jednoho kontroverzního rodáka Vratislavic, pana Ferdinanda Porsche. Jelikož jsem se z nedostatku jakýchsi íček (což řešit nehodlám) nemohl zapojit do diskuze, rozhodl jsem se reagovat prostřednictvím mého blogu. Otázka je to totiž opravdu těžká.
Tomáš Zeman
Boj o suroviny v Latinské Americe, aneb komu skutečně patří.
Přírodní a nerostné bohatství je na americkém kontinentu stále žhavější téma a je důležitým faktorem ovlivňující politický vývoj Latinské Ameriky. Může však vůbec přístup k nerostným zdrojům zlepšit situaci v těchto zemích?
Tomáš Zeman
Je Polabí nudná placka?
Často jsem slyšel, že Polabí ve své střední české části je sice velmi úrodná oblast, ale z hlediska turistiky je to celkem nudná placka. Že to není tak docela pravda jsem se přesvědčil na pěším výletě z Poděbrad do Nymburka.
Tomáš Zeman
Terorismus versus lidská práva
Můj poslední článek o kontroverzní operaci Chavín de Huántar vyvolal několik reakcí, za které samozřejmě velmi děkuji - je milé vidět, že článek který napíši, někdo opravdu čte a navíc nad ním i přemýšlí. Uvědomil jsem si však také, jak většina z nás vnímá slovo terorismus. Celá kauza kolem operace Chavín de Huátar mě zaujala právě tím, jak málo stačí, aby se z člověka v očích ostatních lidí stal vyvrhel, jenž si nezaslouží být lidskou bytostí. Stačí jen, aby byl označen za teroristu. Dovolte mi tedy ještě pár slov do polemiky terorismus vs. lidská práva.
předchozí | 1 2 | další |