Kam se poděla naše svobodomyslná paní Šichtařová, aby se místo ní objevila nějaká cizí paní Šichtařová, která sama nejlíp ví, co je pro nás dobré, a přitom neříká pravdu? Vraťte nám naši paní Šichtařovou, tu skutečnou!
To jste vy!
Tak přece jste neodolali, a klikli. I když víte, že to bude zase laciné a trapné, respektive, zase více laciné a zase více trapné...
Samozřejmě, že mám radost, kdo by taky neměl, že...
Ale co, řeknu to rovnou, vpálím vám to do ksichtu!
Je samozřejmě fajn, že jste si na mě klikli, ale jdete zrovna jaksi nevhod.
Ty mísy všemožných salátů, dresinků, ty stříbrné podnosy všemožných chlebíčků, ty kýble toho nejlahodnějšího pigi čaje, to všechno, co tady vidíte, pod čím se prohýbají stoly, tak nic z toho není pro vás.
Pořádám dnes totiž takovou malou oslavu. Oslavu jen pro zvané. Slavím totiž sedmý, nebo osmý článek (ale možná už devátý!), co jsem napsal o lžích, výmyslech, umných polopravdách, jakož i zjevném vydírání naší paní ekonomky. Pravda je jedna, co se dá dělat, holt, že jo, neříkal jsem to?
Slavím to, že už každý můj třicátý či dvacátý devátý (nebo dokonce i dvacátý osmý!) článek se týká naší paní ekonomky, která je pevnou součástí a budovatelkou systému, jenž tak ráda kritizuje.
Smuteční hosté už jsou na cestě, už se sbíhají ze všech stran. I nějaké kurvičky budou, tanečnice u tyče, a tak... Praskla na to moje celá socka, ale co, když oslava tak, oslava.
Vezmeme to tedy dnes jedním vrzem, hopem, jak se říká, ať to máme co nejrychleji za sebou, ať můžete jít zase hezky po svých, i když jsem samozřejmě rád, že jste se na mě přišli mrknout. Ale dnes mi ani nemusíte karmovat, dnes to po vás ani nemůžu chtít.
„Voni jsou nějakej zelenej, pane Roubíček. Poslouchaj, nejsou voni zase krapet nasraný?“ zeptal se pan Kohn pana Roubíčka, když ho, obědvajícího, potkal v restauraci „U krále Šalamouna“, kam si taky zašel na oběd.
„To vědí, pane Kohn, že jsem krapet nasranej. A kdo by nebyl, když ta Šichtařová zase mele pátý přes devátý,“ odpověděl nešťastný pan Roubíček, jenž byl opravdu náramně zelený.
„Tak voni nejsou nejen krapet nasraný, voni jsou i zase pořádně laciný a trapný!“ zvolal pan Kohn.
„A kdo by nebyl laciný a trapný, když ten její článek je zase plný laciných a líbivejch frází. Místo toho, aby byl skutečně kritický, a všímal si podstaty problému, tak jen zase lže,“ odpověděl pan Roubíček.
„Ale jdou, Roubíček! Že oni zas z toho, jak jsou krapet nasraný, jak jsou laciný a trapný, tak trochu fantazírujou?“ chlácholil pan Kohna pana Roubíčka.
„Já, že fantazíruju? Vždyť jim, pane Kohn, můžu kdykoliv dokázat, že nefantazíruju já, ale že ta ženská zase neví, o čem mluví,“ zvolal pan Roubíček a opravdu se pustil do dokazování, že paní ekonomka zase fanatazíruje, „už jen ta základní teze, že stát likviduje tradiční rodinu, taková hloupost!
Rozpad tradiční rodiny začal přece už průmyslovou revolucí, už tam se rodina začala rozpadat, nebo se aspoň začala zevnitř nenápadně měnit a drolit. Přitom však byla rodina vždy oporou každého totalitního státu, ať už katolického, fašistického, nebo komunistického.
Jistěže, oni to vědí, stejně dobře jako já, pane Kohn, že všechny tyto totalitní systémy podporovaly rodinu především kvůli reprodukci pracovní síly. Jenže jak začal klesat a snižovat se význam člověka jako pracovní síly, a to už začalo od průmyslové revoluce, klesal i význam tradiční rodiny jako ,továrny‘ na pracovní sílu.
Ale víte, co definitivně rozložilo tradiční rodinu?
To, že se ženám dala svoboda a vzdělání!
Proč ještě existují tradiční rodiny u Romů, které u nás posměšně nazýváme nepřizpůsobivými, u muslimů, kterým taky nemůžeme přijít na jméno, nebo u ultraortodxních židů?
Protože tam ženy nemají právo na samostatnost, protože tam nemají ani právo na vzdělání!
Proto!
A upře snad Šichtařová svým dětem to nejlepší vzdělání?
Budou její děti makat ve fabrice, nebo na poli, nebo budou dělat to, co ona a její manžel, to jest týt z oné prosperity, která je skutečným, avšak zcela přirozeným hubitelem rodiny?“
„No, dobře, Roubíček, uklidněj se, nerozčilujou, vždyť škoděj jen sám sobě, nikomu jinýmu,“ snažil se uchlácholit Kohn Roubíčka.
Ale marně.
Roubíček se dál čertil: „Jak se nemám, rozčilovat, když ta ženská zaměňuje příčiny za důsledky a přitom se tváří jako mistryně světa, a ještě lže?
Lže o ministerstvu pravdy, které je jen analytickým útvarem, které nemá pravomoc nic zakazovat, které nemá ani za cíl vyrábět nějakou propagandu. Proč by stát neměl mít takový útvar, copak neexistuje žádná reálná hrozba nebezpečí cílených dezinformačních kampaní?
Nebo EET! Mluví v jeho případě o zrušení presumpce neviny. Ale není potom v principu zrušením presumpce neviny už i docela obyčejné daňové přiznání? Podnikatel přece, je-li poctivý, nemusí podávat ani daňové přiznání.
Nebo napíše, že někde byla vydána jakási zpráva, z které vyvozuje, že ode dneška bude stát zabavovat děti.
Ale proč tedy nenapíše, kým ta zpráva byla vydána, kontext vydání té zprávy, zda se týkala jednoho konkrétního případu, nebo je to už nějaká závazná zákonná norma, na jejímž základně se budou celoplošně odebírat děti, jak už to rovnou prezentuje paní Šichtařová, dodávajíc k tomu doušku o výslechové místnosti v Bartolomějské.
Ale, abychom si rozuměli, pane Kohn, samozřejmě, že tento systém se stává totalitním, o tom žádná. Ale to, na co ukazuje Šichtařová, to je jen takové totalitní pozlátko, to vůbec není podstata toho.
Ovšem i tady si protiřečí. Jednou útočí na squattery, kteří podle ní nastolují totalitu, tím, že obsadí nevyužívaný soukromý majetek, přičemž garantem tohoto vlastnictví není nikdo jiný než právě stát, a pak zase útočí na stát, že zasahuje do soukromí jedinců, přičemž dost často právě squatteři jsou ti, kdož se proti státu zásadně vyhraňují, i když někdy samozřejmě naivně a směšně.
Co tedy vlastně paní Šichtařová chce?
Ano, jde do tuhého. Ale tento vývoj je konec konců přirozený. Stát, proti kterému Šichtařová tak vehementně brojí, není příčinou tohoto vývoje, ale jen jeho důsledkem.
Řeknou mi, například, pane Kohn, komu patří dítě, kter0 má v ruce bez přestání tablet nebo mobil? Patří ještě rodičům, nebo už patří onomu systému, jehož jsou tyto tablety nástrojem?
Odebírání dětí, to už je přežitek. Šichtařová se vymezuje proti minulosti, bojuje proti něčemu, co už je staromódní, vede válku proti minulosti, tomu, co bylo.
A jak by taky ne, když ona je taky jen součástí tohoto systému, když ty její next finance žijí právě z toho systému!
I to patetické provolání na konci je krajně nesmyslné.
Tím, že zvolíme toho, koho ona myslí, aniž by to ovšem upřesnila, ale dost možná, že myslí i sebe, tento totalizační trend přece nijak nezvrátíme.
Jo, možná bychom to změnili, ale to bychom si tady museli nastěhovat muslimy. Jenže to zase nechce Kavka, i když našinec je už na na nějaké to pronásledování zvyklý.
Ale to máte těžký. Šichatřová mluví o vydíraní ze strany státu, a sama přitom svými manipulacemi vydírá. Ještě, že je našinec našinec, a ví, že nějak bylo a nějak bude.“
„Až na tu poslední větu, to bylo, přiznaj si to sám, pane Roubíček, zase hodně laciné a trapné. Jestli jsem vás dobře pochopil, chcete říct, že Šichtařová zase hystericky vykřikuje, že ona je ta dobrá, stojící vně zlého systému, kterým jsou ,oni‘, tedy v tomto případě úředníci, a že je tedy potřeba tyto úředníky, respektive všechny ty ,ony‘ vylikvidovat, čímž se ovšem, a to je to, co podle nich, Šichtařové uniká, nic nezmění, protože problém je jinde,“ poklepal pan Kohn pana Roubíčka, dodávaje, „Tak si to tak neberou.
Co říkaj na tu svíčkovou, co maj, pane Roubíček? Mám si ji dát taky?“
Ani nevíte, jak jsem rád, že je to dnes za námi. Mějte se, nazdar, nejvyšší čas, abyste odprejskli, promiňte, že to říkám tak, bez plodového obalu.
Smuteční hosté jsou už tady. Slyším za pancéřovými dveřmi jejich hlasy a taky, ne určitě se nemýlím, hihňání kurviček.
