Václav Klaus mladší je důkazem toho, jak je demokracie neefektivním systémem. Ten člověk měl už být dávno přinejmenším premiérem. Jenže zatím musíme čekat, až to dojde i většině voličů. Nebo ne?
Kvetly už kočičky, letos obzvláště huňaté, když pražská ODS sestavila svoji kandidátní listinu do nadcházejících podzimních parlamentních voleb, v nichž půjde, jako vždy, takřka o všechno, o další směřování naší vlasti etc.
Nebyl bych si toho snad ani vůbec všiml, jsa zaměstnán povětšinu dne tvrdou prací v podvědomí, kde lámu kusy skály, z níž sestává se lidská vůle té nejvyšší kvality.
Náhoda tomu však tomu chtěla, že mne jarní Slunce, prodělávající právě jakýsi záchvat dobromyslnosti takřka neslýchané, vytáhlo z mých hlubin ven na povrch, do ulic a parků, mezi lidi. Nu, potácel jsem se jak ten největší opilec, ačkoliv jsem opilý nebyl. To se mi jen přemíra jarního vzduchu trochu vrazila do hlavy.
A já, uvyklý spíše podzemním hlubinám, tvrdé práci tam, než něžnému šimrání, kterým mne častovala jarní nálada, jež zmocnila se nejen hmyzu, byl jsem nucen usednout na lavičku, neboť moje rovnováha se kamsi zcela ztratila.
„Jak se jen dostanu domů?“ bědoval jsem, marně se pokoušeje vstát, zpěv ptáků, kvetoucí kočičky, vlahý vzduch, to všechno mne opět nemilosrdně posadilo zpátky na lavičku, kdykoliv jsem se pokoušel zvednout.
Po několika takových pokusech zmocnila se mne však lhostejnost, ne nepodobná lhostejnosti opilců, kteří hledí na svět zakaleným zrakem a je jim všechno jedno, mající v krvi příslušné množství etanolu.
Seděl jsem tedy na lavičce a bylo mi najednou všechno jedno.
Ale tím se to nekončilo.
Po nějaké době, takto sedící, všiml jsem si najednou z ničeho nic, že stromy v parku, dosud holé a bez listí, avšak s pupeny nalitými zrovna tak jako prsní bradavky ženy, jež právě před malou chvílí porodila dítě nikoliv císařským řezem, jsou živé bytosti.
A nejen živé, ale dokonce i inteligentní.
Mnohem inteligentnější než lidé, nebo aspoň než drtivá většina lidí.
Sedě na lavičce v parku, opilý jarním dnem, jsa ke všemu lhostejný, přijal jsem účast na tajném životě stromů. Tajném ovšem jen pro toho, kdo neví, o čem je řeč, neboť život stromů j zcela zjevný, není na něm nic tajného. To, co nám jej brání vidět, není jeho „tajnost“, ale naše hloupost.
Sedím tedy v parku, a naslouchám tomu, co si vykládají stromy, jež zde vyrůstají z půdy, která je prolezlá jejich kořeny, různě vzájemně propletenými.
„Tak mladý Klaus bude poslancem, hehe! Dali ho na třetí místo, ale kam se na něj hrabe Černochová! Všechny přeskočí, hehe! Dostane nejvíc kroužků jako modrý pták, hehe!“ slyším, jak si stromy mezi sebou vykládají, avšak nedokážu určit, kterému stromu hlas patří, ale na tom konec konců nijak nezáleží.
„Kdyby jen poslancem, hehe! Do roka a do dne bude i předsedou ODS, hehe!“ zaševelí stromy.
„Synek brzy přeroste tátu! O čem táta jen zoufale snil, jsa ve skrytu duše neschopným zbabělcem, to synek hravě uskuteční, jdoucí pevně za svým cílem, hehe!“
„Velebit bude národ mladého Klause jako svého spasitele! Synek neponechá nic náhodě. Všechno si chce odpracovat! Češi konečně mají svou Marine Le Pen v kalhotách, hehe!“
„Může být táta pyšný na synka, i když jej synek sežere!
Václav Klaus je jen jeden, počatý za temné noci tím, kdo propůjčil mu svoje jméno, hehe!“
„Budou se Češi zalykat zase svobodou, budou se jí opíjet, budou se potácet zrovna tak jako ten, co sedí tady na lavičce, ubohý člověk, človíček, směšný, hehe!“
„Hehehehehe!“ rozesmály se stromy sborově, tím ubohým človíčkem myslely samozřejmě mne.
Smály se, až se ohýbaly, jako by zuřila ta nejprudší vichřice.
Smály se tak, až se začaly vyvracet a lámat, padajíce k zemi s těžkým žuchnutím.
Ale ještě dlouho potom, když už ležely na zemi, dozníval smích stromů, kterým se jako nervová vlákna chvěly jejich kořeny: „Hehehe! Hehehe!“
Z parku nezbylo vůbec nic.
Jaký div, že žádný z těch kmenů nespadl i na mne, a nerozmáčkl mne tak, jako mladý Klaus nejspíše brzy rozmáčkne všechny své protivníky, brnkaje na tu správnou strunku.
Ještě chvíli jsem seděl a pak se kupodivu bez problémů zvedl. Moje opilost se kamsi ztratila. Přelézal jsem padlé stromy a nemohl si nevšimnout, že většina z těch velikánů byla zevnitř již důkladně prohnilá.
„Hniloba je nejvlastnějším projevem života. Co nehnije, není živé!“ uvědomil jsem si holou pravdu.
Co nehnije, není živé!
A my, my ještě žijeme.
Proto musíme i hnít, proto mladý Klaus brzy přeroste starého Klause, ze semenáčku vytáhne se k nebi nádherný solitérní velikán, jak to stromy v parku zvěstovaly, samy již dávno skrz naskrz prohnilé.
Vraceje se domů, byl můj krok pevný, ničím jsem již nepřipomínal jedno z mnoha opilců, kteří se odněkud vynořili, jsouce politicky organizováni ve stranách. Doraziv šťastně domů, vrátil jsem se zpátky, ke své práci a na to, o čem mluvily stromy, už více nepomyslel.
