Jak na paní Šichtařové Stát naštěstí nespáchal násilí

Paní ekonomka měla, naštěstí, tolik rozumu, že rodila hezky doma. Ale co ostatní nebožačky, kterým nedochází, že stát na nich v porodnici páchá násílí?

Zhruba před patnácti sekundami jsem se stala matkou pátého (svého) dítěte. Nikdy jsem se necítila víc svěží a silná než teď, patnáct sekund po porodu.

Mohlo by se to snad zdát divné, zvláště mužům, kteří tohle nikde nepochopí na 100 % (natož na 110%), ale není na tom divného vůbec nic.

Rodila jsem totiž doma.

Plánovaně.

Stejně jako kolikrát předtím.

„Tu ženskou by měli za její nezodpovědnost zavřít! Rodit doma! Vždyť mohla ohrozit dobrou pověst čtvrti, ve které bydlí!“ úplně vidím, patnáct sekund po svém pátém porodu, jak se vám zježily všechny chlupy, jak byste na mě nejraději hodili síť, navždy mne umlčeli.

Ale já mlčet nebudu.

Schválně.

Ať se vám chlupy ježí ještě víc.

Obtěžuje mne sice, a to velmi, mluvit o takto osobních věcech. Jenže mne baví představa vašich zježených chlupů. Baví tak, že nebudu mlčet. Za chvíli vám povím, jak se to stalo.

Zhruba před šestnácti sekundami jsem se stala matkou pátého (svého) dítěte. Nikdy jsem se necítila víc svěží a silná než jako teď, šestnáct sekund po porodu.

Rodila jsem doma, ve tmavé špeluňce, vlhké a plesnivé, ale co chcete v ubytovně za sedm tisíc měsíčně?

Snad krásný prostorný a suchý pokoj s vyhlídkou na stromy, kde si ptáci rok co rok staví hnízda?

Špeluňka, ve které žiji, a ve které jsem před šestnácti sekundami porodila, je vlhká a plesnivá.

Ale pořád milionkrát lepší rodit tady než ve státní porodnici!

Stát totiž schválně v porodnicích zaměstnává ty největší sadisty, kteří praktikují zoufalé překonané postupy, aby se aspoň takto stát mstil ženám za to, že mají děti, že podlehly genderovému stereotypu.

Že to není pravda?

Tak se zeptejte jakékoliv ženy, která rodila v porodnici!

Obracejí se na mě tisíce (ne-li desetitisíce) žen, aby se mi mohly svěřit se svými utajenými traumaty. Mnohé z nich se se vzpomínkou na svůj porod ve státních nemocnicích nemohou vyrovnat ani po letech. Pořád se v noci budí hrůzou, protože se jim zdálo, že zase rodí ve státních porodnicích.

Příběhy těchto žen jako by někdo psal přes kopírák.

V podstatě se dají shrnout takto: „Chtěla jsem rodit doma. Ale stát mě brutálním násilím donutil, abych se nechala odvézt do porodnice. Když jsem tam přijela, začal mě porodník hned ošahávat, div mne neznásilnil. Říkal, že je to vstupní kontrola.

Po této vstupní kontrole mě hodili do místnosti o rozměrech pět krát pět metrů, kde už se tísnilo asi dvacet rodiček. Nebyly zde žádné postele. Musely ležet na zemi, každá bojujíce o kus místa pro sebe a pro své děťátko, které se mělo již brzy narodit.

Nebyla jsem na tomto pokoji hrůzy ani pět minut, když přišla sestra, a bezdůvodně mne zmlátila gumovou hadicí.

,Dítě nesmíme po porodu v žádném případě zvedat nad úroveň placenty, protože by krev vlivem gravitace proudila zpátky a dítě by mohlo vykrvácet,?řvala přitom jako pominutá.

Nikdy jsem takovou věc neslyšela. To asi nějaký senilní profesor (Pondělíček? Klaus?) perlil na nějakém kongresu.

Když přišel můj čas, dali mi do úst roubík ze špinavého hadru, abych tolik neřvala. Gorilu připomínající sanitář si mne hodil přes rameno, a odtáhl na porodní sál. Tam mne přikurtovali v poloze na zádech (!) k porodní stolici. Přítomný personál vůbec se mnou nekomunikoval, na zemi se všude válela ohromná spousta plodových koláčů.

Jediné, co mi porodník řekl, bylo: ,Nebudeme si to, maminko, zbytečně komplikovat. Kdyby se vašemu děťátku při porodu něco stalo, tak mě budete žalovat. Neříkejte, že ne, vy matky jste všechny sobecké kurvy.

Dáme to císařem, a bude klid.

,Nééééééé! Nééééééé!?křičela jsem i s roubíkem v ústech, nechtíc ani za nic rodit císařem.

Ale nikdo se mne na nic neptal, natož aby mi dali napít, nebo najíst.

Když takto moje děťátko přišlo na svět, hodili mne do jiné místnosti taktéž o rozměrech pět krát pět metrů, kde už bylo dvacet takových maminek jako já. Nejenže jsem musela tvrdě bojovat o místo pro sebe a své děťátko, ale personál mě pod záminkou dotazů, zda něco nepotřebuji, pořád vyrušoval.

Když jsem pořád odmítala, potřebujíc především klid, rozčílilo to sestru (placenou státem) tak, že mne zmlátila gumovou hadicí.

,Kojit se musí jen krátce, aby se předešlo poranění prsů!?řvala jak pominutá...“

Ano, tak podle vyprávění těchto žen probíhají porody ve státních porodnicích, kde stát ubližuje ženám.

O tom, jak jsou tato traumata vážná, svědčí i to, že ženy, otřesené těmito zážitky, dodávají: „Kéž by to bylo jednou u nás jako ve Skandinávii! Tam se rodí podle posledních vědeckých poznatků, tam je dvakrát menší pravděpodobnost císařského řezu!“

Možná toto přání žen, jež rodily v našich státních porodnicích, vypadá jako úsměvná banalita.

Ale úsměvná banalita to není, na což ženy taky upozorním.

Chytnu je za hlavu a křičím za ně: „Co blázníte, ženské!

Ve Skandinávii je sociální stát, který chce sám rozhodovat, o tom, co je pro člověka nejlepší.

Ve Skandinávii se možná dobře rodí, ale co z toho, když vám stát hned po porodu dítě vezme?

Probuďte se, copak se Šichtařová o tom málo napsala!?“

Ale ženské dál touží po tom, aby se tady rodilo jako ve Skandinávii, aby každá měla v porodnici pokoj jen pro sebe, aby standardem byla nadstandardní péče...

Ale já na porodnice, ať už nás, nebo ve Skandinávii, kašlu. Já rodím zásadně doma, v naší špeluňce, na ubytovně. Sousedi si zvykli, dokonce mi fandí.

Mnozí si lebedí: ,Čím víc dětí, tím víc lidí bude dělat na naše důchody!?

A tak jsem rodila doma i svoje páté děťátko. Porodní asistentku mi dělala jedna ženská, co se živí jako andělíčkářka, ale dělá i do porodů. Už jsem s ní dvakrát rodila a bylo to vždy bez problémů. Chce za to jen flašku kubánského rumu.

Když to na mě přišlo, hned jsem pro ni poslala, bydlí ve vedlejším baráku, taky ubytovně. Byla tady cobydup.

Hledala jsem si co nejpohodlnější porodní polohu, zatímco ona vykládala: „Ničeho se nebojte.

Už jsem vám říkala, že porod je řízen hormonálně; není otázkou těla, ale hlavy.

Kde jsou přirozené hormony způsobující tzv. stav změněného vědomí, tam je porod obyčejně fyziologický, bezproblémový. Kde nejsou, neboli jsou vytěsněny syntetickými hormony, kde není přítmí, kde je stimulován neokortex, kde má žena žízeň, kde je znehybněna a tak dál, tam se porod automaticky začíná komplikovat.

Lze to celkem dobře doložit.“

Nic z toho ovšem u mne nehrozilo, a tak byl můj porod nekomplikovaný.

Tlačila jsem už jako tolikrát a žena pomáhala mému děťátku na svět.

Cítila jsem se báječně (to bylo tím pozměněným vědomím), takže mi ani nevadilo, když porodní asistentka zahlásila: „Zdá se, že se maličkému obtočila pupeční šňůra kolem krku. Ale nebojte, to zvládneme. Nebudeme volat žádné doktory, aby na vás stát páchal násilí.“

Žena začala něco kutit v mých rodidlech, snad proto jsem začala i krvácet.

„Je to jen trocha krve, nebojte. Hned to zastavíme,“ uklidnila mne žena natolik, že jsem upadla do bezvědomí.

A když jsem se z něho probrala, to bylo zhruba deset sekund po porodu, cítila jsem se svěží a silná, jako nikdy předtím.

Porodní asistentka držela v ruce mé děťátko, radostně mi sdělujíc: „Je to kluk, maminko! Celý táta! Ten bude mít radost, až se vrátí z hospody.“

Vzala jsem si dítě a přitiskla si jej ke svým prsům...

Je to už zhruba sedmnáct sekund, co jsem porodila a dítě ještě pořád saje a saje. Ve státní porodnici by mne už za to surově zmlátili, že nechávám své dítě tak dlouho pít.

Ani za nic, ani za Nobelovu cenu za ekonomii, bych nechtěla rodit jinde než doma.

Za dveřmi je slyšet radostný halas, to už sousedi malému nesou tátu z hospody.

Hned se všichni společně vyfotíme a fotku okamžitě, hned za čerstva, hodíme na net.

Ať se všem bručounům zježí všechny jejich chlupy z toho, že jsem zase rodila doma!