Je to tak! Další bývalý miliardář se chystá rozčeřit zahnívající vody naší politické scény. Jeho ambice sahají přinejmenším po nafukovacím křesle premiéra
Zadlužil jsem se, i když ne snad tak docela vlastní vinou.
V záchvatu nepopsatelné dobromyslnosti podepsal jsem bianco směnky, maje to za nanejvýš ušlechtilý čin. V tu chvíli jsem byl skutečně spalován nevýslovným vnitřním žárem, jako každý, kdo se obětuje pro druhé, byť sám sebe tím vydává napospas záhubě.
„Děkuji. Moc jste mi tím pomohl. Jsem momentálně na úplném dně, ale s tímto,“ řekla osoba, jíž jsem směnky podepsal, ukazujíc na ně, „s tím se zase postavím na nohy.
Váš majetek je odhadován na necelé tři a půl miliardy, jestli se nemýlím.“
„Nemýlíte, na necelé tři a půl miliardy,“ přikývl jsem rozhodně, jsa zcela opit tímto svým, zřejmě šíleným činem, který však považoval jsem za nutné provést, neboť jsem takto pomáhal svému bližnímu, ušlechtilá a čistá láska k němu, moje touha býti dobrým člověkem jednoznačně a drtivě zvítězila nad rozumem.
Neměl jsem jediný důvod podepisovat nějaké bianco směnky než jen ten, abych překonal všechny ty majetkové a finanční konvence, jež už na tomto světě způsobily tolik zla. Jsa miliardářem, sotva jsem mohl být finančně negramotný. Ale nic mi nezabránilo v tom, abych udělal to, před čím se důrazně varuje už v první hodině každého kursu finanční gramotnosti.
Takto jsem přišel o všechno.
Ona osoba, jíž jsem tímto svým dobrým skutkem pomohl odrazit se ode dna, jíž jsem takto vrátil do života, obratem výhodně prodala tyto, již vyplněné směnky, finančním žralokům, plnícím ve světě financí stejnou, to jest, především sanitární funkci, jako skuteční žraloci ve skutečném oceánu.
Proces mého nezadržitelného úpadku byl tím nastartován.
Ale proč úpadku?
Ano, ptám se: „Proč úpadku?“
Nebylo to, že jsem takto o všechno přišel, nikoliv úpadkem, ale vzestupem?
Zbaven veškerého majetku, neklesl jsem přece ke dnu, ale naopak, zbaven jeho závaží, vystoupal jsem k hladině, do nesmírných výšin, kde všechno to, co bylo mým, byť miliardovým majetkem, musí se stát titěrným a nicotným!
Ptám se proto znova: „Jakýpak úpadek?“
Samozřejmě, že nemohu a ani nechci zamlčet celou pravdu.
Celá pravda je taková, že jsem nejen o všechno přišel, ale na krku mi zůstal ještě i dluh ve výši miliardy a půl, neboť ona osoba, které jsem tyto bianco směnky vyplnil, nakonec spokojila se s pěti miliardami, které, rozdělené jednotlivě na pět set miliónů, neboť oněch směnek bylo deset, dopsala do příslušných políček předtištěného a víceméně standardizovaného tiskopisu směnky.
Dlužím tedy ještě miliardu a půl nynějším majitelům oněch směnek, plus k tomu nějaké penále z prodlení, takže faktická výše mých dluhů dosahuje už takřka dvou miliard.
No a co?
Nepopírám, že člověk, který dluží nějakému svému známému již delší dobu deset korun, může se cítit trapně, kdykoliv tohoto známého potká, aniž by u sebe měl nadbytečných deset korun, moha tak svůj dluh konečně uhradit.
A chápu, že mu musí být trapně dvojnásobně, když mu jeho známý tento dluh nepřipomíná, protože i průměrně sociálně inteligentní člověk ví, že upomínat někoho o dlužných deset korun je nesmírně trapné, a proto on, jako dlužník, staví svého věřitele do ještě trapnější situace, než v jaké se nachází on sám, dlužící deset korun.
Ano, kdybych dlužil deset korun, a tento dluh nedokázal splatit, bylo by mi jistě trapně. Užíral bych se tím, že nesplácím svůj dluh, že vystavuji toho, kdo mi velkoryse půjčil deset korun, mukám trapnosti, protože deset korun, chtě nechtě, nenajdete každý den na cestě a i věřitel musí z něčeho žít, musí z něčeho živit a šatit a obouvat přinejmenším sebe, ne-li rovnou celou rodinu.
Já mám ale to štěstí, že nedlužím deset korun, ale skoro dvě miliardy.
Co to jsou dvě miliardy proti deseti korunám?
Nedokáže-li člověk splatit deset korun, je to nanejvýš smutné, bezpochyby tragické.
Ale dlužíte-li dvě miliardy, je to nanejvýš veselé, to vám mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.
Není snad hodiny, abych se nezasmál.
„Hehehe!“ vidíte sami, že se teď i tomu směji.
A není vůbec vyloučeno, že se tomu směji i ze spaní, ostatně můj spánek je nadmíru zdravý a vydatný.
Vůbec nemám problémy, jako mnoho ostatních lidí, s usínáním.
Stačím, když si vzpomenu, že dlužím dvě miliardy, a hned chrním jako dřevo. Dejte mi pokoj s nějakými prášky na spaní, takové svinstvo, fuj!
O všechno jsem přišel, nadto dlužím ještě dvě miliardy finančním žralokům, co můžu chtít víc?
„Co můžu chtít víc?“ zeptal jsem se i jedné, velmi inteligentní, ženy, když jsem se dnes ráno chystal vyjít z její ložnice.
„Ještě bys mohl vstoupit do politiky. Do vysoké, té nejvyšší. O všechno jsi přišel, dlužíš dvě miliardy finančním žralokům, co k tomu ještě potřebuješ víc?“ opáčila mi ona žena, zaujímajíc ve své posteli polohu nanejvýš chlípnou.
„Máš pravdu! Víc už přece k tomu nepotřebuji!“ ťukl jsem se do čela, vrátil se ještě k ženě, políbil ji na jisté místo, jež tak vystavovala na odiv a pak už pelášil zařídit všechno potřebné, abych vstupem do vysoké politiky umocnil opojnou lehkost bytí, jež mne má ve své moci od chvíle, kdy jsem podepsal ony směnky.
Všechno šlo jak po másle. Vypadá to, že po podzimních volbách budu přinejmenším premiérem. Lidé, na které jsem se v této věci obrátil, byli velmi vstřícní. Dokonce mi sami od sebe, znajíce dobře můj příběh, nabídli i prezidentskou funkci, s tím, že je to mnohem jistější.
„Děkuji, ale to má čas. Rád bych ve vysoké politice začal od píky, stejně jako kdysi v byznysu. To jsem si tehdy nabral úvěry dobře za dvě miliardy. Napřed premiér, pak prezident,“ odmítl jsem s díky jejich nabídku.
Oni lidé ocenili moji moudrost, velmi se jim líbila, doslova řekli: „Moudrost, to je ten nejcennější politický kapitál.“
Rozloučili jsme se pevným stiskem ruky.
Dlužím dvě miliardy a ještě budu ve vysoké politice, kam se už náramně těším. Jasně se ukazuje, že ty bianco směnky, co jsem podepsal, byla ta nejlepší možná investice do budoucnosti, na takové věci musíte mít prostě čich.
