Marný prezident Zeman dnes nic svým poskokům neoznámí

Na devět stovek Zemanových příznivců mělo si dnes vyslechnout rozhodnutí prezidenta ve věci jeho druhé kandidatury. Akce „Můj čtvrtý rok s vámi“ je však z technických důvodů zrušena

            Miloš Eman byl prezident.

            Toho dne to bylo již čtyři léta, co byl zvolen třetinou voličů, alkoholiků a dementů.

Nazítří měl oznámit kruhu svých nejvěrnějších, zda bude ochoten trávit na ponurém Hradě dalších pět let. Za tímto účelem rozhodl se prezidentův kancléř, muž nanejvýš důvěryhodný, uspořádat bujarý večírek, ne nepodobný svatební hostině, skutečné veselce, jehož se měli účastnit i čínská velvyslankyně a její ruský kolega.

            Uléhal proto prezident Eman ten večer ke spánku velmi rozrušen, všelijaké myšlenky vířily mu hlavou.

            Náhle se však prezident Eman zvedl ze svého slamníku. Ložnice na lánském zámku, kde prezident většinou nocoval, byla ponořena do naprosté tmy, z níž se ozývalo pravidelné oddechování první dámy, jež věrně chrněla vedle svého chotě jako zabitá.          

„Ráno řeknu národu, že přijmu jeho nabídku, jako se přijímá nabídka k sňatku od bohatého ženicha, abych stál v jeho čele, byl jeho hlavou i dalších pět let.

            Až se Slunce, bezedné stejně jako můj mozek plný bonmotů, vyhoupne nad obzor, budou už všichni vědět, jak se rozhodlo moje nejlepší svědomí,“ pomyslil si spokojeně prezident Eman a chystal se znovu usnout.

            Snad by i během několika příštích sekund spokojeně usnul a spal až do rána, kdyby se nestalo něco podivného.

            „Áááách! Áááách!“ zasténala bolestně zničehonic z jakéhosi snu první dáma, obracejíc se z boku na boku tak, že i manželská postel pod ní bolestně zavrzala, „vrzy, vrzy, vrz!“

            Oba zvuky se zapíchly do mozku prezidenta Emana jako injekční jehly.

            „Proboha, vždyť já jsem ještě nenavštívil B. -B.!“ uvědomil si v tu chvíli prezident Eman, že ještě nenavštívil městečko B. -B., ačkoliv, byv zvolen prezidentem, svatosvatě slíbil, že v rámci své permanentní předvolební kampaně navštíví v republice všechny obce mající nejméně pět tisíc obyvatel, dodávaje si pro sebe šeptem, aby nevzbudil manželku, „prezidentské sliby se musí plnit!“

            Rázem neměl na spánek ani pomyšlení. Hbitě vstal, nasoukal se po paměti (nechtěl rozsvěcovat, aby nevzbudil manželku) do svého prezidentského obleku, popadl do jedné ruky svoji obuv, do druhé svoji poutnickou hůl, a aniž by v celém lánském zámku někoho vzbudil, vykradl se po špičkách ven.

            „Rychle na vlak! Ať stihnu dojet do B. -B. ještě před úsvitem!“ poručil si prezident Eman a ruče se jal tento příkaz vydaný sobě samému plnit.

            Ulice města, kterými kvapil k nádraží, byly tmavé a pusté. V žádném okně se nesvítilo, i pouliční lampy oněměly, nehlesně trčící k nebi, na němž se převalovala oblaka, za která schovávaly se blikající hvězdy. Prezident Eman kráčel rychle, nikoho nepotkav. Ale nejspíše ve spleti ulic zabloudil, protože nádraží, na které spěchal, se stále nevynořilo ze tmy.

            Už dobře hodinu takto svými kroky odměřoval délku jednotlivých ulic a uliček, nechtěje si ovšem připustit, že bloudí.

            „Tudy, tudy se jde na nádraží!“ nepochyboval o tom, že jde správně, ačkoliv už nejspíše přešel celé město, ocitnuv se na jeho druhém konci, neboť ulice, jimiž kráčel, měly již zcela předměstský vzhled.

            Tu přece jen v dálce zahlédl světlo.

            „Už jsem tam! Za chvíli mi jistě pojede vlak do B.-B.!“ zavýskl si prezident Eman.

            Jakkoliv to bylo nepravděpodobné, ba zcela absolutně vyloučené, přece se jen prezident Eman mýlil.

            Osvětlená budova, k níž prezident Eman došel, nebylať nádražím, ale hostincem, jak hlásal i velký vývěsní štít: „Hospoda IV. cenové kategorie.“

            Stanuv před hospodou, učinil prezident Eman to, co by nikdy jinak neučinil, totiž přiznal si nahlas svůj omyl.

            „Nu, zdá se, že jsem se spletl. Není to nádraží, jak jsem se domníval, ale hospoda. Pořád však lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. IV. cenová kategorie, to je přece moje krevní skupina,“ děl prezident Eman, když v tom najednou začal slintat, neboť jeho pohled teprve až teď padl na tabuli, jež visela vedle dveří a na kterou kdosi napsal křídou, „dnes v noci domácí zabíjačka. Čerstvý ovar, jelita, jitrnice, moře sádla.“

            Prezident Eman rázem zapomněl na cestu do B.-B., na to, že byl měl splnit svůj prezidentský slib.

            Jeho mozek zatetelil se nevýslovnou radostí.

            „Nechám se zde nasytit i napojit, vždyť jsem přece demokraticky zvolený prezident, hlava státu!“ zajásal prezident Zeman a bez váhání vkročil do hospody.

            Výčep, jenž vskutku odpovídal IV. cenové kategorii, byl však prázdný. Nikdo v něm neseděl, ani nestál za výčepním pultem, na němž se choulila opuštěná elektronická pokladna. Avšak ze dveří, které nejspíše vedly do sálu, ozýval se šum hlasů. Prezident Eman tam bez váhání zamířil.

            A vskutku, místnost, do které vešel, byla plná lidí.

            Ale jakých lidí!?

            Nic netušící prezident Eman se totiž, vejda do sálu, ocitl zničehonic v kavárně Slavia, plné druhořadých herců a nikým nevolené pseudolelity!

            A co hůř, nikde nebylo ani stopy po nějaké zabíjačce. Háky, na nichž mělo viset prase, byly dosud prázdné, holé jako boží hlava. V kotli se vařila jen čistá voda, nikoliv hustá zabíjačková polévka.

            Prezident Eman se rozhlížel kolem sebe, zda přece jen někde na stole nezahlédne nějakou jitrničku, nebo tlačenku, zatímco osazenstvo tohoto podivného podniku utichlo, hledě na prezidenta, jemuž ještě pořád tekly sliny.

            „Víte, já nikdy nepohrdnu jitrničkou, ani tlačenkou. Jsem jako rozený demokrat masarykovského typu toho názoru, že prase nemůže za to, kdo jej porazil, a proto jako demokrat v rámci demokratické diskuze, musím uznat vaše argumenty v podobě jitrniček a tlačenky,“ pronesl prezident Eman něco v tom duchu.

            „Hehehe!“ vybuchla všechna pražská kavárna v hurónský smích. Svoloč se smála, až se za břicho popadala. Ale v tom najednou smích přestal, jako když utne.

            Nějaký muž, prezident Eman v něm poznal hned politickou mrtvolu, vstal, a ukazuje na prezidenta Emana, zvolal: „Pašík je už tady!“

            Všichni se opět hurónský rozesmáli.

            A zase smích přestal, protože se zvedl jiný muž, druhořadý komediant a ředitel snobského filmového festivalu v jedné osobě, který, ukazuje na prezidenta Emana, zvolal: „To bude sádla! To bude podbradku! Přiveďte řezníka!“

            Všechna ta kavárenská chamraď obklopila prezidenta Emana a začala jej tahat za uši a jinak škádlit, jako by byl skutečně podsvinčetem, výskaje: „Bůčku budou dvě prdele!“

            Byli by ho tak nejspíše umořili, kdyby se neozval ženský výkřik: „Řezník už je tady! Nachystejte hrnec na krev!“

            Škádlení ustalo, ale jen proto, že se ta fašizující lůza rozestoupila, aby řezník mohl přistoupit k prezidentu Emanovi a jedním tahem přeříznout měkké partie jeho krku.

            Řezníkem nebyl nikdo jiný než senátor Veleba. Oděný v kostkované zástěře, maje na hlavě zmijovku, držel v jedné ruce jateční pistoli a v druhé velký, ostře nabroušený nůž. Za řezníkem kráčel jakýsi bývalý ministr životního prostředí s velkým hrncem na krev.

            „Víte, já neúspěšné lidi částečně lituji a částečně jimi pohrdám,“ řekl prezident Eman na adresu řezníka.

            „Haha, žvaň si co, chceš, teď tě konečně podříznu jako mršinu!“ zasmál se řezník.

            Prezidenta Emana se zmocnily ruce chátry, aby jej znehybnily.

            Ale prezident Eman se jim, napnuv všechny svá střeva i vůli, vyškubl a vrhl se ke dveřím. Jenže se nějak spletl, nebyly to ty dveře, kterými přišel, ale jiné dveře, za nimiž byla prázdná sokolská tělocvična. Prezident Eman tělocvičnou proběhl, pronásledován řezníkem a pražskou kavárnou, a vběhl do dalších dveří, které byly na opačném konci tělocvičny.

            Opět se ocitl v další sokolské tělocvičně, kterou opět proběhl a opět vběhl do dalších dveří.

            Tentokrát se však neocitl v další sokolské tělocvičně, nýbrž v těsné a úzké nářaďovně, ze které nevedly už žádné další dveře. Prezident Eman byl lapen.

            „Bude maso! Bude sádlo!“ jásala verbež, když řezník přiložil ke krku prezidenta Emana charakteristický nůž s obdélníkovou čepelí, divě se u toho usmívaje...

            Když ráno přišli vzbudit prezidenta Emana, našli jej ležet před dveřmi ložnice bez jakýchkoliv známek života, zatímco první dáma ještě chrněla, o ničem nevědouc.

            Přivolaný lékař, věhlasný profesor, nemohl než konstatovat otravu alkoholem. Tělo prezidenta Emana bylo následně podrobeno pitvě.

Závěry patologů zcela shodovaly s konstatováním věhlasného profesora: „Prezident Eman otrávil se alkoholem.“

Nešťastná náhoda nebo vražda?

Nikdo nezvěděl...