Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak vyrobit rasisty snadno a rychle nejen podle paní Šichtařové

13. 03. 2017 16:14:44
Souhlas! Moudré a pravdivé. Výborně napsáno, karma! Komplexní a vyvážený pohled, který se, bohužel, nevidí často!

Brzké jaro onoho roku bylo pramálo slunečné, docela syrové.

Snad i proto trávil jsem jej především po nejrůznějších, mnohdy i dosti ubohých sociálních bytech s uchem přitisknutým ke zdi, neboť nenapadlo mne nic lepšího, nedalo-li sedět někde venku na lavičce a zcela bezobsažně se slunit. Někdy bylo za zdí naprosté ticho a já neslyšel vůbec nic, nedozvěděl se nic nového, ani zajímavého ze života lidského hmyzu.

Ale někdy se tam, za zdí, mnohdy však jen sádrokartonovou stěnou hovořilo. Hovořilo se o všem možném, nejednou jen tak opilecky blábolilo, nebo rovnou nesmyslně hulákalo, řvalo bolestí a skučelo, ať už domnělou, nebo skutečnou beznadějí.

Ze všeho toho, co jsem takto vyslechl, utkvěl mi v paměti především jeden rozhovor. Ten se nyní pokusím co nejpřesněji reprodukovat, protože, zdá se, nic neztratil ze své aktuálnosti. Ba naopak, mám stále více dojem, že je jaksi nadčasový, i když se v tom ovšem, jako v mnoha jiných věcech, mohu plést.

Do jarní rovnodennosti, jistého předělu v plynutí pozemského času, zbývalo toho večera víc jak týden. Celý den bylo zataženo, tu a tam i sprchlo. Krom jiného jsem si v tento den našel i nový sociální byt. Nacházel se opravdu v odporné čtvrti, které se jistě ne náhodou přezdívalo Guantanámo.

Přibližně od čtyř hodin odpoledne jsem čekal s uchem přitisknutým k jedné nebo druhé zdi svého nového útočiště, abych se konečně někdy kolem šesté hodiny, v okamžiku, kdy se začalo nezadržitelně stmívat, dočkal.

„Je neuvěřitelné, jak dokážou být děti kruté. Není na světě krutějších bytostí než dětí,“ ozval se za zdí zničehonic ženský hlas tak jasně a zřetelně, jako by to bylo z televize nalézající se v mém sociálně bytě (ačkoliv ve svém bytě jsem, pochopitelně, žádnou televizi neměl).

„Tomu nevěřím!“ zvolal mužský hlas, a škytnuv, dodal, „ti malí a nevinní andílci na rodinných fotografiích, že by byli krutými bytostmi, skutečnými sadisty?

Něco takového může říct jen blázen!“

„Nejsem blázen!“ oponoval ženský hlas, na chvíli, asi na sekundu či na dvě se odmlčel, „sama jsem se o tom přesvědčila. Od té doby nemohu spát.“

„Spousta lidí nemůže dnes spát,“ poznamenal trochu jízlivě mužský hlas.

Ale ženský hlas jako by, aspoň mi to tak za zdí připadalo, tu jízlivou poznámku ignoroval: „Nemohu spát, protože jsem žena a mojí povinností je přivádět na svět právě tyto kruté lidské bytosti, děti.

Vím, jak jsou všichni ti malincí krutí a bezcitní, a přesto si je musím tisknout k prsům, usmívat se na ně.“

„A co jiného by, proboha, měly ženy dělat? Hrát si na kovboje?“ neubral mužský hlas, jak se mi opět zdálo, nic ze své jízlivosti.

„Dělat si ze všeho srandu, to je to nejlehčí,“ smutně na to odpověděl ženský hlas, dodávaje, „ale potom, co jsem zažila, ne, už nikdy nebudu klidně spát!“

„Spousta lidí cosi zažila. Kdybychom si měli vyslechnout všechny ty lidské příběhy, tak jsme tady do soudného dne, kdy budou živí i mrtví souzeni hezky po právu. A to právo nebude se shodovat s žádným existujícím právním řádem, natož demokratickým, neboť vše bude záležet na libovůli nejvyššího a jediného Soudce. On, jeho rozmar, ne žádné zákony, bude jedinou spravedlností, jež bude zároveň i bezprávím.

Ale o tom jsme už mluvili mnohokráte,“ poznamenal znuděně mužský hlas.

„Musím to ze sebe dostat, aspoň trochu se mi uleví,“ řekla však žena a pokračoval, „byla jsem těhotná. Zima skončila, přišlo jaro nádherné a slunečné. Procházela jsem se se svým rostoucím břichem, toulala se po parcích, cítila, jak se můj život bezezbytku naplňuje.

Tak jsem se jednoho dopoledne zatoulala k dětskému hřišti. Bylo na něm plno dětí, sedmi nebo osmiletých, ovšem bez dozoru. Nikde jsem nezahlédla žádného dospělého.

,Jsou přece jarní prázdniny! Rodiče těch dětí jsou v práci!‘ uvědomila jsem si rychle příčinu toho.

Protože jsem byla již unavená, sedla jsem si na nedalekou lavičku. Děti při své zábavě vřískaly, ale Slunce mne přivedlo do sladkého snění. Snila jsem o tom, o čem sní všechny nastávající matky. V tom mě ze svého snění vytrhlo jakési nelidské zaúpění. Probrala jsem se a zjistila, že to nelidské úpění, jež neustávalo, vychází z hloučku dětí na dětském hřišti.

Vstala jsem a šla se tam podívat.

To, co jsem tam spatřila, mi vyrazilo dech.

Uprostřed toho dětského hloučku nacházela se jakási prapodivná bytost, už ležící na zemi, do které děti surově kopaly, nebo kterou tloukly klacky, které si pohotově našly.

,Co to děláte? Proč ho bijete? Nechte toho! Co vám udělal?!‘ zvolala jsem.

Děti však zcela zaujaty tou krutou hrou, kopaly a tloukly tu podivnou bytost dál.

,Nechte toho! Slyšíte!?‘ vykřikla jsem znovu a vlepila jednomu z těch dětí pohlavek.

To pomohlo. Děti toho nechaly.

Ta podivná bytost svíjela se na zemi, sténající, z jejího těla vytékala jakási lepkavá tekutina.

,To je E.E.T. Extramimozemšťan,‘ ukázalo jedno dítě na onu bytost, s nevinným úsměvem, dodávajíc, ,nemá křesťansko-židovské kořeny jako my. Přiletěl k nám sem na zem, aby paratizoval na našem sociálním systému.

Copak by vzali takovou obludu někde do práce?

Určitě neví, proč křesťané slaví vánoce!‘

Hleděla jsem s údivem na to dítě, neschopna slova.

V tom mne ale zatahala za ruku taková malá roztomilá holčička, která měla zašpiněné botky od oné tekutiny, jež vytékala z onoho podivného tvora.

,Ve škole nás učí, abychom milovali všechno cizí víc než sami sebe, víc než tatínka a maminku, bratříčky a sestřičky, dědečka a babičku,‘ oznamovala mi, tváříc se u toho důležitě,,ale čím víc nás to učí, čím víc po nás chtějí, abychom zapřeli své židovsko-křesťanské kořeny, tím více všechno cizí nemilujeme, nýbrž tím více všechno cizí nenávidíme.

Říká vám něco projekt HateFree?

Financují to norské fondy.

Nebýt toho projektu, nikdy bychom nebyli rasisty, milovali bychom všechno cizí víc jak sebe sama.

Nebýt toho projektu, hráli bychom si hezky s extramimozemšťanem. Půjčili mu svoje nejlepší hračky. Ptali bychom se jej, jak to u něj vypadá doma, jestli se tam taky musí chodit do školy, a jestli je tam taky povinná maturita z matematiky, a jestli se toho taky všichni bojí.

Jenže jsme rasisti a nemůžeme za to, protože rasisty z nás udělali ve škole.“

Sotva holčička domluvila, vzal si slovo nějaký kluk, nejvyšší ze všech, takový ten náčelnický typ: ,My děti, my jsme vůbec docela jiné než vy dospělí. My se, na rozdíl od vás, ničeho nebojíme. To nás taky naučilo hate free. Kdyby bylo na nás, žádná uprchlická krize by nebyla.

Kdyby to bylo na nás na dětech, nechaly bychom hned na hranicích do uprchlíků střílet z vrtulníků a všechny jejich čluny bychom okamžitě potopily.

Ani jeden z uprchlíků by nedosáhl hranic naší vlasti, zamkly bychom se tady na sto západů.

My děti nejsme tak zbabělé jako vy, dospělí.

Vy dospělí pořád jen nadáváte na EU, na uprchlíky, na stát. A přitom chcete, aby to za všechno za vás vyřešil někdo jiný, jenom abyste to nemuseli řešit vy sami, protože se bojíte vzít odpovědnost do vlastních rukou.

Kolik jste zlikvidovala, paní, extramimozemšťanů, kteří chtějí parazitovat na našem sociálním systému, kteří chtějí podkopat naše křesťansko-židovské kořeny?

Určitě ani jednoho, a přitom určitě pořád jen vykládáte o tom, že by se s tím mělo něco dělat.

My děti bychom ale pořád nežvanily o tom, že jsou norské fondy zlo, ale rovnou bychom s tím zlem zatočily, vyhodily norské velvyslanectví do vzduchu!

Kéž bychom mohly navždy zůstat dětmi, abychom se nestaly zbabělci, když už jste z nás ve škole udělali rasisty!‘

Když chlapec domluvil, začal zase zuřivě kopat do onoho podivného tvora, a stejně tak ostatní děti.

Podivný tvor se ještě chvíli svíjel, a pak se najednou přestal hýbat.

,Je mrtvý! Hurá! Zase o jednoho parazita míň!‘ jásaly děti, trhající mu hlavu a končetiny a opájející se u toho tou nejčistší možnou radostí.

V tu chvíli jsem se zhrozila, že i já mám přivést na svět takovou krutou a nemilosrdnou bytost, bytost, z níž ve škole ve jménu lásky k bližnímu vychovají rasistu. To dítě, jež jsem čekala, jsem pak porodila doma, dobře si dávajíc pozor na to, aby dítě nebylo výš než placenta a tak nevykrvácelo, podrobujíc se tak mateřskému pudu.

Ale pak už jsme na nic nečekala a dítě dala do babyboxu.

Tak ráda bych milovala všechny lidi bez rozdílu, ale to dítě, jsouc rasistou, by mi v tom bránilo...“

Ženský hlas umlkl, ale mužský hlas na to hned odpověděl: „Jste přecitlivělá a sentimentální hysterka. Pokud vím, porodila jste takto přece už pět dětí.

Co tím sledujete?

Buďme rádi, že jsme rádi. Nebýt hate free, sotva bychom si uvědomovali své židovsko-křesťanské kořeny. Nebýt norských fondů, pomalu bychom ani nevěděli, kdo jsme a kam kráčíme. Lidé rádi na takové věci zapomínají, a proto je nutné tlačit na pilu, žádné peníze nejsou špinavé. To přece jako ekonomka víte sama, proč by tedy měly být špinavé peníze z norských fondů?

Měla byste vyjet někam na vzduch, třeba do Norska. Touto dobou už je tam vcelku pěkně i za polárním kruhem. Příští týden se tam chystám, můžu vás vzít sebou. To je křiku kvůli jednomu ukopanému extramimozemšťanu.

A vůbec, potřeboval bych se konečně oholit. Vím, že už je trochu pozdě na takové věci, ale nepůjčila byste mi žiletku?“

Po této otázce rozhovor najednou ustal. Bylo pak už jen slyšet kroky, zvuky připomínající přesouvání nábytku, než i ty asi po hodině rovněž utichly.

Zajímalo mne pochopitelně, co je to za lidi, proto jsem na druhý den několikrát zazvonil u toho bytu, pod záminkou, že potřebuji půjčit ocet na tlačenku. Ale nikdo mi neotevřel.

Když jsem tak zvonil u toho bytu asi popáté, řekl mi jakýsi, již dosti sešlý člověk, jenž šel kolem: „Tady zvoníte zbytečně. Tam nikdo nechce bydlet. Před pěti lety tam zapíchla nějaká ženská v opilosti napřed svého druha, který byl nepřizpůsobivý, jestli mi rozumíte, a pak i pět svých dětí, které měla s ním, i s jinými mužskými.

Od té doby tam straší, i když to už asi stokrát vykropili svěcenou vodou. Ale ani to nepomohlo.“

Poděkoval jsem za informaci a pomyslel si: „Takže to, co jsem včera slyšel, byla strašidla, haha!“

Vidíte, a možná jedině proto mi ten hovor utkvěl v paměti do posledního svého detailu...

Autor: Karel Trčálek | pondělí 13.3.2017 16:14 | karma článku: 15.29 | přečteno: 1306x

Další články blogera

Karel Trčálek

Bacha na chlupatý ocas!

Chlupatý ocas mají, například, vlci. Ale vlci nejsou sami. Chlupatý ocas mají i čerti. Ti ho mají především. Bacha na to!

26.5.2017 v 17:47 | Karma článku: 10.80 | Přečteno: 371 | Diskuse

Karel Trčálek

Tak jsem prý hypersluníčkář pod vlivem drog, který podporuje terorismus!

Stačilo napsat jeden článek a hned mají mnozí jasno. Ale co když jsem opravdu sluníčkář pod vlivem drog a proto se mi zdá, že vidím, co ostatní, ti islamofobové, hehe, nevidí? Nebo taky naopak samozřejmě

25.5.2017 v 17:37 | Karma článku: 16.64 | Přečteno: 564 | Diskuse

Karel Trčálek

Svobodomyslní lidé by se měli upalovat na hranicích

Napsal jsem stovky a stovky článků o nacismu a rasismu. Ale teď ne, bo to kohosi nezajímá. Na blogování mě ještě pořád baví manipulace s lidmi. I když dělat si prču z primitivů nemusí být nakonec prča

25.5.2017 v 12:02 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 636 | Diskuse

Karel Trčálek

Zdejší islamofobní stádo zůstane islamofobním stádem

Ještě trapnější a ubožejší pokračování mého předchozího článku, o jehož sesmolení jsem byl požádán jedním z diskutujících. Není důvod, abych mu nevyhověl, vždyť jsem takové naivní sluníčko, hehe

24.5.2017 v 18:32 | Karma článku: 23.41 | Přečteno: 4141 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Miroslav Palfi

Atentát nebo likvidace?

Při dnešním výročí atentátu na Heydricha bych rád podotkl několik věcí. Ne o samotném atentátu, ale spíše o tom, co se o něm traduje.

27.5.2017 v 11:17 | Karma článku: 27.27 | Přečteno: 1008 | Diskuse

Štěpán Bicera

Atentát na Heydricha proti vůli českého odboje

​Třináct dnů před atentátem obdržel domácí odboj z Londýna zprávu, ve které plk. F. Moravec psal:" Nemějte starosti, pokud se týče teroristických akcí. Akce proti oficiálním říšským osobám nepřipadá za této situace v úvahu.

27.5.2017 v 11:00 | Karma článku: 19.05 | Přečteno: 831 | Diskuse

Helena Vlachová

"Já jsem nevinný..."

"Já jsem nevinný...," je věta z Haškova Švejka. A opět se mi tento román vybavuje, když vidím, co se odehrálo na naší politické scéně

27.5.2017 v 6:03 | Karma článku: 13.31 | Přečteno: 633 | Diskuse

Jan Tomášek

Pozdrav z Bledu

Jsa v domácí léčbě, probírám se starými – převážně rodinnými pohlednicemi a tentokrát mě zaujala především rubová čili korespondenční strana. Nalezl jsem zde třeba korespondenci z První Světové války.

26.5.2017 v 23:29 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 234 | Diskuse

Jan Pražák

Zrádnost obřího poprsí

Těsně po střední škole před započetím dalšího vzdělávacího procesu jsme podstoupili takzvanou letní aktivitu. Tehdy to bylo zvykem a já se svými třemi budoucími spolužáky „narukoval“ na jakési pražské staveniště.

26.5.2017 v 21:39 | Karma článku: 27.76 | Přečteno: 1168 | Diskuse
VIP
Počet článků 342 Celková karma 16.34 Průměrná čtenost 916

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.