Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zeman je stejný psychopat jako Erdogan!

15. 03. 2017 14:23:31
Se Zemanem máme tady za pár let Turecko. Je to zvláštní sorta, tito prezidenti, hlavy pomazané kdoví čím. Poslat je k lopatě, pořádně makat a byl by klid

Často se mi vybavuje jedna vzpomínka z dětství. Je natolik plastická, že je mnohdy k nerozpoznání od přítomnosti.

Když mne někdy nečekaně přepadne, zničehonic se vynoří, snadno propadnu klamu, že jsem zase dítětem, že oněch takřka již padesát let, které mezitím uplynuly, jsou jen snem, jenž se mi zdál, a z něhož jsem opět procitl, jsa stále ještě dítětem, nebyv nikdy dospělým člověkem.

Dětství jsem prožil na malém městě. Tak malém, že nemělo ani pěti tisíc obyvatel. Tento fakt zdůrazňuji, protože hrál v životě našeho města dosti významnou, byť vůbec ne pozitivní roli. Ježto naše městečko nemělo pět tisíc obyvatel, nikdy k nám ještě nezavítal prezident Zeman.

Obyvatele našeho města, to se ví, tato skutečnost nesmírně hryzla. Bylo to o to bolestnější, že nám do pěti tisíc moc nechybělo, sotva dvacet duší. Ale ať se obyvatelé našeho města snažili sebevíce, magickou hranici pěti tisíc se našemu městečku za celou tu nekonečnou dobu, co byl prezidentem Zeman, překonat nepodařilo.

„Osud nám nepřeje! Zeman se k nám nikdy nepodívá! A přitom je naše městečko tak krásné! Nejkrásnější ze všech!“ hořekovali obyvatelé našeho městečka nad nepřízní svého osudu.

Tato kletba byla o to bolestnější, že sousední město, mnohem škaredší než to naše, mělo zase víc jak pět tisíc obyvatel právě o těch dvacet duší, které nám chyběly, a prezident Zeman se tam ukazoval, na tom jejich strašidelném náměstí, přinejmenším každé dva roky.

Obyvatele onoho města ho častovali klobáskami, jitrnicemi, které byly šizené, a slivovicí, tu zase ředili, aby jí tolik nevychlemtal.

Dobře jsme to věděli, ale co jsme mohli proti tomu dělat?

Věděli jsme dobře, že tam lásku k prezidentu jen předstírají, že mu odhalili sochu jen proto, aby z toho vytěžili, co nejvíce, aby se za ně prezident Zemana přimluvil, tu u krajského hejtmana, tu u ministra vnitra, tu u Kellnera, tu v Pekingu. Věděli jsme, že vždy, když prezident Zeman z toho města odjel, všichni se ušklíbali, klepali si na hlavu a zase začali vodit své psy k soše pana prezidenta.

„Blbých dvacet duší, a prezident Zeman by navštívil i nás. Ó, jak bychom ho pohostili, jak bychom ho uvítali!“ rmoutili se lidé v našem městě.

Ale vše marno až do onoho dne, kterým se datuje moje vzpomínka.

Bylo to na jaře stejně jako teď. Naše městečko bylo slavnostně vyzdobené, neboť nazítří slavilo se třinácté výročí toho, kdy se Zeman stal prezidentem. Všude se zabíjela vykrmená prasata, pekly koláče, vytahovala se jen k tomu určená domácí slivovice, aby se zítřejší svátek oslavil, jak se patří.

Byl jsem tehdy malý kluk. A proto jsem se, to se ví, nejvíce radoval z toho, že se zítra nemusí do školy, a taky, že se zítra nacpu, samozřejmě až po sváteční bohoslužbě, všemi možnými dobrotami. Jitrnicemi počínaje a vaječným koňakem, který mi rodiče vždy ten den nalili do velké odlivky, konče.

Přijda toho dne ze školy domů, běžel jsem okamžitě ven, abych si mohl s ostatními kluky hrát napřed na zloděje z pražské kavárny a na četníky Ovčáčky, ty jsme hráli každý den. A pak taky kuličky, a špačka, a všechny ty další hry, jejichž jména jsem už dávno zapomněl.

Vzpomínám si, vidím to jako teď, že jsme zrovna dohráli na zloděje z pražské kavárny a četníky Ovčáčky, a hádali se, co budeme podnikat dál.

„Kuličky!“ říkal kdosi.

„Špačka!“ navrhoval kdosi jiný.

„Ještě jednou na zloděje z pražské kavárny a četníky Ovčáčky!“ křičel jsem já, protože na předtím vyšel zloděj z pražské kavárny.

Nemohli jsme se pořád dohodnout, rozpalováni jarním sluncem. V tomto ohledu měly to holky mnohem snazší. Ty si hrály jen s panenkami na maminky, nebo maximálně ještě skákaly gumu, čímž se všechny jejich možnosti víceméně vyčerpaly.

Ale co jsme měli dělat my, páni kluci, majíce tolik možností?

Snad byli bychom se mezi sebou servali jako sluníčkaři o peníze z norských fondů, kdyby se na obzoru neobjevila postava starosty a předsedy městského výboru Strany práv občanů (a tedy i práv nás, kluků). Poznali jsme ji hned, protože tato postava byla nezaměnitelná. Starosta napadal na jednu nohu a jeho obličej jako by vypadl z Ambrosiova atlasu zločinných typů.

Starosta kulhavě běžel po ulici, rozhazuje rukama, jak bylo z dálky vidět.

„To má jistě zase ten svůj záchvat,“ pomyslil jsem si, protože starosta míval přinejmenším jednou do měsíce záchvat nepříčetnosti.

Ale když přiběhl blíž, najednou jsme uslyšeli jeho hlas.

„Lidi! Přijede Zeman! Přijede Zeman! Chystejte jitrnice! Chystejte slivovice!“ křičel starosta.

Lidé, když to slyšeli, strnuli jednu sekundu v němém úžasu, aby pak vykřikli: „Zeman? U nás? To není možné!“

I oni si myslili, že má starosta zase svůj záchvat.

„Právě mi volali z Hradu! Za hodinu jsou tady!“ vykřikl starosta a běžel dál.

Snad proto, že jsme to zrovna brali v ten den v náboženství, napadlo mne: „Nevíš dne, ani hodiny!“

A bylo tomu opravdu tak.

Zeman měl navštívit naše městečko zcela tak neočekávaně, jako neočekávaně, jak nám to právě v ten den v náboženství zdůrazňoval pan farář, přijde na tento svět podruhé i Ježíš Kristus (na konci hodiny jsme se samozřejmě modlili za zdraví pana prezidenta, aby nám ho bůh ráčil zachovat, co nejdéle, neboť on je pevnou hrází proti pohanským psům).

Ale dál už jsem se nad tou metaforou nezamýšlel, protože starosta k nám přiběhl.

„Utíkejte si na výbor pro mávátka!“ křikl na nás kluky s pěnou u huby a holkám pak, které si hrály nedaleko s kočárky, nařídil, „a vy se mažte převléct domů do bílých šatů, ať vypadáte jako družičky!“

Radostí bez sebe běželi jsme jak s větrem o závod na městský výbor. Když jsme k němu přiběhli, vjela už do našeho městečka dlouhá kolona opanceřovaných limuzín, od jejichž kol se zvedal prach, kterého je vždy na jaře všude hodně, nejen v našem městečku.

Viděli jsme, jak z aut vyskočili ramenatí muži, kteří se hned rozběhli na všechny strany.

„To je prezidentova ochranka!“ věděli jsme.

Hned na to přijeli dodávky.

Z těch vyskočili muži v uniformách, v neprůstřelných vestách, každý z nich měl pušku. Jejich velitel, muž s páskou přes jednou oku, ukázal na střechy okolních domů, kam se ostřelovači hned vydali.

My kluci, to se ví, měli jsme oči na stopkách, a nejeden z nás zatoužil být, až vyroste, taky takovým ostřelovačem.

Pak přijela čtyři velká nákladní auta. Z nich vyskočili muži v pracovních overalech a začali montovat pódium, jemuž ve finále vévodila velká podobizna prezidenta Zemana. Práce jim šla od ruky, než bys řekl švec, bylo pódium postavené, i ozvučené.

Ale to už přiběhl starosta a rozdal nám mávátka a postavil před pódium, zatímco se náměstí už zcela zaplnilo obyvateli našeho městečka, z nich každý nesl si velkou zelenou kartu.

Nakonec vše strnulo v napjatém očekávání. Ticho bylo přímo hrobové. A tu se v dálce vynořil zvuk helikoptér, jenž se neustále blížil. A opravdu nad náměstím se přehnaly tři helikoptéry, které přistály na fotbalovém hřišti, kde už na ně čekaly prezidentské limuzíny, jež pak taky přijely na náměstí.

Z první vyskočil kancléř Mynář, a v tu chvíli všichni vydechli: „To je Mynář!“

Z druhé mluvčí Ovčáček a v tu chvíli všichni vydechli: „To je Ovčáček!“

Z třetí nikdo jiný než prezident Zeman a v tu chvíli se všichni zmohli jen na slastné: „Ááááách!.

Jeho impozantní zjev, na mě na kluka, ale samozřejmě nejen na mě, zapůsobil ohromně.

Bylť tehdy Zeman starcem již více jak osmdesátiletým, ale právě toto jeho stáří, nanejvýš ušlechtilé, dávalo mu vzhled doslova patriarchální, nebojím se říct abrahámovský.

Jeho postava neztratila nic ze své mohutnosti, ba právě naopak. Jeho hlava byla ještě objemnější, než jak jsme ji znali z televize či filmového týdeníku. Z jeho opuchlé tváře hleděly na nás oči prognostika, jež vidí daleko do budoucnosti, tisíckrát, milionkrát dál než my obyčejní smrtelníci.

Mynář a Ovčáček pomohli prezidentovi dojít na pódium. Tam už ho čekaly holky oblečené jako družičky. Vždy dvě a dvě držely podnos s vepřovou hlavou, aby tak přivítaly Zemana v našem městě. Zeman si z každé hlavy, za pomocí Mynáře a Ovčáčka, uštípl kus masa, který si strčil do úst, a pak, když jej patřičně přežvýkal, spolkl.

Jedna holka převlečená za družičku, Zeman ji pak pohladil po hlavě, a ona si kvůli tomu neumývala vlasy půl roku, držela podnos s kalíšky domácí slivovice, kterou Zeman zapíjel chutná sousta.

Toto slavnostní přivítání trvalo asi dvacet minut. Pak Mynář s Ovčáčkem postavili prezidenta k mikrofonu, každý jej podpíraje z jedné strany.

„Vaše město, a to říkám zcela otevřeně, je nejen nejkrásnějším městě v celém okrese a celém kraji, ale taky v celé republice,“ řekl Zeman a v tu chvíli jsme všichni propukli v nadšený jásot, větší pochvaly než tohoto uznání od hlavy státu se nám dostat nemohlo.

Když jásot utichl, Zemanův projev pokračoval. Ale jakkoliv je moje vzpomínka plastická, jeho konkrétní obsah si vybavit nedovedu.

Hlase prezidenta byl totiž konejšivě monotónní, opíjel a omamoval nás stejně tak, jako opíjí a omamuje bzukot včel. Naslouchaje mu, propadali jsme se do jakési narkózy, v níž nám bylo nesmírně sladce. Nejspíše mluvil Zeman o tom, o čem mluvil vždy.

O blbcích, kteří nám otravují život, o zelených fanaticích, o sviních, kteří nedokážou respektovat názor druhých, o Bursících, kteří zlikvidovali Šumavu, jistě mluvil i o tom, jak se sestavuje státní rozpočet, o tom, jak pohrdá neúspěšnými lidmi, o potřebě neustálého prohlubování demokracie prostřednictvím aktivního občanství, kterou si nenecháme nikým vzít, o tom, že prezidentské povinnosti jsou nádherná práce, o tom všem bezpochyby Zeman mluvil.

Jediné, co si konkrétně pamatuji z celého jeho projevu, je závěrečný bonmot.

„Slyšel jsem, že vaše město pořád nemůže dosáhnout pěti tisíc obyvatel, že vám k tomu chybí dvacet duší, což je taky důvod, proč jsem dnes u vás poprvé, protože jsem slíbil, že navštívím každou obec nad pět tisíc obyvatel.

Pokud chcete, abych k vám jako prezident jezdil v příštích letech pravidelně, nechte si mě tady na noc, a já vám garantuji, že za devět měsíců budete mít mnohem víc jak pět tisíc obyvatel,“ řekl Zeman a všichni vybuchli v smích, smáli jsme se i my kluci, protože i nám to přišlo, kdoví proč, náramně vtipné.

Tím se návštěva prezidenta Zemana skončila. Mynář a Ovčáček naložili prezidenta do limuzíny i s koši jitrnic a demižóny slivovice, sami si pak sedli, rovněž s koši jitrnic a demižóny do svých limuzín. Limuzíny odjely a za chvíli přeletěly nad náměstím tři prezidentské helikoptéry, kterým jsme zamávali.

Pódium složili chlápci v overalech za půl hodiny, i ostřelovači slezli ze střech a brzy byly jediným důkazem, že nás Zeman skutečně navštívil, jen naše vzpomínky. Starosta nám mávátka vzal, aby nám je zítra zase, na svátek třináctého výročí usednutí Zemana na Hrad, opět rozdal, ale pořádek musí být.

Kdoví, co by takový kluk udělal do druhého dne s erárním mávátkem, co by ho napadlo, určitě bychom se nimi šermovali!

Ale copak to jde, šermovat se s erárními mávátky?

A tím, jak si starosta vzal mávátka zpátky, aby je nám na druhý den zase dal, se moje vzpomínka končí.

Ale nepochybuji o tom, že se zase brzy vynoří, a já zase na vlastní oči spatřím onoho velebného starce, prezidenta na věčné časy a nikdy jinak, starce, který si nás všechny jednou vezme i do svého prezidentského hrobu...

Autor: Karel Trčálek | středa 15.3.2017 14:23 | karma článku: 17.65 | přečteno: 654x

Další články blogera

Karel Trčálek

Mluvit česky je přežitek. Smrt češtině!

Včera se zde jeden kolega zamýšlel nad českým dabingem a jeho budoucností. Dovoluji si jít ještě trochu dál, a odsoudit k zániku rovnou češtinu

23.3.2017 v 15:54 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 480 | Diskuse

Karel Trčálek

Muslimové jsou stejně mírumilovní jako křesťané

Pokud se nějakým způsobem zbavíme jedné a půl miliardy lidí, bude nas světě konečně klid a pokoj, nehledě, že naše křesťanská civilizace bude zachráněná. To přece stojí za pokus!

22.3.2017 v 18:20 | Karma článku: 10.86 | Přečteno: 640 | Diskuse

Karel Trčálek

Havel psal Husákovi, Babiš píše Sobotkovi

Napíše Sobotka Babišovi taky dopis? V časech, kdy už se dopisy skoro nepíšou, bychom měli být vděční za každý dopis

22.3.2017 v 17:18 | Karma článku: 8.26 | Přečteno: 221 | Diskuse

Karel Trčálek

Kardinál Vlk byl a už navždy zůstane nejlepším českým kardinálem

Všichni tak nějak zemřeme, někdo jako kardinál, a někdo jako obyčejný člověk. Někteří zase budou vzkříšeni k životu věčnému, ale spousta jiných ne. Co k tomu říct?

21.3.2017 v 17:30 | Karma článku: 11.80 | Přečteno: 397 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Šupa

Žijeme ve svobodě, nebo v kapitalismu se socialistickou tváří?

Na současném kapitalismu středoevropského typu leží temný stín socialismu. Je totiž až fascinující, jak se historie opakuje. Neboť pokud jsme v minulosti byli vazaly východu, dnes jsme vazaly západu.

24.3.2017 v 15:15 | Karma článku: 12.19 | Přečteno: 229 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

18.3.1921 je podepsán Rižský mír ... závěr

...... mír, který ukončuje více jak dvouletý konflikt se souběžně probíhající s občanskou válkou v Rusku, odehrávající se mezi Polskem a RSFSR, dvěma státy, vzniklými v letech 1917 a 1918.

24.3.2017 v 13:44 | Karma článku: 8.63 | Přečteno: 171 | Diskuse

Jana Slaninová

Skončíme nemrtví/mrtví v klecích a v igelitech?

Izolovat, separovat, oddělit... V době propojení světa technologiemi, kdy je vidno z jedné polokoule na druhou až do talíře sobě navzájem, děje se oddělování lidí. Strachem.

24.3.2017 v 12:54 | Karma článku: 9.74 | Přečteno: 382 | Diskuse

David Dvořák

Zdrcující protiútok povedeme směrnicí EU na levém křídle, zákazem nožů na pravém....

Agentuře WD [Wild Duck] se podařilo zjistit příčinu mlčení vedení EU na teror v Londýně. Dle nepotvrzených zpráv je možno p. Junckerovi sdělovat špatné zprávy only ze střízliva ....

24.3.2017 v 12:42 | Karma článku: 26.97 | Přečteno: 566 | Diskuse

Pavla Kolářová

Povaleč koulivý a nedělní rozjímání...

"Cejtim se jak váleč koulivý", prohlásila dcera po dobrém nedělním obědě. "Já taky", vydechnu ztěžka. "A víš vůbec, mami, co to je?" opáčí dosti neomaleně druhá dcera. Jak je známo, matky si jaktěživo nic nepamatujou. "Náhodou,...

24.3.2017 v 9:32 | Karma článku: 9.20 | Přečteno: 207 | Diskuse
VIP
Počet článků 283 Celková karma 16.06 Průměrná čtenost 908

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.