Viděli jste Masaryka? Myslím ten film, samozřejmě. Může být článek o špatném filmu jiný než špatný? Nemůže! Horší už to opravdu být nemohlo
Hned jak odbilo poledne, naladil se X. nanejvýš svátečně. Taky si stoupl před zrcadlo a oholil se, jak nejlépe to šlo. Chystal se totiž do kina. Včera podařilo se mu sehnat lístek na Masaryka. Před pokladnou stála obrovská fronta lidí. Všichni byli strašlivě nervózní, strkali jeden do druhého, vulgárně si nadávali, vzájemně se obviňovali z předbíhání.
I X. se dopustil malého podrazu, vcelku nevinné sviňárny.
Člověk, který stál před ním, se zničehonic na něj obrátil a řekl: „Pane, vypadáte jako čestný člověk. Musím si odskočit, podržel byste mi místo?“
X. přikývl: „Samozřejmě.“
Ten člověk se pak vrátil a řekl: „Tak jsem tady, stoupnu si zase před vás. Za hodinu bychom mohli být na řadě, snad ještě budou lístky aspoň do první řady. Slíbil jsem to dětem místo Anděla Páně II.“
A sotva to řekl, už se dral před X.
„Nebát se a nekrást!“ dodal si X. v duchu odvahy a nahlas se na toto člověka obořil, spravedlivě rozhněván, „kam se cpete? Co předbíháte, zmetku jeden?!“
Člověk se na něho udiveně podíval: „Stál jsem před vámi. Jenom jsem si odskočil. To se přece může!“
„To by mohl říct každý! Že si odskočil! To bych si mohl taky odskočit a pak jít rovnou k okénku! To mám rád, takové vychcánky! To opravdu miluji, takovou vychcanost! To jsme celí my, Češi.
Fuj, naplivat na tu naši svinskou národní povahu!“
X. si teatrálně odplivl.
„Ne, já jsem tady stál. Nemáte právo...!“ zalykal se vztekem onen člověk a vší mocí snažil se dostat před X.
„Tady máš právo!“ srazil X. pěstí toho člověka k zemi.
Tím to bylo vyřízeno. Ostatní, co stáli před X. mlčeli, nebo se dívali jinam. Hodilo se jim, že se posunou o jedno místo. Těm, co stáli před X., to bylo jedno, hlídali si svoje místa jako v oko hlavě, a na nic jiného nemysleli. Tak se X., i díky tomu, podařilo koupit lístek na Masaryka.
Kino začínalo ve tři. Ale už v jednu byl X. jako na jehlách. Přecházel po svém bytě sem a tam, často se díval z okna. Několikrát usedl i k pianu, otevřel jej, zahrál nějaký motiv. Ale pak toho nechal, klavír zase zaklapl a přecházel zase sem a tam. Nervozita X. byla pochopitelná.
Sám nevěděl, kdy byl v kině naposled a na čem vlastně. Čím víc napínal svoji paměť, tím více mu připadalo, že byl v kině naposled ještě jako dítě.
„Byl to Vinnetou nebo Fantomas?“ ptal se sám sebe, nejsa si vůbec jist, jaký film se tehdy promítal.
Snad by nešel do kina ani teď, ale všudypřítomná reklama ho k tomu donutila.
Předevčírem mu dokonce jedna známá řekla: „Člověk, a to i tehdy, je-li těhotnou ženou, by měl vědět o historii své země, své vlasti, co nejvíce!“
X. v tom rozpoznal jasnou narážku na Masaryka. Podlehl tedy i on dojmu, že musí Masaryka vidět, že bez zhlédnutí toho filmu bude jeho národní povědomí jaksi neúplné, že jeho sepětí s rodnou zemí, s historií vlastního národa bude cosi podstatného chybět, že mezeru, která vznikne v jeho hlavě neshlédnutím Masaryka, nezacelí ani sebelépe míněných deset plzní vypitých během jednoho večera.
„Málo platné, Masaryk je obecně sdíleným kulturním zážitkem, společnou zkušeností, jež je tmelem každého národa, to jest skupiny lidí, jež je definována právě těmito společnými zkušenostmi.
Němci mají svoje zkušenosti, Židé mají svoje zkušenosti, Syřané mají svoje zkušenosti a stejně tak třeba i Iráčané mají svoje, na jiný národ nepřenosné, zkušenosti.
A tak máme i my, Češi, svoje nepřenositelné zkušenosti, jež vymezují naše místo ve světě. A jednou z těchto zkušeností je i Masaryk,“ přemýšlel X., už stojící ve frontě na lístky, shodou okolností krátce před tím, než jej oslovil člověk, jenž se nacházel před ním a kterého pak poslal k zemi.
O půl druhé už to čekání na Masaryka X. nevydržel. Cítil, že musí ven, na vzduch, nebo se z toho vypětí zblázní.
„Třeba už bude kino otevřeno! Sednu si do něj a hned to bude zase o něco lepší!“ pomyslel si X. oblékaje si dlouhý balónový plášť, který si asi před půlrokem vyzvedl z čistírny.
Pak už si jen nasadil klobouk, popadl koženou aktovku, v níž měl lístek do kina a vyrazil ven.
Ale neušel venku ani pár kroků a vrazil do jedněch svých dobrých přátel.
„Snad nespěcháš na Masaryka?“ otázali se ho jeho známí v žertu.
„Právě tam!“ přikývl X. vážně, dodávaje, „včera jsem si koupil lístek. Mám ho do první řady. Ale co už? I v první řadě musí na Masarykovi někdo sedět.“
„Člověče, neblázni! Nikam nechoď!“ chytli přátelé X. za rameno, sami dodávajíce, „my na tom byli předevčírem. Ještě dnes se nám chce z toho zvracet.
Větší blbost jsme ještě neviděli!
Škoda času a rozumu!“
„Cože!?“ vytřeštil X. oči na své přátelé, jako by jim ani trochu nevěřil, „Masaryk je blbost?“
Přátelé vážně přikývli: „Horší už to být nemohlo. Představ si, že ten Masaryk nedělá nic jiného, než jen šňupe kokain. A když nešňupe, tak tančí. A když netančí, tak hraje na piano. A když nehraje na piano, tak se tahá s děvkama a chlastá. A když se netahá s děvkama a nechlastá, tak zase šňupe kokain.
A přitom jeho otec byl takový pracovitý a poctivý člověk, o dědovi ani nemluvě.
Jenže taky co mu zbývalo, když zahraniční politiku dělal Beneš?
A končí ti to tak, že skočí z okna.
Ale skočí tak, že to vypadá, jako by ho někdo shodil.
Prostě blbost.“
„Blbost,“ opakoval smutně X., dívaje se kamsi do dáli, sňav si z hlavy svůj klobouk a položiv si jej na hruď, „je to blbost. A já se nejvíc těšil na tu scénu, jak chce mladý zabít starého.
Je noc, do ložnice prezidenta vplíží se postava s nožem v ruce a tiše se krade k lůžku, na které leží stařičký tatíček prezident. Postava skutečně tiše přistoupí k lůžku, zvedne nůž, aby zasadila prezidentovi smrtící ránu, když v tom sám prezident rozsvítí lampu na nočním stole.
A tu se ukáže, že oním vrahem není nikdo jiný než prezidentův syn.
,To jsi ty, Jane?‘ ušklíbne se prezident a zase zhasne.
Mladému klesne ruka s nožem, stojí bezmocně u lůžka svého otce a, neschopen jej zabít, pláče: ,Proč jsi mě nenechal hrát na klavír? Mohl jsem tě milovat stejně jako Ježíš svého otce!‘
Ale v tom do pokoje vejde žena v nočním úboru.
Hned v ní rozpoznám Alici, dceru stařičkého prezidenta, a sestru nešťastného muže, jenž se nestal klavíristou.
,Co tady děláš?
Víš, přece, že je pátek, a to se otecko vrací od Čapka?
Proč ho nenecháš spát?“
Sestra vezme bratra za rameno a vyvádí ho ven z ložnice.
,Já nechci skončit v blázinci jako matka! Nechci!‘ naříká syn svého otce.
,Tiše! Ať nevzbudíš otecka!‘ napomíná ho sestra přísně, načež oba vyjdou z ložnice.
Na tu scénu se těším ze všeho nejvíc!“
Přátele však X. hned okamžitě zchladili: „Žádná taková scéna tam není, Masaryk není Bohéma.“
„Ne?“ trhl sebou X.
„Ne, není,“ odpověděli přátelé.
„A já se tolik těšil, že zas půjdu do kina. Na pěkný film. Co teď? Proboha, co teď?“ zaúpěl X. zoufale se rozhlížeje kolem sebe.
„Jestli chceš, můžeš jít s námi. Jdeme sbírat podběl,“ nabídli mu přátelé.
„Cože? Chcete říct, že už kvete podběl?“ nevěřil X.
„Jasně, že kvete. Už dva dny. Opravdu to nevíš?“ řekli přátelé.
„Nevím! Přísahám, že nevím! Pro samého Masaryka jsem si ani nevšiml, že už kvete podběl. Všichni o něm mluvili, a přitom, přitom už kvete podběl!“ chytil se X. za hlavu.
„Víš co? Skoč ke kinu, prodej tam lístek na Masaryka a přiběhni zpátky. Počkáme na tebe a pak půjdeme spolu sbírat podběl. Bude to mnohem lepší, než kdybys na Masaryka skutečně šel,“ navrhli přátelé X.
„Ano, tak to uděláme! Skočím ke kinu, prodám lístek, přiběhnu zpátky a půjdeme sbírat podběl,“ přikývl X. a rozběhl se ke kinu.
Ani ne za deset minut byl zpátky.
„Tak co? Prodal´s?“ ptali se přátelé.
„Prodal! Ještě se ziskem!“ zářil X.
„Tak vidíš. Hlavně se neposrat!“ plácli jej přátelé po zádech a společně se vydali na podběl, který už kvetl jako o život.
