Jako neolitický bumerang vrátilo se nám opět téma domácího porodu (a nejspíše ještě několikrát vrátí). Jen houšť! K tomu jen přidávám garanci, že tento článek psal opravdu muž
Domácí porod není pro každého.
Je jen pro člověka, který dokáže nést odpovědnost.
Opravuji: „Není jen pro člověka, který dokáže nést odpovědnosti, ale je pro ženu, která dokáže nést odpovědnost“.
(Vysvětlení opravy, nerodí samozřejmě člověk, ale žena. Viděli jste už někdy rodit muže?)
Ale abych to dokončil, je pro člověka, který dokáže nést tu největší odpovědnost.
A to je co?
To je přece odpovědnost za lidský život!
Kdo neumí nést tuto odpovědnost, ten nemůže rodit doma.
Tak to prostě je, nezodpovědní lidé, pardon, už zase, ženy proto musejí rodit v nemocnici.
Nebo si myslíte, že jsem hlupák?
Že jsem toho po nocích nastudoval míň než vy?
Jestli si to myslíte, tak máte úplně vypnutý příjem informací a jen vysíláte, takže jakákoliv další diskuse s vámi je zbytečná.
Tečka.
Já tuto odpovědnost nést umím, a proto moje žena rodila doma.
Chtěla sice rodit v porodnici, ale byl bych slaboch a zbabělec, kdyby jí to dovolil.
Dal jsem jí pár facek a nařídil: „Hovno do porodnice! Doma rodit budeš! Ať všichni vidí, jaký jsme harmonický pár. A nezapomeň, že to dítě je i moje!“
Manželka mi na to řekla: „Já, jen, žijeme v nejisté době. Vše je rizikové...“
Učinil jsem rázné odmítavé gesto: „Třesky plesky! Jsi inteligentní a svéprávná! Kdybych ti dovolil rodit v porodnici, kdyby tě dal do rukou porodnické mafie, byl bych despota, protože bych nechtěl nést odpovědnost za tvůj porod a zbaběle bych jej delegoval na pana doktora.
Kdybys byla svobodná matka, klidně si roď v porodnici.
Ale jsi moje manželka, já jsem tvou ozdobou, a proto budeš rodit hezky doma.
Nebo si myslíš, že chci pro tebe a pro tvé, a tedy i své dítě něco špatného?
Myslíš si, že když nechci, abys rodila v porodnici, tak pro to nemám své důvody?
Jsi opravdu přesvědčena, že se ti s takovým přístupem bude rodit v porodnici lépe než doma?
Nebo mě chceš snad poučovat, že porod není o psychice?“
„Já...,“ namítla manželka, ale zase jsem jí rázně přerušil.
„Není pravda, co tvrdí česká porodnická lobby!
Podívej se na nefalšované, to jest, zahraniční statistiky!
Kdybych byl účetní, to je moc pěkná metafora, a někdo mi řekl, že se účetnictví zruší, byl bych fakt hodně nervózní.
Už chápeš, proč budeš rodit doma?“
„Ano, ale...“ chtěla zase cosi namítnout manželka.
„Jasně, že mám o tebe strach, i když rodíš doma.
Ale v nemocnici bych ho měl mnohem, mnohem větší!
Slyšela jsi někdy o Kristellerově expresi?
Pěkné svinstvo!
Fuj!“ vzal jsem něžně ženu za ruku a začal ji hladit od zápěstí až po rameno.
„Když tedy myslíš,“ poddala se manželka.
„Jsi báječná. Fakt!“ políbil jsem ji na čelo, ale to už začaly stahy.
„Já, já už asi rodím,“ řekla žena.
„Co mám dělat?“ zeptal jsem se porodní báby.
„Nic. Jen kdyby to bylo moc rychlé, tak dítě chytněte,“ řekla mi bába.
Za dvě minuty bylo po všem.
Tedy chci říct, po porodu, protože nádherné miminko, jež vylezlo manželce z bříška, mělo samozřejmě teprve všechno před sebou.
Vytáhl jsem panáky a hned bylo veselo.
Za chvíli jsem tvrdě usnul, a není divu, po tom všem.
Když jsem se probral, manželka právě kojila.
Neměl jsem vůbec žádnou kocovinu, ba právě naopak, za to jsem vděčil asi tomu hormonálnímu koktejlu v mých žilách.
Přistoupil jsem ke kojící manželce, pohladil ji po vlasech a řekl větu, kterou si budu pamatovat do nejdelší smrti: „Viděl jsem tě sice při porodu, ale beru tě pořád jako ženu. Jsi stále stejně krásná. Byl bych hlupák, kdybych nebyl u tvého porodu. Pokud si myslíš, že takový jsem, tak ani se mnou nezakládej rodinu.“
Dojetím jsem se zalknul.
I manželka byla dojatá.
Stále kojíc, řekla mi: „A mě nezbývá, než ti poděkovat, že‘s mi nedovolil rodit v porodnici. A taky za to, že stojíš za mnou tam, kde by řada ostatních mužů nestála ani na rukách...“
Slyše to na vlastní uši, byl jsem v sedmém nebi...
