Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Skoro všechno, co jste chtěli vědět o domácích porodech, ale báli jste se rodit doma

20. 03. 2017 16:56:28
Ani nevím jak, ale stal se ze mě odborník na domácí porody. Dá se říct, hotový expert. A jež to nejsem lakomý, o kus evé moudrosti podělím se i s vámi. Blahopřeji!

Hned zkraje nového dne jsem se štípl do tváře, abych se přesvědčil, že nic z toho, co dnes prožiji, se mi nezdá.

Dělám to tak každý den.

Ráno, a pak každou celou hodinu, abych si dokázal, že nespím, štípnu se do tváře.

Člověk snadno upadne do spánku, ponoří se do snu, ani neví jak, a co pak?

Ať si vypadám jako blázen, ale přesto se budu každou hodinu štípat do tváře!

Štípl jsem se do tváře, a tak se spolehlivě přesvědčil, že nespím. Seděl jsem u stolu a užíval si toho, že nespím, radoval se ze svého bdění, opájel se tím, že všechno kolem mne není snem, ale skutečností.

„Co tady sedíš? Nevidíš, že mi zavazíš?“ obořila se však brzy na mne žena, která se starala o našich pět dětí.

„Promiň, já...,“ chtěl jsem se omluvit, protože jsem ženě, jež se starala o našich pět dětí, opravdu zavazel.

„Nemel pantem!“ okřikla mne žena, obnažujíc si prsy, aby mohla nakojit nejmladší dítě, „jdi se projít. Nebo jdi na návštěvu! Kdy jsi byl naposled někde na návštěvě!?

Nevím, co to máš za blbý zvyk, každé ráno vysedávat doma.

Copak je venku málo místa?

Proč třeba nechodíš na ryby, nebo do hospody, jako ostatní chlapi, co přišli o práci kvůli robotizaci?

Jen sedíš doma a zavazíš!

Jak se mám starat o děti, když sedíš doma?

To tě mám pořád obcházet, nebo co?“

„Nezlob se, prosím tě, to ta moje hloupá povaha,“ kál jsem se, zvedaje se ze židle, „jsi opravdu statečná. Ostatní ženy by už ode mne utekly, našly si někoho, kdo jim každé ráno nezavazí, nebo byly raději samy.

Nebýt tebe, byl bych jako kůl v plotě.“

Ale to už byla právě celá hodina a tak jsem se štípl do tváře, jestli se mi to nezdá.

Nezdálo se mi to, ještě že tak!

„Vypadni ven, a nevracej se dřív jak ve dvanáct!“ byl hlas manželky naštěstí skutečný, stejně jako skutečné bylo všechno kolem, „na oběd bude květáková polévka a svíčková s knedlíky!“

Vzal jsem s věšáku čepici, nasadil si ji na svou hlavu a vyšel ven. Venku sněžilo. Z oblohy padal těžký a mokrý jarní sníh, zatímco ptáci už zpívali. Ulice, v níž jsme bydleli, byla prázdná. Doškové střechy vil, které ji tvořily, matně se leskly, jak byly celé mokré.

Na zahradách odkvétaly poslední sněženky. Nevím proč, cítil jsem se při pohledu na ně náramně trapně, ačkoliv jsem celý minulý týden poctivě donesl zvenku manželce vždy svazek takových sněženek.

„Tu máš. Natrhal jsem je pro tebe, pro nikoho jiného,“ podával jsem ji sněženky.

Manželka se jen usmála, nic neřekla, dala sněženky do skleničky od hořčice, postavila na okno v kuchyni, a to bylo všechno.

Nic víc.

Teď už však sněženky odkvétaly a trapnost toho drásala moji duši, přesto jsem však od nich nedokázal odtrhnout zrak.

V tom se mi zdálo, že v okně vily, před kterou jsem právě stál, se kdosi mihl.

„Snad bude pan doktor doma!“ pomyslel jsem si, jsa už celý promočený od toho sněžení, nemoha jít ještě domů, neboť se tam žena starala o děti a vařila oběd.

Zazvonil jsem proto u branky a pan doktor byl naštěstí opravdu doma.

Když otevřel dveře, zavolal jsem na něj od branky: „Dobrý den, pane doktore, to jsem já! Nemáte nic na práci?“

Pan doktor, spatřiv, mne zvolal: „A to jste vy, sousede! Právě jsem přiložil do kotle, takže další přinejmenším tři hodiny jsem bez práce. Chcete jít dál? Pojďte! Branka je odemčená.“

Pan doktor nelhal, branka byla odemčená.

„Žena mne vyhnala z domu. Zavazel jsem jí, když se starala o moje děti a o domácnost. Oběd bude až ve dvanáct,“ vysvětloval jsem panu doktorovi, dodávaje, „sněženky už odkvétají, všiml jste si?“

„Ano, odkvétají, čas krvavé sklizně už brzy nadejde,“ přikývl pan doktor a zeptal se, „dáte si koňak? Já ano.“

„Když vy, tak já taky,“ odpověděl jsem.

Pan doktor nalil mně i sobě koňak z velké, asi třílitrové lahve.

Napili jsme se a pan doktor řekl: „Ode mne žena utekla před půlrokem, však víte. Styděla se za to, co dělám. Nemohla se s tím vyrovnat. Bylo to nad její síly, tak utekla.

Když odcházela, tak mi řekla: ,S takovým sadistou, jak jsi ty by nevydržela ani Panenka Maria!‘

A přitom jsem ji zahrnoval něhou od prvního okamžiku našeho manželství.

Kdybyste mne jen viděl, jak jsem byl na ni něžný o svatební noci!

Dáte si ještě koňak?

Já ano.“

„Když vy, tak já taky,“ odpověděl jsem.

Pan doktor nám opět nalil koňak.

Když jsme se napili, řekl: „Co tomu koňaku říkáte?“

„Výtečný,“ pravil jsem.

„Dostal jsem ho před týdnem. Přivedl jsem na svět dvojčata bez císařského řezu. Přirozenou cestou. Věřil byste tomu?“ řekl pan doktor.

„Proč ne? Takový skvělý porodník jako vy...,“ odpověděl jsem a po chvíli dodal, „vlastně mě překvapuje, že nejste teď v práci, takový skvělý porodník.“

Pan doktor nám opět nalil koňak.

Když jsme ho vypili, řekl: „V práci, co bych tam dělal? Mám tam už jen poloviční úvazek. Každá druhá žena teď rodí doma. Je to bída. Ani vám neřeknu, kdy jsem naposled použil Kristellerovu expresi.

Za chvíli budou rodit doma už dvě ženy ze tří.

Vás připravila o práci robotizace, mě zase připraví o práci domácí porody.

Vždyť i vy jste rodil doma.“

Ve hlase pana doktora objevila se hořkost.

Cítil jsem nutkání a taky povinnost se mu omluvit.

„Rodil jsem doma, ale nešlo to jinak, pane doktore.

S ženou není v tomto ohledu žádná řeč. Jak jde o porod, tak jen vysílá, a nepřijímá, nedá se s ní o tom vůbec diskutovat. Má strach, že by jí v porodnici zvedli dítě výš než placentu a ono by vykrvácelo.

Prý se to stalo.“

Doktor nám nalil koňak, a když jsme ho vypili, řekl: „Nu, stalo se, nemá smysl zatloukat. Přímo na porodním sále se to stalo. U nás sice ne, já si na to dávám pozor, abych dítě nikdy nezvedal výš než je placenta, ale stalo se to.

Vlastně vás chápu, že rodíte doma.

I proto mě manželka začala nenávidět. Že jsem jí nedovolil rodit doma, připadala si pak kvůli tomu méněcenná. Jo, když dnes chcete něco znamenat, musíte rodit doma.

Ale kdybych ji dovolil rodit doma, bylo by to stejné, jako kdyby se papež veřejně porušil celibát, jako kdyby se ve Vatikánu vodil za ruku s Matkou Terezou a veřejně se s ní líbal v Petrově kapli, haha!“

Pan doktor byl už opilý, ostatně já taky.

„Kdyby to bylo čistě na mně, nikdy bych nerodil doma, pane doktore. A kdyby to bylo taky čistě na mně, tak bych ani nemusel u toho blbého porodu oxidovat. Spal bych v jiné části domu tvrdě jako zařezaný, hehe, co je mi do toho, hehe!“ opile jsem se zasmál.

„Věřím vám, sousede. Jste správný chlap,“ zamumlal pan doktor, dívaje se na své ruce, „dvojčata bez císařského řezu!

Ale kdo to dnes ocení?

Kdo za mnou přijde a řekne mi: ,Seš pašák, to je přece náramná věc, žádný sadista!

Nebýt tebe, kdoví, jak by to dopadlo!‘

Nikdo!

Nejhorší je, když je člověk úplně zbytečný jenom proto, že něčemu věří, že má ještě nějaké ideály.

Chce pro ženy to nejlepší, chce přivádět na tento mizerný svět jejich děti a ty ženské mu za to ještě naplivou do obličeje!

Kde to jsme, řekněte, kde to jsme!“ rozhazoval pan doktor zoufale rukama.

„V prdeli! V prdeli jsme, pane doktore! Člověk nasekal pět harantů a nakonec nemůže sedět ani doma, aby nezavazel. V prdeli jsme, pane doktore!“ zablábolil jsem opile a v tom si uvědomil, že už dávno minula celá další hodina a já se neštípl do tváře, jestli se mi to všechno jen nezdá.

„Dáte si ještě koňak? Já ano,“ naléval nám pan doktor zase koňak, rozlévaje ho na všechny strany.

„Když vy, tak já taky,“ odpověděl jsem a štípl se do tváře, abych zjistil, jestli se mi to nezdá.

Nezdálo.

Autor: Karel Trčálek | pondělí 20.3.2017 16:56 | karma článku: 10.86 | přečteno: 278x

Další články blogera

Karel Trčálek

Bacha na chlupatý ocas!

Chlupatý ocas mají, například, vlci. Ale vlci nejsou sami. Chlupatý ocas mají i čerti. Ti ho mají především. Bacha na to!

26.5.2017 v 17:47 | Karma článku: 10.80 | Přečteno: 372 | Diskuse

Karel Trčálek

Tak jsem prý hypersluníčkář pod vlivem drog, který podporuje terorismus!

Stačilo napsat jeden článek a hned mají mnozí jasno. Ale co když jsem opravdu sluníčkář pod vlivem drog a proto se mi zdá, že vidím, co ostatní, ti islamofobové, hehe, nevidí? Nebo taky naopak samozřejmě

25.5.2017 v 17:37 | Karma článku: 16.64 | Přečteno: 564 | Diskuse

Karel Trčálek

Svobodomyslní lidé by se měli upalovat na hranicích

Napsal jsem stovky a stovky článků o nacismu a rasismu. Ale teď ne, bo to kohosi nezajímá. Na blogování mě ještě pořád baví manipulace s lidmi. I když dělat si prču z primitivů nemusí být nakonec prča

25.5.2017 v 12:02 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 636 | Diskuse

Karel Trčálek

Zdejší islamofobní stádo zůstane islamofobním stádem

Ještě trapnější a ubožejší pokračování mého předchozího článku, o jehož sesmolení jsem byl požádán jedním z diskutujících. Není důvod, abych mu nevyhověl, vždyť jsem takové naivní sluníčko, hehe

24.5.2017 v 18:32 | Karma článku: 23.41 | Přečteno: 4141 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Miroslav Palfi

Atentát nebo likvidace?

Při dnešním výročí atentátu na Heydricha bych rád podotkl několik věcí. Ne o samotném atentátu, ale spíše o tom, co se o něm traduje.

27.5.2017 v 11:17 | Karma článku: 27.38 | Přečteno: 1008 | Diskuse

Štěpán Bicera

Atentát na Heydricha proti vůli českého odboje

​Třináct dnů před atentátem obdržel domácí odboj z Londýna zprávu, ve které plk. F. Moravec psal:" Nemějte starosti, pokud se týče teroristických akcí. Akce proti oficiálním říšským osobám nepřipadá za této situace v úvahu.

27.5.2017 v 11:00 | Karma článku: 19.26 | Přečteno: 831 | Diskuse

Helena Vlachová

"Já jsem nevinný..."

"Já jsem nevinný...," je věta z Haškova Švejka. A opět se mi tento román vybavuje, když vidím, co se odehrálo na naší politické scéně

27.5.2017 v 6:03 | Karma článku: 13.31 | Přečteno: 633 | Diskuse

Jan Tomášek

Pozdrav z Bledu

Jsa v domácí léčbě, probírám se starými – převážně rodinnými pohlednicemi a tentokrát mě zaujala především rubová čili korespondenční strana. Nalezl jsem zde třeba korespondenci z První Světové války.

26.5.2017 v 23:29 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 234 | Diskuse

Jan Pražák

Zrádnost obřího poprsí

Těsně po střední škole před započetím dalšího vzdělávacího procesu jsme podstoupili takzvanou letní aktivitu. Tehdy to bylo zvykem a já se svými třemi budoucími spolužáky „narukoval“ na jakési pražské staveniště.

26.5.2017 v 21:39 | Karma článku: 27.87 | Přečteno: 1168 | Diskuse
VIP
Počet článků 342 Celková karma 16.34 Průměrná čtenost 916

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.