Článek 50 aktivován! Není cesty zpět! EU se začíná rozpadat!

Co více si přát nad odpoledním šálkem přívětivého earl greye a burzovními zprávami, čtenými hezky nahlas, aby i sousedi slyšeli?

            Dlouho, celé roky, dny, ba i noci neměl jsem nic na práci, ačkoliv patřím k nejdůležitějším lidem v tomto labyrintu, v této byrokratické spleti životů, jež bezúčelně vyvětrávají, mění se v sypkou suť vzpomínek, v tekuté písky nočních můr a denního bdění nad kelímkem kávy z automatů, kterých je zde opravdu hodně, snad nejvíce na metr čtvereční v celém západním světě.

            Všude kolem mne usilovně pracovaly tisíce, ne-li desetitisíce eurobyrokratů, od těch nejposlednějších úředníčků, věčně se strachujících o své pracně vybojované místo, až po ta největší zvířata, jež ve své bohorovnosti zašla tak daleko, že už se naopak nebála ničeho, ba dokonce ani zloby voličů, hněvu lidu, v jehož jménu se vybraně oblékala a vybraně stravovala.

            Slyšel jsem za zdí takřka nepřetržité šustění papíru, takového, z něhož se tvoří úřední spisy, takového, jenž na svých bedrech nese tíhu směrnic, jež se zde rodí a vydávají do světa v nepředstavitelných hejnech, slyšel jsem za dveřmi takřka nepřetržitý klapot spěšných kroků europoslanců, kteří snad nikdy neokusili klidu.

            Slyšel jsem za dveřmi své kanceláře i jejich hlasy, tlumené všudypřítomnou absurditou, ale přesto zřetelné.

            „O půl desáté mám důležitou schůzku, musím přidat do kroku!

            „Bože, já bych spal! Kdy už to všechno skončí?

            „Potřebovala bych si vyprat spodní prádlo, abych měla v čem jet do Štrasburku. Nevíte o nějaké o volné pračce?“ doléhaly ke mně europoslanecké hlasy.

            Šla léta, šly sekundy. Všichni zde pracovali stále úporněji, nořili se do své práce hlouběji a hlouběji, tak hluboko, že mnohdy jim už nebyly vidět ani zátylky, ani temena jejich hlav. Jen já jediný jsem neměl co na práci, ačkoliv o mé důležitosti nebylo lze pochybovat, ani v nejmenším.

            Uvykl jsem si však za ten čas podivnosti své práce, respektive svého zaměstnání, neboť za svou činnost, jež se tak nápadně podobala konání v nekonání, bral jsem plat, jak se sluší a patří. Snad bylo by mne i hryzlo svědomí za to, že beru peníze za něco, co zvenčí jako práce nevypadá, co se zdá být jen pouhým čuměním do zdi, bohapustým hleděním do sebe sama, tlučením špačků.

            Avšak jakékoliv výčitky svědomí ve mně spolehlivě umlčovala důležitost mého zaměstnání, protože bez jakéhokoliv přehánění patřil jsem zde k nejdůležitějším lidem, jakkoliv by takové tvrzení mohlo působit odvážným dojmem, jakkoliv by to mohlo vypadat jako čiré a krystalické šílenství.

            Ano, já to byl, kdo ve své kanceláři střežil tajemný a mystický článek 50 Lisabonské smlouvy!

            Dlouhé roky se nic nedělo, život míjel, jako by tento článek ani neexistoval, jako by o něm nikdo nevěděl, ba dokonce jako by ani nemusel existovat.

            Byly chvíle, přiznávám, kdy jsem o své práci, o její důležitosti pochyboval. Dlouhé a nekonečné chvíle, kdy jsem si pohrával s myšlenkou, že tento článek zničím a budu se už jen flákat, protože si toho stejně nikdo nevšimne, protože koho ještě zajímá nějaký článek 50?

            Byly to lákavé myšlenky, ocital jsem se v strašlivém pokušen.  Ale naštěstí jsem si uvědomil, že tento článek je cosi jako jaderný kufřík, který se neustále pohybuje v přítomnosti amerického prezidenta, ať už je jim kdokoliv, produkt médií či skutečný muž s kulemi.

            Nezničil jsem tento článek 50. Jen se smířil s myšlenkou, že můj pracovní život už jiný nebude, že až do důchodu budu čumět do zdi a poslouchat o čem si za dveřmi ve svém chvatu vykládají europoslanci.

            Ale pak se najednou dveře mé kanceláře otevřely a dovnitř vešli nějací lidé, relativně slušně vypadající lidé. Obracel jsem se právě na druhý bok na divanu, luštící v duchu jakousi křížovku.

            „Dobrý den,“ pozdravili mne lidi, kteří vešli dovnitř, pár nějakých chlápků a jedna ženská.

            Takřka odvyklý přímému kontaktu s lidmi, zavrčel jsem nevrle na ně: „Dnes není úřední den!“

            „Jdeme v neodkladné věci,“ řekl jeden z těch mužů docela obstojnou francouzštinou.

            „Přijďte zítra. Dnes není úřední den!“ zopakoval jsem.

            „Ano, chápu. Tady máte,“ strčil mi tem francouzsky mluvící muž pod hlavu svazek sto eurových bankovek.

            Posadil jsem se a, škrábaje se na hlavě, řekl: „Co chcete?“

            Tu do popředí vystoupil jiný muž a docela obstojnou polštinou řekl: „Chceme aktivovat článek 50.“

            „Cože?!“ vytřeštil jsem na ně oči.

            „Podle evakuačního plánu se má nacházet v této místnosti,“ strkal mi pod nos evakuační plán.

            „Jo, někde tady bude. Hlídám ho jako oko v hlavě,“ řekl jsem a dodal, „a proč ho chcete aktivovat, kurva? Zrovna teď, do prdele?“

            Nyní promluvila ta ženská. Mluvila anglicky snad s tím nejpříšernějším přízvukem v celé naší galaxii, ne-li rovnou celém vesmíru, ani studenti Open Gate nemají tak hrozný přízvuk.

            „Není cesty zpět!“ řekla ta ženská a dodala, „jsme pátá největší ekonomika na světě. Žádná západní země neměla v dávné minulosti tolik kolonií jako my.

            Brexit je projevem vůle všeho britského lidu.“

            „Brexit?“ otázal jsem se.

            Ale ženská neodpověděla, protože francouzsky mluvící chlápek při tom sebou trhl, chytil tu ženskou pod krkem a začal křičet: „Musí vás to bolet! Musí vás to bolet!“

            Polsky mluvící chlápek a je ještě jeden další muž, který zatím nic neřekl, ženu a muže od sebe odtrhli.

            „To až potom! Teď musíme aktivovat článek 50!“ řekl a obrátil se na mne, „mohl byste nám, prosím, připravit článek 50 k jeho aktivaci?“

            „Beze všeho,“ řekl jsem a začal přehrabovat bordel ve své kanceláři, „někde tady musí být. Jestli ho nesežraly myši, haha!“

            Ale můj vtip nikdo nepochopil, a tak jsem se smál sám.

            Za deset minut jsem článek opravdu našel. Byl pod divanem mezi použitými sáčky čaje, které jsem tam házel, protože to bylo pohodlnější než je nosit kamsi ven do kompostéru.

            „Tady je,“ zvolal jsem a vylezl zpod divanu.

            „Bůh ochraňuj královnu!“ zvolala ta ženská, když jsem před ty lidi položil článek padesát, který ze všeho nejvíc připomínal kočičí hovno.

            „Hahaha!“ rozesmáli se nyní všichni přítomní mužové.

            Ale ta ženská se vzchopila, zvolajíc: „Není cesty zpět! Máme nejlepší muslimy v celé Evropě a taky nejlepší muzeum moderního umění!

            Není cesty zpět!

            Vpřed!“

            Chlapi se přestali smát.

            „Jak chcete!“ zvolal polsky mluvící muž a nařídil mi, „aktivujte článek padesát!“

            „Ano,“ přikývl jsem a obrátil se na ženskou, „zadejte, prosím, svůj pin, ať můžu článek 50, aktivovat.“

            „Bože, já ho zapomněla!“ chytla se ženská za hlavu, ale pak si na něco přece jen vzpomněla, „počkejte, na něco jsem si přece jen vzpomněla.

            Je to letopočet významné bitvy.“

            „Zkuste 1805,“ řekl jsem.

            Ženská zadala pin, ale nic se nedělo.

            „Ne, to není ono,“ řekl francouzsky mluvící muž.

            „Pak by to mohlo být ještě 1066. Zadejte 1066,“ řekl jsem.

            Ženská zadala 1066, ale opět se nic nedělo.

            „Ne, to taky není ono,“ řekl obstojnou slovenštinou muž, který až dosud mlčel.

            „Hm, tak to už nevím, co by to mohlo být,“ řekl jsem, ale v tom se článek 50 najednou rozzářil a ženská se začala svíjet bolestí.

            „Je to ono! Neříkal jsem, že je to bude bolet! Podívejte, jak je to bolí, jak se už svíjí bolestí! A to je teprve začátek! Musí ji to bolet ještě víc! Že prý mají nejlepší muslimy a nejlepší muzeum moderního umění!

            Dobře ti tak, krávo jedna!“ vykřikl radostně francouzsky mluvící muž.

            Ale v tom okamžiku se zachvěla země.

            „Do psích jater, co to bylo!?“ vykřikl polsky mluvící muž.

            Záchvěv se opakoval, byl mnohem silnější.

            „Podívejte, to tam před chvílí ještě nebylo!“ zvolal francouzsky mluvící muž a ukázal na trhlinu ve zdi.

            Přišel další, ještě silnější záchvěv, spolu s tím začaly venku padat hvězdy, bylo slyšet detonace výbuchů, nebe se otevřelo a chrlilo ze sebe proudy síry, vzduch byl cítit sarinem nebo něčím takovým, odněkud z jihovýchodu blížila se hustá mračna kobylek.žádná hora a žádný ostrov nezůstali na svém místě.

            „Zapomněli jsme před aktivací zasypat tunel pod kanálem! Rychle. Zasypejte tunel pod kanálem, jinak nás to...“ neřekl už víc polsky mluvící muž, protože zmizel, jednoduše přestal existovat jako všechno kolem, jako všechen ten kolos, v jehož útrobách jsem pracoval i já, strážce článku 50.

            Zmizelo to město, a zmizelo všechno i to, co vytvořili úředníci v něm sídlící. Zmizelo to beze stopy, jako by to ani nikdo neexistovalo. Jediný, kdo tu přírodní katastrofu přežil, byli muslimové. Jejich bůh nad nimi podržel svou ochranou ruku. Na nich, na muslimech, teď bylo, na jejich svobodném rozhodnutí, aby rozvíjeli odkaz západní civilizace.

Nebo taky ne, protože není cesty zpět!