Sluníčkaři ostrouhali, poprava Němců v Rudníku nebyla vraždou!

Jen pokud bude pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast! To mějme na paměti a dobře si všímejme, kdo se chce pořád omlouvat Němcům, a kdo špiní naše slovanské bratry

            Pomalu končil květen, od osvobození už uplynuly víc jak tři týdny  a v naší obci se Sudeťáci pořád roztahovali tak, jako by válka, kterou, jako vždy, Němci prohráli, snad ani neskončila.

Chodili si po návsi, jako by se nechumelilo, věšeli si oprané prádlo na šňůry.

Jejich bílé košile i spodničky vlály ve větru a tou svou bělobou se nám vysmívaly: „Byli jste zbabělí za války, jste zbabělí i po ní!“

Aby toho nebylo málo, i ovocné stromy u domků sudeťáků kvetly jako o život. Když kolem nich někdo šel, slyšel takový bzukot hmyzu, až se mu z toho točila hlava ještě víc než za heydrichiády.

Nejeden náš člověk zatínal doma pěsti a skřípal bezmocně zubama, zatímco mu jeho žena četla levity: „Na co jsme tu válku vyhráli, řekni na co?

Všude už nějaké Sudeťáky popravili, na výstrahu příštím generacím, jenom tady u nás pořád nic.

V Květové postříleli i ženské s děckama, jenom u nás se pořád tváříme, jako že se nic nestalo, jako by poprava Sudeťáků byla snad vražda nebo co?“

Bylo nesnesitelné to ženské spílání.

A naši lidé jen bezmocně rozhazovali rukama, namítajíce svým ženám: „Co máme dělat? Žádný řádný soud přece Sudeťáky v naší obci neodsoudil k smrti, nemůžeme je popravit.“

Avšak ženy našich lidí se začaly smát: „Haha, snad nechceš čekat na řádný soud!?

Sami se odsoudili!

Už si nevzpomínáš, jak v osmatřicátém oslavovali Hitlera?

Jak chtěli zpátky do Říše?

Kdo z nich při mobilizaci zachoval věrnost Československé republice?

A jak se chovali k našinci za války?

A ty, že je žádný soud neodsoudil!

Nebuď směšný sluníčkář!

Když jdu do města a někoho tam potkám, vždy se mě zeptá: ,Tak co, kdy tam u vás, konečně učiníte spravedlnosti za dost?‘

Co mu mám na to říct?

Že naše Sudeťáky ještě žádný řádný soud neodsoudil?

Vždyť by se mi vysmál do očí.

A víš, co mi řekla jedna ženská z Květové?

,To jste tam u vás české matky?

To jste zrovna mohly poslat za protektorátu rovnou svoje děcka na převýchovu do rajchu. Krasnoarmejci pokládali svoje životy za naši svobodu a vy tam u vás, fuj!

Já bydlet u vás, tak sama vezmu flintu, když jsou ty vaši mužský tak neschopní, a všechny je postřílím, umlátím železnou tyčí, za Lidice, za Ležáky, za Ploštinu, za Javoříčko, za stovky vesnic na Ukrajině,‘ odplivla si přede mnou a já si před ní styděla, ani nevíš jak.

U nich jich postříleli dobře padesát, hodili je všechny do jednoho hrobu a mají klidné svědomí, už si nemusejí nic vyčítat.

Bože, proč jsi tak neschopný?

Proč jsem se raději neprovdala do Květové?

A chtěli mě i tam!

Teď bych se nemusela stydět za to, že jsem Češka!“

A náš člověk mlčel, hleděl do země. Ne, že by byl snad zbabělý. Je jen možná trochu líný a pohodlný na to, aby řešil aktuální otázky své národní cti. A taky je skromný. Válka skončila, on ji přežil ve zdraví, víc ke štěstí nepotřebuje. Když se manipuluje s puškami a pistolemi, vždy se může něco stát.

Nebo se člověk netrefí, kulka se může od něčeho odrazit a trefit jeho, nebo může dojít k náhodnému výstřelu a našinec to slízne, ani neví jak.

A co pak?

Člověk přežil celou válku, a pak ho zastřelí nešťastnou náladou soudruh z revoluční gardy.

Nebylo to sice příjemné, co si Sudeťáci dovolovali, takto veřejně sušit prádlo, člověk by přece jen od nich očekával něco jiného. Ale mluví se o odsunu, jednoho dne zmizí tak jako tak, jejich baráky se uvolní, proč riskovat, že při jejich popravě se stane nějaké neštěstí?

Ale ženské si nedaly pokoj.

I v sousedních obcích se začali dívat na nás skrze prsty, nakonec se do věci vložila i vyšší místa...

Vzpomínám si dobře na to horké odpoledne, kdy předseda revoluční národního výboru svolal schůzi, na nichž se rozhodlo o osudu našich Sudeťáků.

„Byli tady za mnou dnes lidi z Prahy,“ začal předseda a s vážnou tváří pokračoval, „prý jsme jediní v celém okrese, kde se nepopravovalo.

,Jak si to představuješ, soudruhu?

Německý živel si tady u vás klidně věší prádlo a vy tomu jen nečinně přihlížíte.

Jak to, že jste je tady u vás už nepopravili?

Dnes máme takové zákony, že poprava nepřátel není zločin, a vy tady u vás pořád nic.

Co u vás dělají revoluční gardy?

Snad se nebratříčkují s Němci, našimi nepřáteli?

Jak chcete tady u vás budovat nový mírový život, když si německý živel beztrestně věší prádlo?

Přišli jsme tě varovat, soudruhu.

Jestli nezatočíte u vás s německým živlem, může se stát, že vás budou soudit mimořádné lidové soudy jako kolaboranty.

A víš, co většinou čeká kolaboranty!

Provaz.

Ano, provaz, tak je to soudruhu!‘

To mi řekli.

Navrhuji tedy, abychom popravili, ještě dnes, pár Sudeťáků. Doba si to po nás žádá, my s tím nic nenaděláme.

Kdo je pro?“

Pro byli všichni, co nám taky zbývalo?

Kolaborace, to není legrace.

„Pět by mohlo stačit,“ řekl předseda, když jsme schrastili pět Sudeťáků, vytáhli je od jejich rodin, vystrašené a vyplašené.

Vedli jsme je přes obec.

Ženské vybíhaly z baráků, mnohé neoblečené, s dětmi v náručí, spílajíce jim: „Vrazi! Bestie!“

Už na schůzi bylo rozhodnuto, že je popravíme v takovém malém dolíčku asi kilometr za obcí.

Když jsme tam přišli, dostali Sudeťáci rozkaz, aby si vykopali hrob. Jejich německá pedantnost se projevila i teď. Stěny jámy, kterou si pro sebe vyhloubili, byly ukázkově kolmé.

Ale zasypat je budeme muset už my, taková nespravedlnost!

„Schnell! Schnell!“ museli jsme je popohnat, protože se už začínalo stmívat a vzduch byl najednou plný chroustů.

„Hlavně se chlapi nepostřelte, do smrti bych si to vyčítal!“ byl předseda revolučního národního výboru bledý jak křída, když se Němci seřadili na okraji hrobu.

Stáli tam prostovlasí, jen v košilích, které se možná ještě ráno sušili. Naši sousedi, jejichž rody žily v naší obci po staletí, až na jednoho, který se k nám přiženil.

Byl to právě on, kdo se vrhl k našim nohám a začal nás prosit: „Nein, nein, bitte! Ich habe Frau und Kinder!

„Vstávej ty, svině!“ kopl do něho jakýsi náš člověk, který dostal odvahu.

Ale Němec se pořád válel na zemi a pořád žadonil o slitování.

„Dej to sem!“ vyrval předseda revolučního národního výboru komusi tokarev a Němce dlohou dávkou zastřelil, protože mu ten kvikot nedělal dobře na nervy.

Pak to naši lidé skoncovali i s těmi čtyřmi, kteří vypadali, jako by snad v hodině své smrti ani nedýchali, stáli rovně a prkenně, inu Němci.

Svalili do hrobu jako podťatí. Ani jsme je nenarovnávali, jenom zasypali hlínou, byl nejvyšší čas, neboť se již takřka setmělo.

Bylo to za námi.

Teď už i my jsme měli svoje popravené Němce, teď už ani nám nemohl nikdo nic vyčítat.

Ani ženy, ani vyšší místa.

V tu chvíli i pro nás definitivně skončila válka, a začal nový,teď už opravdu mírový život.