Nešťastná láska kandidáta na blogera roku

Lidi, neblázněte! Vezměte rozum do hrsti! Vzchopte se a udeřte hřebíček na hlavičku! Křičte jako o život, mlaťte sebou o zem do posledního dechu, dokud ze sebe toho zlého ducha nevyženete!

Znal jsem jednoho VIP blogera (možná jste ho znali taky, denně potkávali, možná mu i tu a tam pohlédli do očí, či se podivili, jak, že nevšedně obyčejný je) a ten každý den psal o tom samém.

Tedy nepsal pořád o tom samém.

Ale ta šablona, podle které psal, byla pořád stejná, neměnila se už dobře tisíc let.

„Haha!“ smál jsem se, když jsem tu jeho „metodu“ odhalil, „fiktivní rozhovor, terčem útoku buď nepohodlných bloger, a je jich tam, nepohodlných na tom blogu spousta, Zeman, anebo nějaký jeho fanoušek, haha!“

Smál jsem se tak, až jsem musel všem vysvětlovat, čemu se tak směji, lidé se sbíhali ke mně ze všech stran jako skotačivé sliny.

„Haha, to je směšná metoda!“ smáli si ti, kteří našeho blogera taky prokoukli.

„Haha, nejlépe, aby nadpis nekorenspodoval příliš s obsahem. A taky trocha té nešťastné lásky!“ dodával jsem, raduje se ze svého odhalení.

Nu, teď už to mohu říct, nemýlil jsem.

Náš VIP bloger se skutečně nešťastně zamiloval.

Zamiloval se do diskutérky, která ho bez přestání pronásledovala.

Chtěl trpět?

Věřil tomu, že nenávist je nejvyšší a nejdokonalejší formou lásky, kterou je povinen opětovat?

Miloval tu ženu tak, že už jen kvůli ní chrlil své články, aby jí dopřál onu rozkoš, kterou jí nemohl dopřát žádný z jejich milenců (a neměla jich zase tak málo).

Nu, byla to hodně nešťastná láska.

Lze se divit, že z ní náš VIP bloger zešílel?

Tedy skoro zešílel, nebýt medikace, která mu byla v poslední možnou chvíli nasazena.

Byly to naštěstí velmi účinné léky, ty nejlepší jaké existují, ty ho před šílenstvím zachránily.

A tak teď sedí náš VIP bloger v pokoji, který může být stejně tak cimrou v blázinci, jako v nějakém tichém domě.

V něčem ten pokoj navíc ke všemu připomíná čajovnu pro jedno jediného hosta, který sem náhodou zabloudil před dvaceti či třiceti lety, bůhví.

Nyní už ho jeho nešťastná láska netrýzní.

Sedí zde, jsa zcela lhostejný, jsa, díky těm báječným lékům, díky své medikaci, učiněným chemickým Buddhou.

Tu však vchází do tohoto pokoje nějaká žena.

Ne, nelekejte se, není to ta žena, kterou kdysi milovat tak, divže nezešílel, jako bůh miloval lidi tak, že obětoval svého (zatím) jediného syna.

Je to jiná žena.

Je oblečená jako herečka, jež v nějakém českém seriálu z nemocničního prostředí markýruje vyhořelou lékařku.

Může to být tedy ošetřující lékařka, ale může to být taky obsluha z této jednomístné čajovny.

Sám jsem moc zvědavý, jak se to vyvrbí.

Žena přistoupí k našemu VIP blogerovi, ale ten pořád hledí lhostejně před sebe!

Učiněný Buddha!

Žena Buddhovi vyhrne krátký rukáv jeho, nutno říct, už dosti sepraného trička.

Nápis, který na něm kdysi byl, je už, bohužel, nečitelný.

Jistě by nám, kdybychom ho dokázali rozluštit, řekl o Buddhovi mnohem víc, možná to nejdůležitější.

Žena vyhrne Buddhovi, to jest našemu VIP blogerovi, jenž používá stále tutéž šablonu (kéž by se za to zavíralo nejen do blázince!), rukáv jeho trička, ale ten pořád hledí lhostejně před sebe.

  „USA napadly leteckou základnu v Sýrii,“ řekne žena, nejspíše jen proto, aby prolomila Buddhovu lhostejnost.

            Ale to se jí podaří jen částečně, protože Buddha řekne toliko: „Tak?“

            „Ale Rusko zatím adekvátně neodpovědělo. Možná samo neví, co má teď udělat, možná je úplně v koncích, uvědomilo si, že jeho hra na světovou velmoc je jen trapným alkoholickým deliriem,“ doplní svoji informaci, ale opět nejspíše jen proto, aby Buddha přestal být lhostejný.

            Ale opět se jí to povede jen částečně, protože Buddha neřekne než: „Tak?“.

            „Ony ty tomahawky nejsou zase tak špatné rakety. Když na to přijde, mohli by je Američané odpálit i nás, abychom se sami o tom přesvědčili. A když ne Američané, tak Rusové. Ty jejich Kalibry NK určitě taky nebudou špatné!“ podotkne žena, a dá Buddhovi do ramene injekci!

            „Copak se dávají v čajovně hostům do ramene dopaminové  injekce!?“ zvolám překvapeně.

            Ale náš Buddha proti tomu nic nenamítá.

            „To by mohli, aspoň by se změnil svět k lepšímu,“ chce dokonce říct, ale neřekne

            Jazyk mu příjemně ztuhne a vědomí zcela vyvane...

            Když tak teď nad tím trochu víc přemýšlím, tak mne, zcela logicky, napadá: „Když to jde v jeho případě, to jest, případě tohoto VIP blogera, proč by to nešlo i v případě našem?

            Je-li nyní ten šťastlivec zbaven veškeré pozemské tíže, proč bychom nemohli být zbaveni této tíže i my?“

            Ano, přiznám se, trochu mu snad i závidím.

            Ale kdo by mu nezáviděl?

            Jistě museli byste napřed takřka zešílet, nešťastně se zamilovat jako on, ale to je na tom všem, na celém životě, vlastně to úplně nejlehčí...