Ježíš není výplodem lidské fantazie

Každoroční, cyklické oslavy Ježíšova „ukřižování a zmrtvýchvstání" je nejlepším důkazem toho, že křesťané ani trochu nepochopili, kým je Kristus a co přináší. Kdo pořád vzpomíná na to, co bylo, je mrtvý...

            Dlouho jsem ho neviděl, dobře patnáct roků, ne-li ještě víc, sám nevím, čas tak rychle letí. Den za dnem, přítomnost nenasytně těžkne vším, co bylo prožito, co se zdánlivě propadlo do nenávratna, aby se v okamžik posledního soudu proměnilo v nelítostnou, ale to o víc spravedlivou obžalobou.

            Neviděl jsem ho tak dlouho, že jsem na něj skoro zapomněl, ačkoliv jsme byli v tom věku, který se považuje za dětský, nedospělý, dobrými, ne-li nejlepšími kamarády. Vždyť chodili jsme do stejné třídy, bydleli na stejném sídlišti, oba pocházeli z téže sociální třídy, nižší střední vrstvy...

            Přesto jsem však na něj skoro už zapomněl. Poslední dva roky, ne-li rovnou tři mu nejspíše nevěnoval svoji jedinou vzpomínku, ačkoliv jsem na své dětství nijak nezanevřel, nebo aspoň ne natolik, abych musel všechno, co s tímto podivným obdobím nevědomosti nějak souviselo, zcela vymazat ze své paměti...

            A pak jsem ho najednou potkal. Svého nejlepšího kamaráda z dětství, který na prahu dospělosti najednou zmizel, odešel zničehonic do Indie (nebo mi to aspoň tvrdila jeho matka, do níž jsem byl zamilovaný), odkud o sobě nepodával žádné zprávy.

Potkal jsem ho zcela náhodou, ačkoliv žádné náhody neexistují, bůh má svůj plán jistě promyšlen do posledního detailu. Kdyby neměl, bylo by to velmi zarážející, velmi depresivní, nesnesitelně frustrující. V takovém případě byla by nejlepším životním východiskem snad skutečně i sebevražda, o které jsem nejednou přemýšlel jako o vážném filosofickém problému...

            Jakési pracovní povinnosti, dělám obchodního zástupce jedné lichvářské společnosti, možná jste si u ní taky půjčili, zavály mne do Emauz právě o letošním pesachu, který se, dle mnohých, obzvláště vydařil.

Vyřídiv již všechno potřebné, seděl jsem na zahrádce jedné z mnoha místních kavárniček. Vzduch voněl zcela jarně, a jaro, tady u nás ve svaté zemi, je bezesporu nejpozoruhodnější na celé planetě. Pil jsem již třetí koflík vynikající arabské kávy, přikusuje k ní sice již dva dny staré, ale přesto ještě docela dobře stravitelné macesy.

Nikam už jsem nespěchal. Povzbuzen kávou, pozoroval jsem ženy, většinou ultraortodoxní, jež přecházely kolem mne na ulici.

Představoval jsem si je, ty nejžidovštější židovky, ty Hebrejky z Hebrejek, nahé a s rozpuštěnými vlasy, an právě vystupují po úzkých schůdcích z mikve, očištěny od svého pravidelného měsíčního přídělu bolesti a utrpení, proplétaje tyto své představy všelijakými myšlenkami.

„Pesach připomíná nesamozřejmost židovské svobody. Aby jí bylo dosaženo, muselo být napřed 600 000 zotročených Židů vysvobozeno z Egypta. Proto je první sousto při sederové hostině hořké jako egyptské otroctví, a zároveň slané, jako všechny židovské slzy prolité v Egyptě.

Pak přicházejí na řadu macesy. Ty symbolizují tak rychlý odchod z otroctví, že ženám nestačilo ani vykynout těsto na chléb.

Všechno při sederové hostině něco symbolizuje. Ale nic při ní nesymbolizuje krev všech prvorozených, kteří byli v Egyptě zavražděni bohem, aby z něj mohli Židé uprchnout. Nic nesymbolizuje krev obětí egyptských ran, kterými milosrdný Hospodin pomstil zajetí vyvoleného lidu.

Mělo by být na sederové hostině podávána i něco sladkého, sladkého jako čerstvá lidská krev, jíž jsou značeny dveře těch obydlí, která mají být ušetřena spravedlivého božího hněvu...“ dumal jsem u kávy, když jsem ho spatřil.

Nepoznal jsem ho hned, to se ví, vždyť jsem ho tak dlouho neviděl. Ale tvář muže, jenž šel právě po ulici, oblečen v nápadně slavnostní roucho, doprovázen dvěma jinými, ovšem již ne tak skvostně oblečenými muži, mi byla více než podvědomě povědomá.

Hleděl jsem na něj. Muž prošel kolem mne, nezavadiv o mne nijak svým, jak se zdálo, pronikavým pohledem. Otočil jsem za ním a spatřiv ze zadu jeho hlavu, konečně mi došlo, kým je ten muž.

„Ježíši! Ježíši!“ zavolal jsem na něj.

Muž sebou trhnul, zastavil se, otočiv se za zvukem mého hlasu.

Vyskočil jsem od stolku a běžel k němu.

„Ježíši, ježišmarjá, kde se tady bereš!?“ zalykal jsem se dojetím, vrážeje do ultraortodxních žen, kterých byla najednou ulice plná, jako by tady měly nějaký sraz, „jsi to přeci ty, Ježíši!“

Muži se na tváři objevil úsměv.

„Tak ty jsi mne poznal, Karle?“ zeptal se mne.

„Poznal, Ježíši,“ vykřikl jsem, hledě na svého nejlepšího kamaráda z dětství, který se náhle objevil v Emauzích, ve stejnou chvíli, kdy jsem tady popíjel kávu, „ježišmarjá, Ježíši, tak dlouho jsme se neviděli!

Máš chvilku čas?

Nebo někam spěcháš?

Tady mají vynikající kávu. A taky macesy.

Pojď, zvu tě.

Ježišmarjá, to není možné, vždyť já na tebe, Ježíši, skoro už zapomněl!“

Ježíš, jak se můj kamarád z dětství jmenoval, se otočil ke dvěma svým společníkům, řka: „Jděte napřed a vyřiďte všem, kteří na mne čekají, že přijdu trochu později.“

Muži přikývli a já odtáhl Ježíše ke stolku a posadil jej za něj.

„Co si dáš?

Latté?

Jedno košer latté!“ křikl jsem na obsluhu a obrátil se k Ježíši, „to je doba, člověče, co jsme se neviděli!

Maruška, chci říct, tvoje máti, mi řekla, že jsi odešel do Indie.

Já už na tebe, člověče, skoro zapomněl.

A pak, najednou tě vidím, jak jdeš po tady po ulici!

Pamatuješ, jak jsi diskutoval v chrámu s učenci?

Kolik nám tehdy bylo?

Dvanáct, třináct?

Páni, ty´s jim to natřel!

Tobě to vždycky pálilo!

Já byl dobrý na počty, to mi zůstalo. Ale jinak, člověče, co se týče duchovna, já ti mám třeba dojem, že Izajáš je jen docela obyčejný schizofrenik.

Vážně, schizofrenik!

Já ti vysypu ze sebe třeba řadu prvočísel klidně až do jedné miliardy, ale jinak...

Tak v Indii jsi byl, nebo ne?

Já teď pracuji pro lichvářskou společnost. To víš, rodina, děti, když jsme byli kluci, patřil nám svět.

Ale vždyť mluvím pořád jen o sobě!

Proboha, Ježíši, tak dlouho jsme se neviděli, řekni, co teď děláš?“

Můj nejlepší kamarád z dětství se skromně usmál.

„Co dělám? Včera jsem vstal z mrtvých,“ řekl jako by o nic nešlo.

„Z mrtvých? Copak ty jsi byl mrtvý?“ podíval jsem se na něho.

„Ano, byl. V pátek mne ukřižovali,“ přikývl.

„Včera byla neděle, jestliže tě v pátek ukřižovali, pak jsi byl mrtvý tři dny. Víš, u nás pracujeme s denními úroky. I kdyby sis půjčil v pátek až v podvečer, tak v neděli ráno bys platil úroky už za tři dny,“ řekl jsem a pak se plácl do čela, „počkej, povídalo se, zaslechl jsem to už nevím kde, že v pátek, v Jeruzalémě, na Golgotě, ukřižovali nějakého božího syna.“

„Ten boží syn, to jsem já, Karle,“ přiznal se mi Ježíš.

„Vážně?“ podíval jsem se na Ježíše, zvolav, „poslyš, no to je ale ohromné! Ty´s boží syn!“

Ježíš přikývl, ukázav mi své dlaně, na nichž byly vskutku ošklivé rány: „Ano, boží syn. Byl jsem ukřižován na kříži, abych vzal na sebe lidské hříchy. Bůh se ve mně obětoval, aby spasil lidi, které miluje nadevše.“

Hltal jsem každé Ježíšovo slovo.

Když domluvil, vykřikl jsem tak, až sebou jakýsi rabín, sedící u vedlejšího stolku, polekaně trhl: „Poslyš, to je ale ohromné, přímo fantastické!

Je-li to tak, jak říkáš, pak se nám v tvém příběhu odhaluje smysl života, neboť tvůj příběh, ač zdánlivě historický, dějiny jednoznačně přesahuje!

A já ti, kamaráde, měl už dojem, že život žádný smysl nemá!

,Práce, rodina, furt dokola, co z toho!?‘ ptám se se kolikrát sám sebe.

Jistě, můžeš se ožrat jak prase, na chvíli na všechno zapomenout, ale co z toho, když zase vystřízlivíš?

Takže život přece jen smysl má!

Díky tobě, Ježíši!

Ty´s byl vždycky třída, už na základce!

Pane jo, kdyby ukřižovali mě, nebo kohokoliv jiného, tak by to nic neznamenalo.

Já, nebo kdokoliv jiný, bychom mohli trpět jako zvířata, jako rozparky sukní, a přece by to vůbec nic neznamenalo.

Ale ty, ty jsi ze svého utrpení dokázal vytěžit smysl života.

Pane, jo!

Víš, mně je stejně jako tobě, třiatřicet.

A co jsem v životě dokázal?

Vůbec nic!

Jasně, vydělávám prachy, zplodil jsem děcka, postavil barák, ale co z toho?

Co je to za život?

Ale pak potkám tebe a najednou zjistím, že skutečně žiju, že můj život smysl, protože ty’s byl ukřižován!

Ano, byl jsi ukřižovaný, tvoje tělo bylo mrtvé, ale pak najednou ožilo!

Poslyš, ale to je vlastně přece skandální!

To přece odporuje tomu, o co usilují buddhisté!

Ti přece chtějí vyvanout, vysvobodit se z karmického cyklu!

A ty, Ježíši, ty už jsi byl přece ze svého těla venku, možná jsi byl už i u svého Otce, a přece ses do svého těla vrátil.

Ale do jakého těla!

Tvé tělo je zjizvené, rány se nezahojily, kdyby aspoň to!

Ale já vím, co to znamená!

Vím to, teď mně to napadlo!

Ať do mne hrom bací, jestli to neznamená to, že ač bůh dokáže stvořit svět za šest dní, stopy po lidském zlu, a člověk je přece obraz boží, nevyléčí ani on.

Ale ty máš na zlo lék. Prostě zlo odpustíš a je po něm!“

Rabín, který seděl vedle, spěšně hodil na stůl bankovku a nasupeně odešel od své nedopité kávy a nakousnutých macesů.

Ale Ježíš přikývl: „Máš, pravdu, Karle. Otec mne vyrval ze spárů smrti. Tiskla se ke mně svým horkým tělem, ovíjela mne svými zrádnými stehny, probodávala mi duši svými bradavkami.

Ale Otec přišel a řekl smrti: ,Na mého Syna zapomeň, ten není sousto pro tebe!

To není člověk!

To je bohočlověk!

A tak smrt ostrouhala a já vstal z mrtvých. Probral se v hrobě, zabalený do turínského plátna, opět se nalézaje ve svém těle. Odmotal jsem plátno, odvalil balvan ze svého hrobu a schrastil to roucho, co mám na sobě.

Ale ještě nejsem zpátky u svého Otce, mé tělo musí ještě vystoupit na nebe.“

„Ano, tvé tělo ještě musí vystoupit na nebe!

Ale ty to dokážeš!

Zvítězil jsi nad smrtí, dokážeš i vystoupit na nebe!

Proč by ne, vždyť tvé zmrtvýchvstání má ještě převratnější smysl, je totiž mutačním skokem!

Ano, náš život zmutoval, láska už není jen nadstavbou dobrého života, ale je i jeho podstatou!

Ano, teď už to vidím. Nitrem božství je vztah k druhému a tento vztah, v jednom nestřeženém okamžiku, dokonce zlomil moc smrti, která dosud vládla tomuto světu, stvořeného tvým otcem. Ano, tvé zmrtvýchvstání, Ježíši, nám říká, že pro ty, kdo umějí milovat, to jest, skutečně milovat, tvůj Otec, bůh, to se ví, vytvořil novou formu bytí, to jest život věčný!

Svým ukřižování a svým následným zmrtvýchvstání nám říkáš, že je vše je na nás, a proto nás oslovuješ naším jménem.

Když se necháme ukřižovat jako ty, když budeme velcí jako ty, velcí tím, že budeme bezhlavě riskovat a že v nás budou zvláštní něhu probouzet všichni ztracení, taky vstaneme z mrtvých jako ty. Naše nesmrtelné duše opět získají tvar a formu, opět se ocitnou v našem vzkříšeném těle, jež se nám předtím, před naším ukřižováním zdálo hříšné, a zkažené, a proto i smrtelné.

Ale jediným skutečným hříchem po tvém zmrtvýchvstání není smilstvo, ani to ostatní. Jediným skutečným hříchem je nevěřit v to, že myslíš na nás!

Čert mě vezmi, jestli se pletu!“

„Nepleteš se, Karle. Je to celé přesně tak, jak jsi řekl. Přijímám násilí člověka, aniž bych na něj navazoval a člověka za to násilí zatracoval. Řekl jsi to moc pěkně, líp než já,“ přikývl Ježíš a zvedl se.

„Už jdeš?“ zeptal jsem se ho.

„Musím. Čekají na mě už ti, kteří vědí, že nic sice nemůže být zcela napraveno, ale ledacos může být odpuštěno. A odpuštěno může být dokonce víc než si ti, co to vědí a co na mne netrpělivě čekají, dokážou vůbec představit,“ vysvětlil mi Ježíš.

Vstal jsem taky, plácnuv kamarádsky Ježíše po jeho zbičovaných (že byla zbičovaná, jsem se bohužel dozvěděl až zpětně z evangelia): „Seš prostě borec, Ježíši! Vždycky jsi byl borec! Ten největší borec na celém světě! Určitě se musíme ještě vidět! Zavzpomínáme na staré časy!“

„Kdo věčně vzpomíná na to, co bylo, je mrtvý.

Proč hledat živého mezi mrtvými?“ odvětil zamyšleně Ježíš.

Plácl jsem ho opět po jeho zbičovaných zádech: „Zase máš pravdu! Vidíš, vůbec mi to nedošlo! Kdo věčně, pořád dokola, vzpomíná na to, co bylo, je mrtvý.

Proč hledat mrtvého mezi živými?

Ale vidět se ještě můžeme, ne?“ raději jsem se opatrně zeptal.

„Ano, ještě přijdu na tento svět, abych soudil živé i mrtvé,“ přikývl Ježíš.

„To jsem rád,“ řekl a plácl Ježíše po třetí po jeho zbičovaných zádech, „tak se zatím měj!“

„Zatím!“ rozloučil se Ježíš a šel za těmi, kteří jej netrpělivě čekali, protože všelicos věděli.

Já jsem ještě chvíli poseděl, a pak se taky zvedl. Čekala mě ještě dlouhá cesta na západní břeh Jordánu, kde jsem si nedávno pro sebe a svoji rodinu postavil pěkný zděný dům s okny na jih.