Skvělý katolík Semín odsuzuje Ježíše k novému ukřižování

Stačí napsat, že se Ježíš v Getsemanech nemodlil, ale meditoval, a už je rázem z člověka zhulenec nenávidějící náboženství. Ale Ježíš není mým nepřítelem, Ježíš je především nepřítelem pro křesťany, lpícím na věčných pravdách

            Již jen pouhých šestnáct let zbývalo, aby se naplnila záruční lhůta 2000 let od mezníku dějin, kdy obětí na kříži a následným zmrtvýchvstáním otevřel Ježíš z Nazaretu hříchem porušenému lidstvu bránu vnímání k věčné blaženosti a tentýž Ježíš z Nazaretu byl opět souzen, tentokrát nikým jiným než samotnými katolíky.

            Velký soud konal se na velikonoční pondělí v budově, kde sídlil věhlasný „Prostitut sv. Josefa“. Sotva se mohlo pro takovýto soudní proces nejen tisíciletí najít vhodnější místo než tento dům prolezlý starobylou plísní, jež zde byla všude cítit a jejíž spory se usazovaly v plících při každém nádechu. Člověk, který sem jednou vešel, navždy odnášel si tuto plíseň s sebou do svého dalšího věčného života.

            Obžalovaný byl před soud přiveden něco málo po jedenácté hodině. Bylo lze těžko uvěřit, že v tom zarostlém a vousatém bohočlověku, připomínajícího spíše bezdomovce  v šusťácích než cokoliv jiného, má být skutečně souzen Spasitel, jehož příchod je předpovězen na tolika místech Starého zákona, až se z toho točí hlava.

            Už jen zjev Ježíšův byl pobuřující.

            „Spasitel a vypadá jako nějaká zhulená socka! Kde je nějaká pompéznost? Kde je nějaká velkolepost? Kde je nějaká transcedence? Vždyť vypadá tak obyčejně!“ hněvali se křesťané na Spasitele, zoufale skrývajíce svůj stud, že věří v někoho, kdo vypadá tak uboze, kdo vůbec neohromuje svou slávou a kdo má nejspíše ze všeho nejvíce rád docela obyčejné ticho a nikoliv hřmení varhan, dunění zvonů a chorál lidských hlasů pějících do zblbnutí, „alelujá, alelujá!“

            Mnozí dokonce pochybovali, zda je tento člověk vůbec Spasitelem, a jejich pochyby zdály se jim nanejvýš oprávněně.

            „Takový někdo, takový vágus, že nás spasil, otevřel nám bránu k věčné blaženosti? Nevěřím!“ nepovažovali už někteří ani za nutné schovávat svou nevíru.

            Ale to už začal soud nad Spasitelem.

            Obžaloby se ujalo věhlasné prokurátorské eso, jímž nebyl nikdo jiný než slovutný Michal Jemín, skvělý katolík a skvělý táta, který už poslal do věčných pekelných muk všechny ty Ďáblovy pohunky a la Putna, Halík či František I. Jeho tvář byla vážná a plná té nejupřímnější víry, skrz kterou prosakovala již věčná blaženost, jejímž nesporným kandidátem tento dobrý člověk byl. Dalo se už teď o něm říct, že je bezpochyby jednou nohou v ráji, že už teď jeho duše sténá věčným blahem.

            „Ten mu to nedaruje!“ bylo všem jasné, že si prokurátor Jemín nenechá utéct tak skvělou kořist, jakou je bezpochyby sám Spasitel, nikdo nepochyboval, že dnešní proces bude samotným vrcholem prokurátorovy skvostné kariéry.

            Nu, nemýlili se.

            Prokurátorova řeč byla prostě fantastická. Prokurátor vyjmenoval všechny zločiny, jichž se Ježíš dopustil vůči západní civilizaci, kterými podryl její křesťanské kořeny. Všechna tato provinění dokazoval tak geniálně, že nebylo nejmenších pochyb, že Ježíš a jeho učení je zhoubou západní civilizace, že Ježíš je hrobařem Evropy a proto si zaslouží ten nejpřísnější trest.

            Tato prokurátorova řeč trvala dobře tři hodiny. Svou délkou a ovšem i nádherou vyrovnala se zcela velikonoční vigilii, ba dokonce ji, na čemž se shodli všichni, kteří ji slyšeli, v mnohém ji i předčila.

            Bohužel nelze z prostorových a časových důvodů tuto skvostnou řeč, jež je oslavou neposkvrněné víry, prokurátora Jemína uvést v plném její znění. Ale ani velmi zhutněný výtah nezatajuje nic z její údernosti a působivosti, jež z této obžaloby činí bezesporu největší obžalobu v dějinách lidstva.

            Zatímco souzený Spasitel seděl a snažil se svými ranami, jež vystavoval na odiv, vyvolat laciný soucit se svou nepříliš sympatickou osobou, nedal se zkušený prokurátor Jemín takovými ubohými triky zmást a plamenně hovořil: „Čím se provinil ten, jehož dnes po právu soudíme?

            Ten, jehož dnes po právu soudíme, provinil se mnohými zločiny, jak také ve své obžalobě prokážu.

            Ale jeho největším proviněním je už samotné jeho zmrtvýchvstání!

            Ano, jeho zmrtvýchvstání je radikálním odklonem od boha k člověku, kdy člověka, díky odsouzenému a jeho kousku odporujícím všem do té doby platným božím zákonům, nezajímá už bůh, kdy bůh přestává být středem veškerého bytí člověka, protože víra v boha je nahrazena vírou ve věčnou blaženost!

            Ano, zmrtvýchvstání obžalovaného není ničím jiným než odklonem od věčných pravd a hodnot, jež jsou garantovány bohem, k naukovému subjektivismu, kkterý například obžalovaný prezentuje výrokem ,Já jsem alfa i omega, první i poslední‘, jakož i k permanentnímu vývoji, protože co jiného je jeho zmrtvýchvstání než mutačním skokem, jak to odhalil Benedikt XVI.?

            Ano, obžalovaný nám svým zmrtvýchvstání ukazuje, že zde existuje cosi jako vývoj.

Hlásá, že ani věčné pravdy a hodnoty nemusí být pravdami a hodnotami věčnými, protože čím jiným je ona údajná naděje, kterou hlásá a kterou přináší, než vírou ve vývoj, v to, že něco bude jinak, že se něco změní, změní se k lepšímu, ačkoliv svět stvořený bohem musí být a priori absolutně dokonalý, a tedy je tato naděje jen pouhým zpochybňováním boží všemohoucnosti?

            Tam, kde jsou věčně, to jest neměnné, pravdy a hodnoty, tam přece nemůže být potřeba žádná naděje, kterou se nám obžalovaný snaží vnutit, kterou sám nestoudně zosobňuje, neboť naděje není víra v boha, ale ve změnu, v evoluci!

            Ne, my se nedáme obžalovaným oklamat! Neopustíme věčné pravdy a hodnoty, dál setrváme na jejich pozicích, nepřipustíme žádný mutační skok, jenž by do našich srdcí a do našich duší vnesl chaos naděje a lásky!“

            Po těchto slovech vypukl v soudní síni nadšený jásot.

            „Bravo! Bravo prokurátor! Ať žijí věčné pravdy a hodnoty! Ať žijí! Smrt lásce! Smrt naději!“ řičeli všichni katolíci, červení v obličejích.

            Když se jásot po půlhodině utišil, pokračoval prokurátor Jemín ve své řeči, přičemž mimo jiné řekl: „Zvěst o vzkříšení není jediná protismyslnost, s níž obžalovaný přichází, ale je to protismyslnost, která je pro jeho zhoubné působení typická, ba dokonce, troufám si říct, klíčová.

            Všechen křesťanský, to jest, evropský svět, uvěřil, že obžalovaný je Spasitel, Mesiáš.

            Ano, my všichni jsme uvěřili a doufali, že to bude právě obžalovaný, kdo nás, poctivé křesťany, naši Evropu osvobodí od sekulárního státu, jakož i od muslimských okupantů, zvlášť když nám osvobození skutečně vehementně sliboval.

            Ovšem co se ukázalo?!

            Ukázalo se to, že nám sice slibuje osvobození, ale ne od sekulárního státu a muslimské okupace, ale od našeho hříchu!

            Přiznám se, dámy a pánové, když jsem tuto ,radostnou zvěst‘ slyšel poprvé, musel jsem se trpce zasmát.

            ,Ha, ha, ha, jak nás, křesťany, chce osvobozovat od hříchu, když my křesťané žádné hříchy nemáme?

            My jsme přece čistí, my nepotřebujeme osvobodit od hříchu. My potřebujeme být osvobozeni od sekulárního státu, abychom opět získali moc, potřebujeme být osvobozeni od muslimské okupace, abychom si nebyli vystaveni onomu nepříjemnému dilematu, zda je pro nás důležitější víra nebo náš záchrana našeho vlastního života.

            My přece dokazujeme pevnost naší víry dnes a denně, naše víra nemůže a nesmí být vystavena takové ohavné zkoušce!

            Ale čemu jsem se vlastně smál?

            Vždyť v tom je právě obsažena veškerá zrůdnost tzv. učení obžalovaného.

            Ze znaleckého posudku, jejž má obžaloba k dispozici, jasně vyplývá, že charakter obžalovaného oplývá abnormální tvrdostí vůči těm, kdož se plným právem považují být bez hříchu, tedy proti nám čistým, kteří pevně stojíme na pozici věčných pravd a hodnot, a naopak, že se charakter obžalovaného vyznačuje až chorobnou mírnosti k nedokonalým, to je hříšným lidem!

            ,Nikdo není úplně špatný!‘ říká obžalovaný a na první pohled tento výrok nevypadá nebezpečně.

            Ale co když tím obžalovaný chce říct, že není-li nikdo úplně špatný, pak není nikdo jen dobrý?

            Ano, slyšíte dobře!

            Obžalovaný o nás říká, že nejsme jen dobří!

            My, kteří stojíme na pozicích věčných pravd a hodnot, nejsme jen dobří!

            A co jiného vyplývá z tohoto výroku než to, že obžalovaný je stoupencem z hlediska rozumu i katolické víry nepřijatelné situační etiky popírající objektivitu a závaznost mravního řádu?

            Copak to nebyl obžalovaný, který zachránil cizoložnou ženu před ukamenováním?

            Nezpochybnil tím objektivní hříšnost cizoložství?

            Takové pojetí manželské etiky nemůže mít než destruktivní dopady!

            Nebyl to obžalovaný, který se na adresu homosexuálů vyjádřil, že neví, kdo je, aby je soudil?

            Copak není jedno i druhé neslučitelné s učením katolické církve?

            Není to obžalovaný, kdo ani jednou svého Otce neprohlásí za katolíka, takže touto nejednoznačností svých výroků dává prostor ke spekulacím, že bůh není katolík?

            Nepodporuje obžalovaný svými výroky, svým hlásáním lásky, důrazem na to, že v slabosti se projevuje síla, ano, nepodporuje obžalovaný tím vším přesidlovací procesy, jež hrozí přerůst v boží konfrontaci odporujících si kultur, jako už tolikrát v minulosti?

            Ano, za to vše nese obžalovaný nepochybně odpovědnost!

            Ano, je to jeho vina, že křesťanská Evropa je rozvrácena jeho zhoubným učením!

            Ne, dámy a pánové, o vině žalovaného nemůže být nejmenších pochyb!

            Ale je-li mezi vámi někdo, kdo o jeho vině stále ještě pochybuje, dojat snad jeho ranami, či tou okolností, že se obžalovaný narodil ve chlévě, nechť laskavě poctivě a upřímně zodpoví následující otázku.

            Ptám se vás, bratři a sestry v Kristu: ,Není to snad obžalovaný, kdo bez mrknutí oka a s klidným svědomím, opustí stádo svých věrných, to jest nás, poctivých katolíků, již se plníme všechny své poctivosti, aby zachránil jednu jedinou, ano, slyšíte dobře, jednu jedinou, zbloudilou ovci, např. nějakého muslima, nebo, nedej, bože, autora tohoto článku?’

            Ptám se: ,Co je to pastýře, pro kterého nemá jeho vlastní tělo, to jest církev, to jest my poctiví katolíci, žádnou cenu, když je ochoten toto tělo obětovat, pro někoho, kdo zbloudil, kdo celý život nic nedělal než nenáviděl nás, poctivé katolíky, a přece se bude rochnit ve věčné blaženosti jako my?“

            A sám si odpovídám: ,Ne, takový pastýř nemůže být dobrý, když nás nechá napospas Ďáblu!’

            Není to vina nikoho jiného, než samotného obžalovaného, že jeho, to jest, Kristovo mystické tělo, katolická církev, opět bičováno, takže při pohledu na zbičovaná záda katolické církve si mnozí kladou otázku, co je na ni božského.

            Pro koho se obžalovaný takto svévolně obětuje, aby nás, poctivé katolíky, touto obětí, o kterou se ho již nikdo neprosí, uváděl do trapných rozpaků?

            Co máme nyní dělat my, věrní katolíci, zrazeni a opuštěni, připraveni obžalovaným o vidinu věčné blaženosti, jež může být docela dobře nikoliv věčnou blažeností, ale věčným utrpením?

Při zpětném pohledu na takřka 2000 let staré události však víme, že není třeba věšet hlavu.

Stačí znova ukřižovat obžalovaného a za padesát dní po jeho zmrtvýchvstání dní, o letnicích, budeme opět my, čistí a poctiví křesťané, setrvávající věrně na pozicích věčných pravd a hodnot, stát pevně a svědecky ve víře, jež bude zase základem naší slavné křesťanské, dá-li Pán, budoucnosti.

            Proto navrhuji obžalovaného ukřižovat!

Ukřižovat ve jménu naší věčné blaženosti!“

            Po prokurátorových slovech vypukla obrovská vřava.

            „Ukřižovat! Ukřižovat! Ukřižovat!“ skandovali lidé.

            Pak už to šlo zkrátka.

            Obžalovaný na svou obhajobu neřekl skoro nic, ostatně proti skvělé řeči prokurátora neměl by šanci ani ten nejvýřečnější advokát.

            „Amen, amen, pravím vám, že ještě dnes večer budete se mnou v království mého otce,“ řekl jen obžalovaný a nic víc.

            Nyní bylo na soudci, aby posoudil vinu či nevinu před takřka před dvěma tisíci lety zmrtvýchvstalého Spasitele.

            Soudcem nebyl nikdo jiný než zhulenec Karel T.

            Nastalo ticho, všichni upírali své zraky na Karla T.

            Ten si nabil šlukovku, potáhl z ní a pak řekl: „Přivedli jste mne do tohoto hnusného baráku, abych soudil tohoto bohočlověka, že vás pobuřuje. Já jsem však neshledal na něm nic, z čeho jej obviňujete, ba právě naopak.“

            Ale poctiví a čistí lidé se nedali obalamutit.

            „Na kříž s ním! Na kříž s ním!“ křičeli spolu s prokurátorem a jejich křik se pořád stupňoval.

            „Dělejte, jak rozumíte. Nechci mít s vámi nic společného, hehehe“ mávl nad tím Karel T. rukou a rozesmál se svým zhuleným smíchem.

            Tak byl Spasitel hodinu na to znovu ukřižován. Sám prokurátor Jemín, skvělý katolík a neméně skvělý táta, mu zatloukal hřeby do dlaní.

            Co myslíte, vstane Spasitel znovu z mrtvých a otevře, už podruhé, porušenému lidstvu bránu k věčné blaženosti?