Modrá velryba existuje. Jmenuje se islamistický teror

Udělám tímto článkem aspoň někomu radost? Jsem skromný, klidně se spokojím i s jedním jediným člověkem, ve kterém snad zachráním celé lidstvo (žádné lidstvo pochopitelně zachraňovat nechci)

Zabloudil jsem do kostela, aniž bych si toho všiml.

Ale nebyla to nejspíše zase až taková náhoda. Byl totiž studený dubnový den a hodiny na kostelní věži odbíjely právě třináct. S bradou přitisknutou k hrudi, abych unikl protivnému větru, vklouzl jsem do nejbližších dveří.

Jak se vzápětí ukázalo, byly to dveře kostela Nejsvětějšího Spasitele.

Nefoukalo zde sice, zato jsem ale u oltáře spatřil zdejšího kněze.

Halíka.

Vypadal poněkud rozmrzele.

„Zdá se, že nejen sluneční energií, alias pránou jsou živi sluníčkáři, kteří by nejspíše nejraději tančili jako dervišové kol ohňů, oděni do velbloudích kůží,“ napadlo mne kdoví proč.

Halík byl však opravdu rozmrzelý, a proto i nečekaně upřímný.

„Popravdě řečeno, nikdy jsem nebyl řádný katolík. A o teologii nevím skoro nic. Kdysi jsem přečetl cosi od von Balthasara, ale to už je dávno, už ani nevím, jak se to jmenovalo. My jsme v podzemí četli hlavně Nietzscheho. Celkem vzato, jsem vlastně především psycholog,“ ušklíbl se Halík, dodávaje, „vůbec jsem po obědě nespal.

Kvůli tomu atentátu v Paříži.

Lámal jsem si hlavu tím, jestli je možné teroristický čin spáchaný ve jménu boha, to jest, entity, jež nás přesahuje, jež je zcela transcendentní povahy, považovat za duchovní záležitost či nikoliv.

Například my, kněží, ale jakýpak já jsem kněz, pořád mluvíme o bohu, a proto jsme duchovní osoby.

Kdybychom pořád o bohu nemluvili, tak pochopitelně duchovní osoby nejsme.

Pokud tedy muslim vraždí ve jménu boha, vraždí ve jménu čehosi transcendentního, dokonale metafyzického. Vraždí, protože neustále myslí na tohoto boha, který jistě, může být falešný. Ale to tento muslim neví, protože věří, že jeho bůh je pravý, stejně jako křesťané věří, že pravým je jejich bůh.

A kde je bůh, kde je víra v boha, tam musí být nutně i duchovno.

V užším slova smyslu nemůžeme říct, že muslim je ateista. A já přece nemohu ateisty ani cítit. Raději budu bojovat proti ateistům než proti muslimům, kteří přece jen uznávají, že je něco nad nimi, i když ovšem ani jim se nedostalo boží milosti jako křesťanům.

Ale i kdyby muslimové sedli na lep Satanovi či Antikristovi, tak Satan či Antikrist jsou rovněž duchovní bytosti, a tedy i muslimský teror musí být duchovním činem.

Jako se křesťané modlí, aby byli bohem za svou víru odměněni věčnou blažeností, tak muslimové, respektive teroristé páchají  teror, aby byli rovněž bohem odměněni, aby se dostali do ráje, do nejtěsnější možné blízkosti boha.

O tom jsem přemýšlel po obědě a vůbec nemohl usnout, představte si!“

Halíkova tvář vypadala zmučeně.

Já se však rozesmál na celý kostel.

„Haha, to je náhoda! Já taky nespal kvůli tomu teroru v Paříži, haha!“ plácal jsem se do kolen, nic nedbaje zmučené tváře Krista, jenž visel na svém kříži nade mnou, „totiž napadlo mne, taky po obědě, že islamistický terorismus je totožný s Modrou velrybu, nebo přinejmenším funguje na stejném principu, ať už Modrá velryba existuje či nikoliv.

Ležím, břicho plné a přemýšlím, místo abych spal, tak dumám: ,Tak tak, Ježíš sice zvítězil nad smrtí, ale přesto je pořád smrt jedinou jistotou, kterou máme, hehe!

Jedinou jistotou a jedinou bránou, takříkajíc, ke skutečnosti!

Spáchal-li i Kristus de facto sebevraždu, pak sebevražda je a musí být nejsladším plodem života, aktem vskutku božským, protože ve chvíli sebezničení se stáváme všemohoucími, postaveni bohu na roveň.

Proto je sebevražda čímsi nesporně mystickým, lákavým, lákavým o to víc, oč sterilnější je naše doba.

Člověk spějící k sebevraždě se chtě nechtě dostává do vytržení, protože ať chceme či nechceme, mystériem není život, ale smrt, proto ani Kristus nezvítězil nad smrtí, ale nad životem!’

Může se někdo divit, že jsem nemohl usnout, když mne napadaly takové věci?

Řekněte sám, Halíku, i vy jste přece myslil určitě někdy na sebevraždu.“

Halík přikývl: „Jéje, a kolikrát!“

Luskl jsem prsty: „Tak vidíte! Život je nuda, ale smrt je něco jiného. Islamističtí teroristé prodělávají během své radikalizace totéž, co hráči modré velryby, kteří taky vědí, jak to skončí. Korán se k něčemu takovému báječně hodí. Je mnohem sugestivnější než křesťanská evangelia. V nichž Ježíš jenom pořád mudruje. Jenže podobenství nejsou všechno a zjevení svatého Jana to nezachrání. V tomto ohledu je korán geniální kniha a pokud to nepochopíme, pokud to nepřijmeme jako holý fakt, bude našemu soužití s terorem jako soužití manželů v josefském manželství!

Komu by se nelíbilo v muslimském v ráji!

I ten největší křesťan by tam roztál jako led, s chutí se zřekl se Krista!

Je vlastně s podivem, že se zatím zradikalizovalo tak málo muslimů, i když, co není, může být, nebo už je.

Někdo někde sedí, radikalizuje muslimy, dává jim sebevražedný, ovšem i vražedný, smysl života, a dobře se tím baví.

Svět sice stvořil bůh, ale od počátku mu vládne Ďábel, jedině amišové se mu vzepřeli, hehe!“

Můj smích však Halíka nenakazil.

„Asi si budu muset doplnit na stará kolena teologické vzdělání, pětileté dítě má o teologii větší pojem než já,“ řekl docela vážně.

„Neberte to tak tragicky,“ řekl jsem, a abych to trochu odlehčil, ukázal jsem na Krista, řka, „ale drží se na tom kříži jako klíště, co? To by primitiv Mohamed určitě nedokázal!“