Paní Šichtařová už zase bojuje s drakem

Kam se podíváš, tam Zlo. Zlí úředníci, zlí porodníci, zlí guvernéři ČNB, a nakonec i zlí učitelé. Nebýt naší paní, Zlo by už nejspíš dávno zvítězilo. „Ale pánbůh chodí za ní s pokladničkou, jako už chodí za chudáky“  (F. Halas) 

            Fantasmagorie?

            Nemyslím.

            Mnohem spíše jde o projev zcela racionálního myšlení, takového, jakémusi se kdysi, ještě před inkluzí, říkalo zdravý rozum.

            Nejsme žádní blázni, natož magoři. Ostatně všichni jsme v naší protistátní odbojové organizaci vysokoškolsky vzdělání lidé, plus k tomu všichni navíc rodíme doma, sotva nás lze považovat za příslušníky tupého stáda.

Ba právě naopak, tupým stádem ostentativně pohrdáme. Ano pohrdáme všemi těmi, kdo jako tupé stádo chodí rodit do porodnic (protože je to zadarmo), kdo jako tupé stádo dávají své děti do státních škol, kdo věří, že v těchto školách děti získají nějaké skutečně vzdělání.

Haha!

Ve státní škole a vzdělání, tomu může opravdu uvěřit jen nějaký tupec!

Proto jsme my, osvícení a vysokoškolsky vzdělaní rodiče, kterým záleží na vzdělání vlastních dětí (vzdělání, to je dnes přece klíč k úspěchu), založili protistátní odbojovou „Skupinu rodičů a přátel školy“ (dále jen „SRPŠ“) a vyhlásili nesmlouvavý a nelítostný boj státu a jeho školství, které řídí evidentní blbci.

A to nejen kvůli sobě, ale abychom zachránili před blbostí celý národ, neboť, jak už kdysi řekl Klement Gottwald (a před ním Baťa, a ještě před ním Komenský) republika potřebuje chytré a vzdělané lidi.

Fantasmagorie?

Nemyslím.

Na začátku totiž byla otázka, na kterou jsme si nedokázali odpovědět.

„No to kde to jsme?

Co je to za zemi, kde rodiče musejí prosazovat vzdělání svých dětí státu navzdory?“ chytli jsme se za hlavu, když naše děti přišly jednoho odpoledne domů ze školy s tím, že se musí naučit nazpaměť básničku Jiřího Žáčka „K čemu jsou na světě holky“, už druhou za jedno pololetí (tou první byla Křišťálová studánka)!

To byla poslední kapka.

Okamžitě jsme se začali my, vysokoškolští rodiče, rodící zásadně doma, rodiče, kterým systém dnešního školství leží už natolik v žaludku, že žádná námaha, žádné peníze, žádné obstrukce a sabotáže pro ně nejsou překážkou, aby se tento systém nepokusili obejít, organizovat na sociálních sítích.

Výsledkem toto byla ustavující schůze SRPŠ.

Sešli jsme se v sídle jedné finančně poradenské společnosti, jejíž majitelka je náš člověk. Taky rodí doma a žádné z jejích pěti dětí nikdy nenavštěvovalo sekyrárnu zvanou obyčejná základní škola plnou blbců.

Schůze byla bouřlivá, ale kultivovaná.

Nejdříve jsme dali, to se ví, průchod svým emocím. Jsme přece jen lidé, třebaže vysokoškolsky vzdělaní.

Tak jsme první hodinu jen křičeli, abychom dostali ze sebe všechno, čím nás zaneřádili blbci z ministerstva školství (a blbci řidící stát obecně).

 „No, řekněte, lidi, kde to jsme?“ rozhazovali jsme rukama, křivíce tváře spravedlivým hněvem, „proč se naše děti musí učit nazpaměť básničku, proč si musí cvičit paměť?

My jsme se taky učili básničky nazpaměť, a div jsme se z toho nezbláznili.

Dodnes se v noci budíme hrůzou a zsinalí strachem recitujeme uprostřed noci: ,U lavice dítě stálo, zplna hrdla křičelo, bodejž si jen trochu málo, ty cikáně mlčelo!’

Navždy jsme tím poznamenaní!

A kolika nám vyskakuje při nejrůznějších, nejméně vhodných příležitostech, v hlavě Pythagorova věta!

Například souložíme a najednou bum bác, součet obsahu čtverců nad odvěsnami pravoúhlého trojúhelníku rovná se obsahu čtverce nad přeponou, a je po orgasmu, jenže zdravý sex je základem zdravého života.

A to jen proto, že jsme se museli bezmyšlenkovitě biflovat vzorečky!

Který magor ty vzorečky vymyslel!

Jak jsme mohli vůbec řádně dospět, jak jsme mohli získat vysokoškolské vzdělání, když jsme se museli učit spoustu nesmyslů?

A teď mají být tím vším deformovány i naše děti?

Proč se musejí učit básničky, proč musejí memorovat nesmyslné vzorečky, když nás, jejich rodiče to málem připravilo o rozum, udělalo to z nás ztracenou generaci?!

Ne!

Tomu se musí učinit přítrž!

Na co je jadernému fyzikovi čeština, když stejně odborné články bude psát a číst v angličtině?

Na co potřebuje jaderný fyzik, který zkoumá ty nejhlubší záhyby hmoty, vědět, že Temno napsal Jirásek?

A na co potřebuje moderátor vědět, že se atom skládá z obalu a jádra, že je tvořen spoustou elementárních částic?

To je přece moderátorovi nanic!

Moderátor má moderovat a ne se rozptylovat takovými věcmi jako je existence Higinssova bosonu, vždyť by se mohl ještě zakoktat!

Kdo je dobrý na matematiku, ať se věnuje matematice, a nebifluje češtinu!

Jaký div, že Einstein zformuloval obecnou i speciální teorii relativity a přitom musel na střední škole biflovat latinu a řečtinu, aby nakonec mohl vůbec odmaturovat a dostat se na výšku, tedy jazyky, které mu byly naprosto k ničemu!

Jaký div, že Němci nestihli vyvinout atomovou bombu před koncem druhé světové války, když Heisenberg musel na gymnáziu šprtat obsah Utrpení mladého Werthera!

To nám hlava opravdu nebere!

Na co je nějaké všeobecné vzdělání, dnes na prahu čtvrté průmyslové revoluce, která konečně zbaví člověka nutnosti přemýšlet?

Všeobecné vzdělání nevede k ničemu než k uniformitě. Kdo má talent na matematiku, musí na ni zapomenout, protože se musí učit, že první česká opera se jmenovala Dráteník, ačkoliv v tom nebude nikdy dobrý.

A kdo je zručný, a proto by z něj mohl být dobrý chirurg, musí se ke své smůle učit, že derivace é na x-tou rovná se zase é na x-tou!

Všichni tak díky tomu končí jako průměrní. Dnes a denně jsou tak v našem školství zabíjeny tisíce talentů, protože jakkoliv je člověk inteligentní, nemůže se přece současně naučit, kdy vládl první triumvirát, že základním zákonem České republiky je ústava, natož aby ještě k tomu všemu věděl, že první prvkem periodické tabulky je vodík a co je to tymin, adenin, cytosin a guanin!

Ne, každý ať se už od první třídy hezky věnuje jen k tomu, k čemu má talent!

Ve Finsku už ruší předměty, ale u nás?!

U nás místo toho, aby hezky posadili děti k počítači, a učili je, jak se dělají a veřejně prezentují ,projekty’, jak se píšou životopisy, jak mají obléct k výběrovému řízení, je pořád řežou rákoskou za to, že se nenaučili básničkou!

No, kde to jsme?!“

Když jsme se takto vymluvili, a že jsme to potřebovali jako žlutou krevní sůl (chemický vzorec K4[Fe(CN)6] ), přišla na řadu další fáze.

„Vy jste absolvent VŠE, máte proto analytické myšlení, zformulujte náš program,“ požádali mne v úvodu této fáze rodiče.

Vskutku mám analytické myšlení, aniž by mi však chyběla schopnost syntézy, proto jsem se rád ujal slova: „Vážení, svolali jsme se sem prostřednictvím sociálních sítí, protože nám není lhostejné vzdělání našich dětí.

A jak by taky mohlo, když vzdělání je dnes, abych tak řekl, alfou i omegou!

Ano, žijeme dnes v totalitě vzdělání, abych tak řekl. V něčem, o čem vypráví kniha ,Mechanické piano’ o níž se ovšem ve školách neučí. I když na druhou stranu je to pochopitelné, protože proč by měla někoho, kdo má talent na matematiku, zajímat nějaká knížka?

Můžeme diskutovat o tom, co to ono vzdělání, jež je dnes nutné k úspěchu, vlastně je. Můžeme se ptát, jak se liší dobré vzdělání od špatného vzdělání, když jde ve své podstatě vlastně vždy v konečném důsledku o souhrn informací, které dostane člověk do hlavy a jejichž vlastnictví je formálně potvrzeno papírem zvaným vysvědčením.

Můžeme teoretizovat o tom, že inteligentní člověk zůstane vždy inteligentním člověkem a hlupák hlupákem, i kdyby hlupák prodělal domácí vyučování, kdežto inteligentní člověk chodil na tu nejhorší základní školu, kde by se musel učit básničky a kde by systematicky ubíjeli jeho talent osvědčenými prostředky.

Ale to není to, kvůli čemu jsme se tady sešli především.

My jsme se tady sešli kvůli našim dětem. Chceme, aby se měly ve svém životě co nejlépe, aby se dostaly na dobře placená místa, aby dělaly něco skutečně užitečného a nechodily po městech v reflexních vestách a nezametaly chodníky či neuklízely sníh. To ať dělají ti hlupáci, kteří chodili na státní školy.

V tom nám ale státní školství vší silou brání. Jeho cílem evidentně není produkce do sebe uzavřené elity, která bude ovládat důležité posty, která si bude žít svým pohodlným a nedotčeným životem, která bude vládnout světu právě proto, že má, třebaže jen papírově, kvalitní vzdělání.

Ale to my právě chceme. Chceme, aby naše děti byly elitou, aby nemusely dřít jako my.

Jenže stát chce naše děti zahubit, chce zničit jejich talenty, chce z nich udělat stádo.

Proti tomu se ale musíme postavit. Musíme se vzepřít státnímu brutálnímu násilí, pokud chceme, aby z našich dětí něco bylo, aby nemusely pracovat rukama, třeba foukat sklo někde ve sklárně za mizerných pětadvacet tisíc měsíčně.

Ano, jestli chceme pro naše děti to nejlepší, nezbývá nám, než vyhazovat do vzduchu všechny státní základní školy, jež jsou symbolem státního útlaku.

To musí být naše kategorická odpověď státu!

Zakázal jsi soukromé školy, zakázal jsi domácí vyučování, chceš z našich dětí udělat poddajná a neasertivní stvoření?

Tak tady máš přes dršťku!“

Všichni beze zbytku souhlasili. Na návrh majitelky finanční společnosti, v jejímž sídle jsme se my, osvícení rodiče sešli, rozšířili jsme svůj okruh působnosti nejen na základní školy, ale i na porodnice ve státních nemocnicích.

„Porodnice by se taky měly vyhodit do vzduchu, mučí tam ženy,“ řekla ta skvělá žena.

Bez zbytečné prodlevy pustili jsme se do naší odbojové činnosti, protože každá vyučovací hodina strávená ve státní škole zanechává v dítěti stopu traumatizující ho na celý život.

Není noci, aby někde nevyletěla do vzduchu základní škola, a od poroby osvobození rodiče v jejím okolí tak mohli přejít na vytoužené domácí vyučování.

Stát je proti tomu bezmocný, jsme dokonale zakonspirovaní. Mraky lidí nám na sociálních sítích fandí.

„Vyhoďte je do vzduchu všechny ty mučírny dětských duší, kde se děti musejí přezouvat, kde se  musejí učit nazpaměť básničky!“ vzkazují nám naši fanoušci.

Ano, vyhodíme je do vzduchu všechny, všechny státní školy.

A porodnice taky.

Pak budeme konečně svobodní, každé dítě bude asertivní, bude individualitou, bude mít talent.

Fantasmagorie?

Prdlajs, žádná fantasmagorie, ale triumf zdravého rozumu!

Hannig na Hrad!