Jak vypěstovat děti v matrixu

Já snad rozumím všemu,ale nejvíc asi rodinným tématům. A čemu rozumíte vy? Neříkejte, že ničemu. Každý něčemu rozumí!

            Markéta měla v sobě něco, co spolehlivě odpuzovalo všechny muže.

            Projevovalo se to navenek tím nejhorším možným způsobem, muži se k ní instinktivně nechovali jako k ženě, ale jako k muži, jako k sobě rovnému.

            Řečeno natvrdo a bez plodového obalu, neviděli muži v Markétě holčičku, která by měla být maminkou, která by se měla usmívat na někoho, kdo je malinký. Projevovalo se to v mnoha maličkostech. Například, když Markéta poprvé nastupovala do zaměstnání, dostala smlouvu na dobu neurčitou.

            Trochu ji to zarazilo, a trochu i urazilo.

            „To je asi omyl. Dali jste mi smlouvu na dobu neurčitou,“ řekla Markéta personalistovi, hejskovi s masívním snubním prstenem na příslušném prstě příslušné ruky.

            „Omyl? Proč omyl?“ podivil se personalista a zálibně se zahleděl na fotografii rodiny, kterou měl na stole.

            „Mohu přece otěhotnět, a vy byste z toho mohl mít problémy,“ namítla Markéta.

            „Toho se nebojím,“ mávl rukou personalista, nezvedaje oči od obrázku své, poněkud nepěkné manželky a čtyř dětí.

            V Markétě by se v tu chvíli krve nedořezal.

            „Nechci smlouvu na dobu neurčitou. Jsem žena, mohu přece kdykoliv obdržet výzvu z Ministerstva tradiční rodiny,“ řekla tiše s hrdlem sevřeným hanbou a vztekem zároveň.

            Personalista, pořád hledě na rodinu, netečně řekl: „Nemám jediný důvod k tomu, abych vám dával smlouvu na dobu určitou, uznejte sama.

            Pokud s tím nesouhlasíte, nemusíte ji uzavírat.

            Na vaši pozici se hlásí tisíce schopných mladých mužů s tím nejlepším vzděláním. Je to ta nejlepší startovní pozice pro kariéru v naší korporaci.

            Máte-li problém se svým ženstvím, pak se obraťte na příslušná místa. My jsme tady od toho, abychom zaměstnávali schopné, vzdělané a časově flexibilní lidi, kteří chtějí slušně uživit svoji rodinu.“

            Těmi lidmi, kteří chtějí slušně uživit svoji rodinu, myslel personalista samozřejmě muže, kteří ráno odejdou z domu a vrátí se do něj k večeru, vítání manželkou a dětmi jako by vstali právě z hrobu.

            Těžko říct, v čem byla příčina tohoto mužského pohledu na Markétu, která byla jistě atraktivní a inteligentní ženou, leda snad, že by byla příčina právě v tom.

Snad si muži instinktivně mysleli, že by Markéta nebyla dobrou matkou pro jejich dítě. Snad měli, i to je možné, podvědomý, evolucí jím vštípený strach, strach z toho, že by po Markétě toužili jiní muži (a oni by pak museli živit cizí děti). Co je dobré u milenky, nemusí být dobré u manželky, jež má především rodit.

Markéta nakonec smlouvu přece jen podepsala hned a začala nezadržitelně stoupat v hierarchii korporace. Muži na důležitých místech neměli nejmenší problém s tím, aby respektovali její názor, jako by Markéta skutečně nebyla ženou, ale chlapem s kulema.

Jenže co to bylo platné, když výzva z Ministerstva tradiční rodiny stále nepřicházela?

Všechny její vrstevnice už byly dávno umístěny Ministerstvem tradiční rodiny do manželství s přiděleným mužem, kterým byly oplodněny, takže se měly na koho usmívat.

Jen Markéta měla svoji kariéru, kterou ji mohl závidět mnohý muž, kdyby v ní ovšem viděl ženu. Ale Markéta přese všechno ženou byla.

Když přišla z práce domů, mrskla sebou na postel a začala blouznit: „Být tak vdána! Být tak manželkou muže! Kdybych se provdala, všechno by se vyřešilo samo!

Muži ve mně nevidí ženu, ale manžel by ve mně ženu musel vidět, přikazuje mu to ,Zákon o tradiční rodině’!

§ 25 odst. 1, písm. a ,Zákona o tradiční rodině’: ,Manželé, muž a žena, jsou povinni setrvávat spolu v dobrém i zlém’.

 písm. b: ,Rozvod ani rozchod, ani jakákoliv jiná rozluka manželství se nepřipouští.’

písm. c: ,Jakékoliv svévolné opuštění manželství a tradiční rodiny bez svolení Ministerstva, vyjma opuštění za účelem splnění pracovní povinnosti muže, se trestá dle příslušného paragrafu tohoto zákona´

Kdybych byla v manželství, nemusel by mě muž milovat. Zákon by ho donutil i tak být se mnou, zplodit se mnou děti. Byla bych jako jiné ženy, šťastná a spokojená, měla bych se na koho usmívat!“

Takto blouznila Markéta. Ale i na Ministerstvu tradiční rodiny jako by se na ni taky dívali jako na muže, ne jako na ženu.

Léta šla, Markéta byla již ředitelkou jedné z nejdůležitějších divizí korporace, pro kterou pracovala, ale výzva z Ministerstva tradiční rodiny pořád výzva nepřicházela.

Jednoho dne se Markéta se odhodlala k něčemu zcela zoufalému. Napsala na Ministerstvo tradiční rodiny žádost o své provdání, a když ne provdání, tak aspoň o umělé oplodnění!

Ministerstvo tradiční rodiny jí odpovědělo obratem, byrokratický aparát byl velmi výkonný.

„Vážená,“ stálo v úvodu dopisu, který byl naškrábán kostrbatým písmem nějakého nejposlednějšího ministerského úředníka, „k vaší žádosti ze včerejšího dne Vám sdělujeme následující.

Vaši žádosti o provdání nemůže být vyhověno, protože Zákon o tradiční rodině (dále jen Zákon) institut žádosti o provdání nezná. To znamená, že ženy se nejsou provdány proto, že si o to zažádají, ale proto, že jsou Ministerstvem tradiční rodiny (dále jen Ministerstvem) vyzvány ke splnění své zákonné mateřské povinnosti v rámci tradiční rodiny, jak je ta definována Zákonem.

Nahlédnutím do Vašeho spisu bylo zjištěno, že vzhledem k vašemu genetickému profilu nebyl pro vás dosud Ministerstvem nalezen vhodný partner a proto se na vás vztahuje §521 Zákona, dle kterého jste prozatím osvobozena od plnění své mateřské a manželské povinnosti.

Ve věci Vaší žádosti o umělé oplodnění Vám sdělujeme následující. Zákon pojem ,právo na dítě´, kterého se dovoláváte, nezná. Vaší žádosti proto nelze vyhovět, a to z toho důvodu, že to tak evoluce chtěla. Samoživitelky jsou mnohem zranitelnější. Kdyby vás přejelo auto, nebude se mít kdo o vaše dítě postarat.

Stát už není servisní organizace jako kdysi, stát nyní už jen dohlíží na dodržování zákonů a tedy i Zákona. Zákon jasně definuje, že skloubení péče o dítě a práce není možné. Jelikož stát v zájmu tradiční rodiny zrušil peněžní podporu zvanou rodičovský příspěvek, byla byste jako žena samoživitelka postavena mimo zákon, dítě by vám bylo okamžitě odebráno (viz §777 zákona) a umístěno do úplné tradiční rodiny (viz §1 a §1012 Zákona).

Ve chvíli, kdy bude pro Vás nalezen geneticky odpovídající muž, budete Ministerstvem vyzvána ke vstupu do manželství.“

Markéta odhodila dopis.

„Jak mě může přejet auto, když jsou všechna auta samořiditelná!“ pomyslela si trpce, ale proti byrokratické mašinérii nic nezmohla.

Muži se na ni nedívali jako na ženu. Ale i kdyby, mimomanželský pohlavní styk se přísně trestal a umělé oplodnění nepřicházelo v úvahu, právo na dítě neexistuje, protože zákon staví nejvýše tradiční rodinu, kterou chrání jako oko v hlavě.

Nakonec Markétě nezbývalo nic jiného než se upnout k práci, aby aspoň trochu otupila onu touhu, která v ní pořád žhnula jako v každé ženě...

Uběhl zase nějaký čas. O Markétě se mluvilo jako o horké favoritce na druhé nejvyšší místo v celé korporaci. Onen muž, který ho zastával odcházel nyní konečně ve sto letech do velké politiky. Znamenalo by to, že by Markéta přeskočila mnoho služebně starších kolegů...

A tu najednou, den předtím, než se mělo tak stát, než měla, ač biologicky žena, zaujmout druhé nejvyšší v Korporaci, jí přišla výzva z Ministerstva tradiční rodiny!

Celá rozzářená přišla za nejvyšším mužem korporace, jenž byl sám otcem deseti dětí. Povila mu je manželka, která neměla ani maturitu, ale jejich genom byl vskutku skvělý.

„To mění samozřejmě situaci. Výzva z Ministerstva tradiční rodiny je akt státní moci, namísto vás musíme najít adekvátní náhradu,“ mnul si tento ctihodný muž bradu, hledě na fotografii své rodiny, kterou měl na stole, „je to ovšem škoda. Chtěl jsem si z vás vychovat svého nástupce. Abych se přiznal, vlastně jsem si ani neuvědomoval, že jste žena.“

Ale Markéta ho ani pořádně neposlouchala. Byla v sedmém nebi.

„Konečně se vdá! Bude rodit!“ jásalo její srdce.

Na druhý den dostavila se na Ministerstvo tradiční rodiny. Byla to ohromná, mnohopatrová budova, na jejímž průčelí skvěl se velký, i z dálky dobře čitelný nápis „Dítě je dar!“

„Odbor speciálních úkolů tradiční rodiny je v patnáctém patře. Nejlíp bude, když tam pojedete výtahem,“ řekl jí vrátný, hledě přitom na fotografii své rodiny, kterou měl na stole.

Markéta vyjela výtahem do patnáctého patra. Bylo zde nečekaně mnoho zeleně, ostatně celé patnácté patro bylo tvořeno jedním velkým prostorem. U spousty stolů seděli ministerští úředníci a pilně pracovali, majíce na stolech fotografie svých rodin. Stůl, k němuž se Markéta měla dostavit, byl až úplně vzadu, schovaný za třemi velkými palmami v květináčích.

Tam už na ni čekali dva muži, přičemž jeden vypadal hned na první pohled jako vědec.

„Dobrý den, posaďte se prosím,“ přivítal ji jeden z těch mužů a, sklouznuv mezitím ještě pohledem na fotografii své rodiny, kterou měl na stole, řekl „dostal jsem na starosti váš případ.“

„Můj případ?“ podivila se Markéta.

„Ano, váš případ. Ale víc vám k tomu řekne kolega z Ministerstva pro biodiverzitu,“ řekl muž a ukázal na druhého muže, který vypadal jako vědec.

Vědec se usmál a hned spustil: „Jde o to, vážená paní Markéto, že u nás na Ministerstvu biodiverzity rozjíždíme projekt financovaný ruskými fondy, který má napravit křivdy, jíž jsme se my, lidé, dopustili na mnoha živočišných druzích, které jsme prostě vyhubili. Nejde samozřejmě jen o to. Jde i o to, že spousta lidí začíná mít kvůli tomu špatné spaní, jak nás začíná dohánět naše svědomí.

Vezměme si třeba takové neandrtálce.

Jestliže vyjdeme z teze, že bůh stvořil člověka k obrazu svému, tak se zákonitě musíme ptát, proč se nám potom tak neandrtálci podobají?

My jsme je ovšem vyhubili, snížili tím biodiverzitu. A ovšem se tím dopustili i evolučního zločinu, kterýžto pojem byl před nedávnem definován Zákonem o nápravě evolučních křivd. Je to stejné, jako bychom zavraždili nějakého našeho bratrance, abychom se dostali k dědictví po nějaké vzdálené bezdětné tetě.

Chápete?

Stav našeho poznání nám ovšem nyní dovoluje tuto starou křivdu, které jsme se kdysi dopustili, napravit.

Podařilo se nám totiž již zcela rekonstruovat DNA neandrtálců. Jejich živé buňky ale samozřejmě k dispozici zatím nemáme. To ovšem nevadí. Máme k dispozici buňky lidské. To nám stačí, protože díky technice, vyvinuté z původní techniky CRISPR-Cas9 můžeme dělat takové změny DNA v lidské buňce, že se tato změní na buňku neandrtálce.

Ze všech žen na celé planetě jste pro to nejvhodnější ženou vy, paní Markéto. Vaše DNA je proto jako stvořená, máte neandertálské předky. Zdá se, že nějaká vaše praprababička se zapomněla s neandertálcem, hehe.“

Vědec skončil svůj proslov a upřel svůj zrak na Markétu, byl to snad první muž, který v ní konečně viděl ženu.

Slova se ujal úředník z Ministerstva tradiční rodiny: „Vy jste si, paní Markéto, kdysi podala žádost o umělé oplodnění. Psala jste tam, tuším, že máte na dítě právo. Ta žádost se musela pochopitelně zamítnout. Teď se ovšem situace změnila. Příslušné orgány jsou už o tom informovány.

Napříč politickým spektrem panuje shoda na uzákonění výjimky, že žena může být uměle oplodněna, je-li to v zájmu zvýšení biodiverzity. Podle informací, co mám, bude tento pozměňovací návrh novelizace Zákona o tradiční rodině schválen ještě dnes.

Teď už záleží jen vás, paní Markéto. Nemáte už na co čekat. Stát vám podává pomocnou ruku. Nezapomínejte, že dítě je dar a vám ten dar teď sám spadne do klína. Společnost a stát pochopitelně nemůže připustit, aby se rozpadla tradiční rodina. Ženy samoživitelky jsou naším nepřítelem č. 1, u svobodné ženy začíná všechno zlo.

Ale vy jste výjimkou. My všichni máme jen tradiční rodiny. Jistě není to málo, je to víc než dost. Ale vy můžete přispět ke zvýšení biodiverzity.

Tak co, paní Markéto?

Souhlasíte s tím, že se z vašeho, uměle oplodněného, vajíčka udělá neandrtálec?

Taková šance už nikdy nemusí přijít!“

Úředník se opět zahleděl na fotografii své rodiny.

„Ano, souhlasím s tím,“ řekla Markéta.

„Jste chytrá a inteligentní žena,“ usmál se úředník, v duchu mysle na svou tradiční rodinu.

Za deset měsíců na to porodila Markéta, sice pod přísným dohledem vědců, ale doma, neandertálská dvojčátka, chlapečka a holčičku.

„Blahopřeji, dítě je dar,“ řekl úředník z Ministerstva pro tradiční rodinu, který u domácího porodu suploval otce (sperma, kterým bylo Markétino vajíčko oplodněno, pocházelo od anonymního, ovšem dobře vybraného dárce).

„Dítě je dar,“ opakovala slastně Markéta, tisknoucí si ke svým prsům dva malé uzlíčky, které se opravdu v něčem podobaly lidským miminkům.