Velmi otevřeně o mé posedlosti jednou ženou

Někdo je posedlý mocí, někdo pěnezi, někdo v noci otvírá hroby, protože je posedlý právě otvíráním hrobů a ne třeba konzerv. Já jsem posedlý jednou ženou, i když vlastně ne tak docela

            Její rty mě hned, už od prvého okamžiku vábily, osudově přitahovaly jako například moly, ty drobné, důkladně hubené motýlky, vábí a osudově přitahuje vše vlněné. Molové, chtějí-li přežít, musí chtě nechtě rozežírat všechny ty hadry, jimiž jsou nacpány lidské skříně a šatníky, a stejně tak i pro mě staly se její rty otázkou holého přežití.

            Zdá se vám, že přeháním, že moje přirovnání k molům a jejich rtů k vlněnému svetru pro prarodičích je nesmyslné?

            Ať si!

            Vy nejste pro mě vůbec důležití.

Vy jste jen křoví, méně či více tupé publikum, jež nemá žádného pochopení pro vzněty duše, které může vyvolat toliko absolutní krása. Ano, její rty vyvolávaly ve mně, v mém mozku totéž vzrušení, jaké musí v gangliích molů vyvolávat tajemné vanutí z dřevotřískových sarkofágů, které jsou napěchovány vlněnými mrtvolami, dávno již nenošenými haveloky a raglány, na kterých však lidem tolik záleží, že jsou pro ně schopni zabíjet moly bez jediné výčitky svědomí, vždyť mol je přece taky živý tvor.

            I já jsem živý tvor a její rty jsou pro mne vším, zcela vyplnily můj život, dostaly se do každé skuliny mého vědomí jako montážní pěna, kterou se utěsňují nově namontované plastová okna, svět za nimi, ať už nahlížen zvenčí či zvenčí, je již jiný, než byl svět, od kterého nás oddělovala okna stará.

            „Proboha, proč pořád mele o nějakých rtech? Co na nich vidí? Existovaly vůbec!?“ myslíte si.

            Vím, že si to myslíte, neboť mne máte, nu ovšem, máte mne za pomatence. Myslíte si, že mi hráblo, že jsem jeden z těch mnoha nebožáků, kterým zatemnila rozum nešťastná láska, neboť se zamilovali do přeludu, do přízraku, do vlastní iluze.

            Ale znova říkám: „Myslete si o mně, co chcete!“

            Ba dokonce vám nařizuji: „Myslete si o mně, že jsem pomatenec!“

            Budete-li si o mne myslet, že jsem pomatenec, pak to bude znamenat, že jsem ve své lásce nemýlil, neboť jsem hned od samého počátku věděl, že moje láska, moje vášeň není z tohoto světa.

            Věděl jsem, ale to mi nebránilo, abych se jí zcela oddal, propadl jí tak, že pro mne neexistovalo v mém volném čase nic jiného než její rty.

            V práci se držím, tam řádně plním, co mi je nařízeno. Mí nadřízení nemohou být se mnou nespokojeni, žádná z mých pracovní povinností není kvůli jejím rtům zanedbávána tak, aby to bylo důvodem k mému propuštění. Má-li však týden, to jest po sobě jdoucích sedm dní, celkem sto čtyřiačtyřicet hodin, ze kterých je pouhých čtyřicet hodin pracovních, pak mi zbývá na to, abych myslel na její rty víc než sto hodin týdně!

            A věru, že jsem tento čas nepromarnil, že jsem svoji lásku a svoji vášeň neokradl ani o jedinou sekundu z těch sto čtyř hodin volného času, jež mi vybudou během každého kalendářního týdne mého života.

            „Proč nám to vlastně vykládáte? Proč nejste zticha? Proč se holedbáte svým šílenstvím? Chcete nás dojmout? Nebo nás naopak podráždit? Co sledujete tím svým žvaněním o nějakých rtech!?“ jistě už máte mých řečí dost a to jsem teprve na začátku, ještě jsem se vůbec nezmínil o tom, jaké jsou její rty ve skutečnosti.

            Nemusíte mne samozřejmě poslouchat, když nechcete. Vystačím si i sám se sebou. Možná to bude tak i lepší, neboť se mohu těšit z krásy jejich rtů o samotě, nemusím se o ni s nikým dělit, mohu si ji uchvátit všechnu pro sebe.

            Ano, neposlouchejte mě!

            To, co budu dál vykládat, není už určeno vašim uším, vaším tupým mozkům, nedomrlým myšlenkám v nich, teď už mluvím jen sám se sebou o jejích rtech.

            Její rty vůbec nejsou kypré.

            Ano, nejsou ani trochu kypré!

            Často se stává, že ženy, jež nejsou v obličeji příliš hezké, nahrazují si vše víc než dostatečně kyprými rty. Takové rty k sobě okamžitě přitáhnou veškerou pozornost, dají jinak nepříliš hezké tváři ochranný nátěr, pozlatí ji, učiní z ní svého druhu vzácný drahokam.

            Její rty však nebyly kypré. Ano byly úzké, možná až příliš úzké, snad  na první pohled až bezvýrazné. Zcela jistě bych je přešel bez povšimnutí, kdyby se mi nenaskytla možnost, vlastně nutnost pozorovat tyto rty déle, věnovat jim víc času, než kolik bych jim věnoval za jiných okolností.

            Bylo to v jakési tlačenici na pomezí snu a skutečnosti. Ve srocení lidí bývá vždy cosi snového, jako by se v něm zhmotňovalo kolektivní nevědomí, ponuré a dusné jako vzduch v pařeništi, do něhož se celý den opírá Slunce, shluk žhavých plynů.

            Byl jsem jinými lidmi bezmyšlenkovitě přimáčknut k jejímu tělu a nezbývalo mi, než jí hledět do obličeje. Ale ne do očí, na její rty, ve které se tak zúžil veškerý kosmos.

            Hledím na její rty. Zdají se mi úzké, bezvýrazné, dokonce i trochu ošklivé. Ale v tom najednou začne skrze ně cosi prosakovat.

            Zbystřím pozornost, nebo možná ani ne já, pozornost se sama zbystří, automaticky, možná v tom není žádná moje vůle, možná ani žádná vůle neexistuje, to, co považuje za vůli je jen souhrn pudů a nic víc.

            Cosi skrze její rty prosakuje stále víc a víc, už je to zjevné, ne jen tušené, ano, už vím, že rty na něž hledím jsou především rty strašlivě nenasytné!

            Ta jejich nenasytnost bodne mne do mozku jako injekce tajemného zednářského narkotika. Od této chvíle nemyslím na nic jiného než jen na ty rty, na jejich čarovnou nenasytnost, jíž slibují, kterou lákají všechny ty, kdož se jimi chtějí nechat navěky pozřít.

            „Já jsem Karel. A vy?“ řeknu té ženě, ale vlastně nemluvím s ní, mluvím s jejími rty.

            Rty se však stáhnou do zlomyslného úsměšku, v něm však jejich osudová nenasytnost vynikne ještě víc.

            „Odprejskni!“ odpoví mi žena.

            V tom však tlačenice sama od sebe povolí, jsme od sebe odtrženi.

            Marně natahuji svoji ruku po jejích rtech. Marně se jich snažím dotknout aspoň na okamžik, dotknout se těch rtů, ne té ženy. Na tu ženu jsem vůbec nemyslel, myslel jsem jen na ty rty, rty, které jsou zasazeny do tváře ženy, jež mi řekla, abych odprejsknul. Její tvář, ona sama, to jsou pro mne jen její rty, které teď vidím všude, ve všech ženských rtech.

            Proto jsem tady, ve svém spolehlivém úkrytu, dnes už mám po práci. Protože mě osudově vábí a přitahují její rty. Chci se jich dotknout, jemně dotknout, protože jeden jediný dotek stačí, aby mne ty nenasytné rty proměnily ve svůj otisk na zrcadle. O nic jiného mi nejde. Proto jsem teď na číhané. Ano, číhám jestli nepůjde kolem nějaká žena s jejími rty, abych mohl vyskočit ze své skrýše a....

            Nebo si myslíte, že lžu?

            Že jsem si to všechno vymyslel?

            Že jsem šťastně ženatý a že mám rodinu, zdravé a chytré děti s vynikajícím školním prospěchem, které nade vše miluji?

            A že se mne ty děti dnes a denně ptají: „Tati, proč jsme nebyli ještě nikdy v ZOO jako ostatní tradiční rodiny?“?

            A já jim odpovídám: „Zvířata v kleci nejsou vůbec zvířata, ale převlečení lidé!“?

            Jestli si to myslíte, pak o mně nevíte vůbec nic!