Bruselský lokaj Macron a naši vylízaní hlupáci

Macron srovná Maďarsko se zemí jen kvůli nesouhlasu se Sorosovou univerzitou. A naši hlupáci nad tím jásají!

                Adam nedokázal si představit, co se stane, když francouzské prezidentské volby nevyhraje Marine Le Penová.

                Věděl jen, že to bude strašlivá katastrofa, téměř tak děsivá jako kdyby v prezidentských volbách nebyl zvolen i Zeman.

                Když se pak francouzští voliči ukázali být jen zmanipulovanou masou, která se nechala opít prázdnými frázemi bruselského agenta, byl to pro něj nervový otřes.

                „Musíme vyrazit do ulic! Musíme svrhnout zkorumpované elity! Musíme zachránit svobodu a demokracii! To je naše jediná naděje!“ věděl náhle Adam, že jiné cesty ke svobodě není.

                Ale lidé byli k jeho burcování lhostejní. I oni se už proměnili v masu zmanipulovanou mainstreamovými médii.

                Adam, unavený marným burcováním, zabloudil do nějakého parku, v němž lidé spokojeně piknikovali, jako by neexistoval žádný islám.

                Adamovi se z té lhostejnosti zvedl žaludek.

                „Jsou jako dobytek, který vedou na porážku!“ pomyslel si, když v tom se mu připletla do cesty jakási tlustá žena

„Národní fronta prohrála na všech frontách!

                U nás jsme taky měli kdysi národní frontu!

                Všichni vlastenci jsou pederasti!“ jásala vyzývavě nad volební porážkou Le Penové přímo před Adamem.

                Všechno její sádlo chvělo se šílenou radostí, jako by nový francouzský prezident, exponent bruselských fašistů, měl zdarma rozdávat zadarmo koblihy.

                Adam na ni hleděl s odporem.

                Hořkost z porážky jeho milované Mariny z něj ještě nejenže nevyprchala, ale ještě se prohloubila, prostoupila jej celého, rozsévala v jeho senzitivní duši děsivý smutek.

                „To jsou ony!

Tlusté, sádelnaté ženské, které nebudou volit Zemana, bruselské děvky!

Proč vlastně žijí, vystavují svá tučná těla Slunci, proč se ráno probouzejí a zaplavují svět svým sádlem?“ pomyslel si hořce Adam.

„A teď půjde do prdele Zeman! Jak se těším, až potáhne z Hradu i s Ovčáčkem,“ potvrdila tlustá žena sama Adamův skvělý odhad.

„Fuj, jak je to hnusné!

Všechno to hloupé lidské bytí!

Proč jsou všichni lidi takoví hlupáci a pitomci!

Zeman má pravdu!“ odvrátil se od ženy Adam, chtěje se dát do rychlé chůze, aby se od tlusté ženy, jež byla ztělesněním veškeré hlouposti, vzdálil.

Avšak nestačil udělat ani dva kroky, když se na něj tlustá žena vrhla.

„Já mám takovou radost, chlapče, že Le Penová dostala na budku! Ať si táhne zpátky do europarlamentu, a tam zase hezky tiše sedí a je ráda, že je ráda!

Pojď, musím tě celého zulíbat, jinak se z té své radosti snad pominu!“ objala Adama a tiskla si ho ke svým obřím, ale taky notně povislým prsům tak, že se ho div neudusila.

Marně se Adam vzpouzel, marně se pokoušel vymanit z toho hnusného sevření. Ženská jako by měla svaly ze železa, jako by všechna pražská kavárna byla ve skutečnosti speciální jednotkou zvláštního určení.

„Nechte mě! Pusťte mě! Napíšu o tom do Parlamentních listů!“ křičel Adam.

Ale marně.

Sevření nesláblo, ale naopak sílilo.

Adam cítil, jak jej opouštějí síly, sádelnaté tělo té odporné ženštiny změnilo se v bezedný močál, do něhož se Adam propadal stále hlouběji a hlouběji.

Tlustá žena je nepřestávala celovat svými slizkými, jak přemnožení slimáci odulými rty.

„Tak ty jsi, milánku, doufal, že vyhraje Le Penová?“ šeptala mu přitom do ucha, jako by byla tou nejněžnější milenkou, „doufal jsi, že Francouzi dají přednost svobodě před těsnou bruselskou klíckou, že se Evropa začne drolit, doufal jsi, že to ta tvoje milovaná Marine myslí vážně?

Ach, jaký jsi hlupáček!

Roztomilý a nevinný hlupáček!

Vidíš sám, jak to dopadlo!

Hofer prohrál, Wildeers prohrál, Marine prohrála, AfD se sama rozpadá, Zeman potáhne a po něm i Putin!

Kdepak, milánku, přepočítal ses, podcenil jsi nás!

Nejsme tak slabí, jak se děláme, jak vypadáme!

Že vyhrál Trump?

Že je brexit?

Ani dvě vlaštovičky jaro nedělají.

Trump je ve skutečnosti slaboch a brexit?

Co nás nezabije, to nás posílí, hehe!

Pojď, dám ti ještě pusinku, můj chlapečku!“

Odulé slizké rty přitiskly se opět na Adamovu tvář.

„Nééé!“ zaúpěl nebohý Adam a ztratil vědomí.

Když se opět probral, byla tlustá ženská pryč.

Místo ní skláněl se nad ním nějaký muž.

„Co je s Evropou? Je už z ní chalifát? Kéž bych raději zemřel!“ zaúpěl Adam.

Ale jeho přání ukázalo se být unáhleným.

Muž, který se nad ním skláněl, byl Okamura.

„Právě se vracím z Hradu. Prezident Zeman mě pověřil sestavením vlády. Vyhrál jsem volby, protože pravda vždy nakonec zvítězí. Z nejhoršího jsme venku, zachránil jsem Evropu na poslední chvíli, znova můžeme volně dýchat. Čeká nás ale ještě hodně práce,“ řekl Okamura, starostlivě dodávaje, „jak je vám?

Můžete vstát?

Div, že vás nerozmačkala!“

„Ano,“ odpověděl Adam a pokusil se vstát.

Ale nohy, ještě příliš zesláblé, mu vypověděly službu.

„Máte asi virózu. Hodím si vás na záda a odnesu vás domů. Sestavování vlády počká, vím, co jste si musel vytrpět,“ řekl Okamura, hodil si Adama na záda, odnesl ho domů a pak šel zase sestavovat vládu.

Vzduch voněl svobodou a tak se Adamovi brzy vrátily síly. Hned jak mohl, zapojil se, tak jako všichni, do obnovy svobody a demokracie.

Jednou ho dokonce navštívila i Marine Le Penová, i když jen ve snu.

„Je t´aime“ řekla mu a pohladila jej svou mozolnatou, čerstvým jílem vonící rukou po tváři.

Kolikrát za život může se člověku zdát takový líbezný sen?

Snad jednou, dvakrát, ale i jednou je moc!