Etika altruismu je etikou smrti

Myšlenka uvedená v nadpisu je odkudsi vypůjčená. Ostatně všechny moje myšlenky, všechno moje vědomí jsou odkudsi vypůjčené

Nemohl jsem se dočkat, až jistá žena ovdoví. Bydlela totiž v domku, u něhož byla zahrádka s černou a mastnou hlínou, která se hned tak nevidí.

Když se tak stalo, nelenil jsem a vetřel se do její přízně, nebylo to nijak těžké. Nešlo mi však o její tělo, ani o to ostatní, co mi mohla nabídnout a taky nabízela. Šlo mi jen o onu mastnou a černou hlínu. Proto, když vdova jednou po obědě usnula, využil jsem toho.

Bez zbytečného otálení jsem si nabral té nádherné hlíny plné hrsti a běžel okamžitě k řezníkovi, jehož krámek nalézal se v té nejzapadlejší uličce, jakou si lze představit. Nejednu noc probděl jsem před jeho výlohou, hledě na kusy masa, jež byly vystaveny vevnitř, osvětlené sotva plnoletou petrolejkou.

            Napadaly mne přitom nejrůznější věci, ale nikdy jsem neměl čím zaplatit řezníkovi za jeho mrtvé, rychlému rozkladu, fyzickému i mravnímu, podléhající zboží.

Když přišlo ráno a svět za výlohou zase ožil, když řezníkova pomocnice, čarokrásná dívka, zhasla petrolejku a začala odřezávat z veliké role souměrné kusy balícího papíru, odcházel jsem, aniž bych vyčkal, až se řeznictví otevře, připadaje si jako v horečnatém snu, který se končí exhumací.

„Mít tak čím zaplatit!“ mumlal jsem si pro sebe a lidé, kdybych ovšem nějaké potkal, museli by mne jistě považovat za člověka zcela zkaženého, neboť neskromného, toužícího po bohatství, aby měl čím zaplatit za nějaký zbytečný krám.

Pak mne to ovšem přešlo. Přestal jsem marnit noci před výlohou řeznictví. Zdálo se, že to všechno je už jen minulost, mrtvá a neperspektivní minulost.

Ale když náhle ovdověla ona žena, když mne pustila k sobě domů, znovu se před mými zraky kusy masa visící na hácích v řeznickém krámku. Zatímco vdova a spala a možná se ve snu vracela na smuteční hostinu, já už jsem běžel k řezníkovi, svíraje v dlaních ten nejcennější poklad.

Jako velká voda vpadl jsem do řeznictví, v němž nebylo žádných zákazníků, neboť do této uličky málokdo zabloudil.

Řezník, vypadající jako Kristus či jen vousatý prorok (ale není to jedno!?) stál vzpřímeně za pultem, na němž skvěla se jako archa úmluvy registrační pokladna. Jeho pomocnice kutila cosi u mlýnku na maso. Vypadalo to, že jej čistí. Samotné řeznictví zdálo se být dobře zásobeno, jako by se lidstvo nepotácelo se šíleným chechotem stižené progresivní paralýzou od jedné sekundy svého bytí k další sekundě svého bytí.

„Dejte mi všechno, co máte! Všechno maso, abych jej mohl spálit v peci, proměnit na popel!“ vyhrkl jsem na řezníka a dobře si všiml, jak sebou jeho pomocnice při mých slovech, jež mohla být o docela dobře heslem vkladní knížky či heslem přihlašovacím, křečovitě trhla.

„Máte čím zaplatit?“ otázal se řezník a jeho tvář ještě víc připomínala Krista či jen vousatého proroka (ale není to ještě víc jedno!?).

„To se ví!“ zvolal jsem nadšeně a rozevřel před řezníkem své dlaně plné černé a mastné hlíny, jeho pomocnice se při mých slovech opět křečovitě zachvěla.

Řezník se naklonil nad mé dlaně, chvíli hleděl na hlínu a pak se zase narovnal.

„Za to byste si mohl koupit půlku pozemského světa. To je ta nejúrodnější hlína, jaká může být. Hlína z rajské zahrady, hlína, v níž kořenil strom poznání,“ řekl vážně, dodávaje, „dáte mi všechnu tu hlínu za maso, co tady mám?

Před chvílí přivezli zboží.

Říkám vám, že to maso, co tady visí, bylo ještě včera živé.“

„Tu máte! Vezměte si to všechno!“ vysypal jsem hlínu na pult.

Řezník ji shrábl a vsypal do zásuvky registrační poklady, kterou zase pečlivě zavřel.

Vykonav to, obrátil se na pomocnici, která se nyní již celá křečovitě chvěla, a křikl na ni: „Obsluž pána! Slyšíš? Proč ti musím všechno říkat dvakrát? Nemysli si, že nevím, kdo je tvůj otec!“

Pomocnice začala sundávat z háků kusy masa a kladla je na pult. Řezník tomu jen nečinně přihlížel, já jsem přitom pozoroval postavu čarokrásné pomocnice, jež zdála se být ideální.

Mezitím mi řezník vysvětloval: „Nejsem zlý člověk, i když na ni takto křičím. Nemějte mi to, prosím za zlé, že se k ní takto chovám. Ale stát mě nutí, abych jí vyplácel minimální mzdu.

Jak se k ní mám potom chovat humánně?

Jedině z tohoto důvodu sympatizuji s anarchokapitalisty!“

Ale to už na háku zůstal viset poslední kus masa.

„Svíčkovou taky?“ zeptala se pomocnice hlasem, jenž rozechvěl moji duši dosud nepoznaným blahem.

„Taky!“ odpověděl řezník.

„Chtěl jste ji dát na charitu. Pro spásu své duše!“ připomněla řezníkovi pomocnice.

„Kašlu na to! Jsou důležitější věci než spása duše! Nehledě na to, že etika altruismu je etikou smrti!“ odvětil příkře řezník, obraceje se na mě, „nemám pravdu?“

„Máte, svíčková nenáleží někomu neznámému, kdo by ji dostal darem z vašich altruistických pohnutek, ale mně, který jsem ji řádně koupil a dal vám za ni protihodnotu. Nehledě na to, že kdybyste dal na charitu jen svíčkovou, jak by pak šlo morálně obhájit, že jste na ni nedal všechno svoje maso? “ přikývl jsem.

Pomocnice sundala z háku poslední kus masa a zabalila jej do papíru.

„Budete chtít tašku? Igelitku? Mám tady spoustu igelitek, vzácné kousky, sbírám je,“ zeptal se mne řezník.

„Ano,“ přikývl jsem.

Pomocnice začala vkládat zabalené maso do igelitových tašek.

Když byla hotova, nařídil ji řezník: „Odnes pánovi maso, kam bude chtít. Slyšíš? Proč ti musím všechno říkat dvakrát!“

Vyšel jsem z krámku, plné ruce igelitek s masem, a zrovna tak i čarokrásná pomocnice, jež se pod tíhou, kterou nesla, celá prohýbala.

„Tam, na tamto rohu, nemůžeme si ho splést s jiným rohem, si na chvilku odpočineme, položíme tašky na zem,“ ukázal jsem na konec mrtvé ulice, do které jsme právě vešli, a zeptal se, „kdo je váš otec?

Snad jste nebyla uměle...“

„Nemám žádného otce! Co je na tom divného?!“ nenechala mě pomocnice domluvit a přidala do kroku, aby si mohla co nejdříve odpočinout.

Sotva jsem jí stačil, i když nesla mnohem více masa než já, běže za ní jako pes.

V té její zarputilosti bylo cosi zjevně zvířecího, div jsem si nepřipadal jako zoofil.

Na rohu ulice nezastavila, aby si odpočinula, jak jsem to navrhl, ale běžela dál.

„Zastavte, nebo mi upadnou ruce!“ křičel jsem na ni tak dlouho, až jsem se z toho vlastního křiku docela pominul, protože nemám od svého narození rád uřvané lidi.