Nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem psychopat

Proto se vás o tom snažím všemožně přesvědčit. Chodím sem a tam, rozhazuji rukama, abyste mi skutečně uvěřili

Jednou přišli za Strávníkem jeho přátelé, vcelku veselí lidé.

Strávník je přivítal, jak se patří.

Ale přátelé pořád hleděli kamsi stranou, až konečně řekli: „Nepřišli jsme proto, abys nás hostil tím nejlepším, co máš doma. Přišli jsme ti říct, že se nám zdá, že žiješ úplně nadarmo.

Ano, jsme přesvědčeni, že jsi psychopat!

Normální člověk by přece nežil tak nadarmo jako ty, uznej sám!“

Strávníka se ta slova samozřejmě dotkla.

Ale co měl dělat?

„Nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem psychopat. Proto bez milosti zničím všechny vaše myšlenky,“ řekl Strávník nakonec svým přátelům a opravdu jim zničil jejich všechny myšlenky.

Týden na to ho kvůli tomu předvolali na policii, aby podal vysvětlení.

„Před čtyřmi dny obdrželi jsme na vás udání, že jste svým přátelům zničil všechny jejich myšlenky,“ řekl policista, dlouze zívl a pak pokračoval, „víme samozřejmě, že je to nesmysl. Jeden člověk nemůže zničit druhému člověku jeho myšlenky. Může mu snad silou své vůle myšlenku vnutit, vsugerovat, jak se říká. Takových případů jsme už řešili spousty.

Například při korupčních aférách se sprostí obvinění často hájí tím, že jim byla myšlenka na převzetí úplatku kýmsi vsugerována a oni se tomu nemohli nijak bránit.

 To samé při daňových podvodech.

,Někdo mému klientovi tu myšlenku na koupi korunových dluhopisů vsugeroval bez jeho souhlasů,’ řekne vám každý obhájce takového výtečníka.

Musíme však celou věc vyšetřit, neboť existuje určitá tenká hranice mezi tím, co je ještě legální a co už je trestné. Ta hranice je stále tenčí a tenčí, i my, muži a ženy zákona, sami stále víc balancujeme nad propastí zneužití pravomoci veřejného činitele. Tak těžko jako teď, se nám ještě nikdy nebojovalo proti zločinu.

Kdybych vás teď například uhodil do tváře, i když nevím, proč bych to dělal, mohl byste mne za to udat. Nějak se nám to udavačství teď rozplemenilo, lidé se navzájem udávají kvůli každé prkotině, jako by snad  ani netušili, co je to svědomí.

Jistě mne chápete, po lidské stránce je mi to velmi nepříjemné, chtít po vás vysvětlení v tak hloupé věci...“

Policista se omluvně usmál, opravdu mu to bylo velmi nepříjemné.

„Nechci, abyste se si o mně mysleli, že jsem psychopat. Proto bez milosti zničím všechny vaše myšlenky,“ řekl Strávník a opravdu zničil policistovi všechny jeho myšlenky, ačkoliv ten byl veřejný činitel.

Týden na to kvůli tomu Strávníka kdosi strašlivě zmlátil.

                „Víš, co seš!? Ty seš hnusnej psychopat, takdle lidem bez milosti ničit všechny jejich myšlenky! Ty si nezasloužíš nic jinýho, než abych tě seřezal, co se do tebe vejde!“ řval kdosi na Strávníka a přitom ho tloukl hlava nehlava.

                „Jen mu pořádně naložte! Ať dostane za vyučenou, nebo ještě zničí bez milosti všechny myšlenky i nám!“ povzbuzovali lidé toho člověka, který tloukl Strávníka.

                „Teď už snad těch svejch hnusáren necháš!“ odplivl si onen člověk, když byl Strávník tak ztlučený, že sotva stál na nohou.

                Ale věřte, nebo ne, od té doby už Strávník nezničil nikomu jeho myšlenky. Dokonce se dal na pěstování biozeleniny. Chodil po domech a nabízel ji lidem.

                „Nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem psychopat. Jen prodávám své vlastní výpěstky,“ říkal lidem, kteří mu po dlouhém bušení přece jen otevřeli dveře.

                „Děkujeme. Ale máme vlastní zeleniny dost, my jsme taky pěstitelé,“ odpovídali mu lidé a nic si od něj nekoupili, takže musel zeleninu nakonec vždycky vyhodit.

                Ale jednou, po mnoha letech, si od něj přece jen nějaká babka koupila mrkev.

                „Měla jsem zahrádku, ale čert mi ji při církevních restitucích vzal přímo před očima.

 ,Nechci, abyste si o mně myslela, že jsem psychopat. Tu zahrádku vám zabavuji ne pro sebe, čerta starého, ale pro větší slávu boží, aby mi bůh bez milosti nezničil všechny moje myšlenky,’ omlouval se mi ještě ten chudák rohatá.

Ale co z toho, teď abych si na stará kolena mrkvičku kupovala. Zuby mám ještě dobré, jako bych byla dvacetiletá krasavice,’ povzdychla si babka, ale když se pustila do mrkve, bylo vidět, že má zuby opravdu jako dvacetiletá krasavice.

„Hurá, tak přece nejsem psychopat!“ oddechl si Strávník, když uviděl ty nádherné zuby, poznav tak, že nežije nadarmo.

A ty zuby se mu tak líbili, že si vzal babku k sobě domů, aby mu dělala posluhovačku.

A dobře udělal.

Babka, jak se ukázalo, byla náramně čiperná, i když trochu pila.

„To je do zásoby, až se za mnou zavře černá zem!“ říkala se smíchem po třetí štamprli, vystavujíc na odiv své nádherné zuby.