Rozjímání o poezii.

Před pár lety přišel za mnou jeden starší muž a požádal mne zdali bych mu nemohl natočit album jeho poezie. Ten nápad dostal při poslechu mého rozhlasového pořadu poezie japonského básníka Bašó.

Přiznal se, že poezii začal psát teprve nedávno a nikdy nepublikoval. Strávil jsem pěknou část svého života režírováním poezie pro rozhlas, byl tedy na správné adrese; mám však věnovat svůj čas takovému samolibému účelu? Než jsem se rozhodl zdali zakázku přijmu, požádal jsem ho, aby mi vysvětlil proč vlastně chce to album poezie natočit. Odpověděl: „Chci si to dát jako dárek ke svým šedesátým narozeninám, v životě jsem si totiž nikdy nic nedopřál. Celý život jsem pracoval, staral se o rodinu, vychovali jsme s manželkou dvě děti; teď si mohu dovolit udělat něco pro své potěšení. Ale nejen pro sebe, chci aby tu zůstala po mně nějaká hlubší stopa pro mé potomky. A jak lépe ji vtisknout než poezií? Když nechám svým dětem auto, to se časem rozpadne, moje básně ale mohou přetrvat generace.“

Jeho slova mne zaujala, nepotkávám dnes mnoho lidí, kteří by měli takto podstatný vztah k poezii. Požádal jsem ho, aby mi svoje básně ukázal. Líbily se mi, tak jsme se domluvili a dali do práce. Natáčet poezii je práce náročná a nelze ji dělat jen pro peníze. Je to však zkušenost příjemná a vděčná. Dennis se nejen horlivě učil jak poezii číst, ale pilně své básně přepisoval, některé vyřadil a inspirován společnou prací rychle tvořil nové. Natáčeli jsme v mém studiu, a také vedli i dlouhé diskuze o podstatě poezie a jejím smyslu v životě člověka. Shodně jsme se domluvili, že z dnešního konzumního světa se poezie pozvolna vytrácí.

Co je poezie? Nemáme přesnou definici. Slovník spisovné češtiny (Academia, Praha 1978) nás poučuje, že poezie jest „básnická tvorba“, a básník jest „autor básní.“ Tak teď už víme, co je to poezie, nebo snad ne? Slovo poezie shrnuje v sobě několik významů. Někdo považuje za poezii pouze tvorbu básnickou. Je však mnoho básní, které jsou pouhým veršováním, ale poezie v nich mnoho není. Jsou různé druhy poezie, které odpovídají rozmanitým potřebám života. Poezie epická popisuje události nebo významné osobnosti. Její žánry jsou například epos nebo balada. Poezie lyrická vyjadřuje pocity, nálady, ale i abstraktní myšlenky, tedy filosofii a duchovnost. Specifickou oblastí je poezie milostná. A kdo by nepodlehl kouzlu milostných básní, když ho milostné touhy lákají do svých sítí? Kořeny slova poezie sahají do starého Řecka, kde výraz poiésis znamenal tvorbu.

Poezie, stejně jako hudba, jeví se býti s člověkem od jeho prvopočátků. Povídky a romány nejsou formy příliš staré, jen několik století. Nejstarší známé literární dílo je Epos o Gilgamešovi z 2. tisíciletí před naším letopočtem. Ve verších popisuje tato výpravná báseň život a skutky sumerského krále Gilgameše. Rovněž prastaré indické texty védické (Upanišády, Bhagavat Gita atd.) jsou poezií věčně živou. Původ staré čínské filosofické školy taoismu je připisován Mistru a básníkovi Lao-c, který žil pár století před Kristem, přesná data známa nejsou. Jeho „Tao te t´ing“ (Kniha o Cestě a Ctnosti) je sbírkou nádherných poetických textů o životě, světa běhu a mravnosti. Dovolím si nabídnouti, ve svém skrovném překladu, kapitolu 25, která výstižně naznačuje i podstatu poezie: „Jest cosi, beztvaré a zmatečné, zrozené dříve než nebe i země, tiché a pusté. Jest osamoceno a nikdy se nemění. Je stále v pohybu, ale neunavuje se. Může být matkou světa. Jméno neznám, proto říkám mu Cesta. Ve snaze dát mu jméno, označuji je velké a svrchované.“ Tato malá ukázka nám dosvědčuje, že některé pravdy lze vyslovit pouze prostřednictvím poezie, a nijak jinak.

Všechna svatá písma, co znám, jsou psána formou poezie. Bible je nejen náboženskou příručkou, je také významnou básnickou sbírkou, jaké potěšení začíst se do textu Ecclesiastes nebo Knihy žalmů. Mimořádná jest Píseň písní, zvaná též Píseň Šalamounova; je nádhernou ukázkou starověké poezie milostné. Jak se tato poema dostala do Bible vskutku nevím, však to působilo potíže i mnohým rabínům a svatým otcům křesťanským. Židovská teologie chápe tuto píseň jako alegorii, kde ženich představuje Boha a nevěsta Izrael. Křesťanští teologové to zase vidí jako alegorický vztah mezi Ježíšem a církví. Mám o takovéto interpretaci poezie pochyby. Text nám překrásně říká třeba v kapitole sedmé: „Jak jsou krásné nohy tvé, dcero knížecí!....Pupek tvůj koflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím. Oba tvé prsy jako dvé telátek blíženců srních.....Ta postava tvá podobna jest palmě, a prsy tvé hroznům.“ Celá ta píseň jest nádhernou milostnou poezií s kouzelným erotickým nádechem. Pokud ji náhodou neznáte, doporučuji k přečtení. Nevím, jestli by mi i papež dovedl ukázat, kde má ta jeho církev prsy jako dvé telátek blíženců srních.

Je vskutku zajímavé porovnat poetickou i intelektuální úroveň těchto starých textů se soudobými traktáty třeba postmodernistů. K tomu se raději nebudu ani vyjadřovat. Svět se neustále mění, technologický pokrok je patrný, ale čas nic neubírá na hloubce a síle té prastaré poezie. Kdo dovede vysvětlit tuto záhadu?

Poezie existuje i bez básní, je to stav mysli, kdy se povzneseme nad všednost života a prožíváme vznešené pocity z doteku s krásou. Já jsem našel velkou inspiraci v tvorbě a životě japonských básníků formy haiku. Tato forma vznikla v Japonsku, jde o ustálenou formu veršů o třech řádcích, s počtem slabik 5-7-5, to tedy v Japonštině. Přesný překlad do jiných jazyků je nesnadný, někdy přímo nemožný. První básně tohoto žánru vznikaly již ve 14. století. Neznámějším autorem haiku byl Matsuo Bašó, který žil v 17. století. Tito básníci nejen skládali své krátké haiku, ale především inspirovali lidi kolem sebe k tvorbě poezie. V tom spatřovali své hlavní poslání, netoužili být oslavovanými pěvci a laureáty, kterým se staví pomníky. Někteří z nich, když dosáhli věhlasu, změnili si jméno. Věděli totiž dobře, že sláva je marnivá a staví se do cesty za ryzí poezií. Mnozí tito básníci putovali po své zemi, navštěvovali vesnice, kde se o ně místní lidé postarali ubytováním i stravou; na oplátku pořádali poetické seance, kde pod dojmem situace, třeba večera při úplňku, tvořili spontánně své haiku a inspirovali účastníky ku skládání haiku, něco na způsob „pějme píseň dokola“. Bylo by dobré tuto tradici obnovit a udržovat, nahradit tak dnešní komerční slogany prožitkem lyrické krásy, výrazně by to obohatilo život běžného člověka,.

Vyčerpávající definici poezie tedy neznám, ale její podstatu prozradila mi jedna drobná příhoda. Před mnoha lety navštívili jsme s přáteli východní Francii a zastavili se v jedné zapadlé vesničce. Procházeli jsme se a když jsme míjeli průrvu mezi dvěma usedlostmi padlo mi cosi do oka a musel jsem se kvůli tomu vrátit. Tam, za hlavním stavením, stála omšelá stodola s rezavou traverzou ve vikýři. Na té traverze visel starý železný hrnec a v něm kvetly pelargónie. To vše působilo dojmem bezděčné krásy. Někdo si tam dal ty kytky jen pro své potěšení. Ano, i před domy byly zahrádky, ty však už byly okázalé, ty se chlubily světu a vybízely kolemjdoucí k obdivu. Ten zastrčený hrnec byl jen sám pro sebe a pro svého autora. Pocítil jsem pohledem na tu scenérii dotek poezie. Tedy radost z krásy, která nehledá světské uznání ani marnivou prosperitu. Krásy, která náš život povznáší a činí vznešeným, namísto neustálého pachtění se za pomíjivými lákadly světa.

Nevím jaká je situace dnes, v mém mládí byla poezie populární. Jeden můj přítel chlubil se, že poznal půvabnou dívku, která je poeticky založena. Když jí zarecitoval verš ze slavné Villonovy básně: Mais ou sont les neiges d’antan? Ach, kde ty loňské sněhy jsou?, rozplakala se dojetím. Mně nezbývá než jen povzdechnout – Ach, kde ty půvabné poetické dívky jsou?

Spolu s přáteli znali jsme více jmen básníků než fotbalistů nebo hvězd pop-music. Vychutnávali jsme krásy starých čínských zpěvů, znali jsme verše básníků Li Po, Tu Fu, Wang Wai a dalších. Vrcholem čínské tradice bylo období dynastie Tang v osmém století. V populární antologii Sebrané tangské básně se vyskytuje na 2300 básníků. Největší z nich byl nepochybně Li Po (701 – 762), někdy také psaný jako Li Bai nebo Li T'ai. Zemřel prý v domku u svého příbuzného, známá legenda ale říká, že básník se utopil v řece Yangtze, když zcela ovíněný skočil do vody a chtěl obejmout a vypít odraz úplňku na hladině. Jeho přítel, rovněž velký básník, Tu Fu napsal o něm oslavnou báseň o čtyřech verších:

„U džbánku vína Li Po sto básní napíše, noc dospí v hospodě, když měsíc dozáří.
Císař pán pozve jej, Li s díky odmítá:
- Jsem přece vína bůh, ó pane císaři !

Nevím, kdo tuto báseň přeložil do češtiny, asi to byl Bohumil Mathesius, jist si tím však nejsem. Milovali jsme také francouzské básníky, v překladu Karla Čapka a jiných překladatelů. Velké oblibě těšil se u nás v šedesátých letech i americký básník Robinson Jeffers, kterého jsme znali ze skvělých překladů Kamila Bednáře. Jeho poemu Ženy od mysu Sur jsem dlouho hledal v originální verzi v Austrálii, nenašel jsem ji ani v Americe. „The Women at Point Sur“ a jiné básně se dočkaly nového vydání v New Yorku až v roce 1977. Moje hledání v Austrálii bylo odměněno objevením původního vydání v adelaidské universitní knihovně, kde byl uložen číslovaný výtisk č.123, autorem osobně podepsaný. Imponoval nám básníkův životní příběh. V roce 1914, znechucen moderní civilizací, se odstěhoval do zapadlé vísky Karmel na tichomořském pobřeží v Kalifornii. Zde žil se svojí půvabnou a milovanou ženou Unou, psal básně a stavěl kamenný dům – věž. To mne také inspirovalo usadit se v zapadákově na tichomořském pobřeží, ovšem na druhé straně té velké louže. Jeffers vyjádřil své chápání poezie takto: „Próza může pojednávat o věcech okamžiku; poezie se musí zabývat věcmi, kterým by mohl porozumět s dojetím i čtenář po dvou tisíci letech.“ Vskutku velmi pravdivý náhled.

Našimi hrdiny byli i moderní básníci čeští. A nádhernou poezii jsme nacházeli i v mnohých lidových písních. Třeba tato: „Kdyby tady byla taková panenka, která by mě chtěla, syna vychovala, zase pannou býti. Kdybych já ti měla syna vychovati, zase pannou býti, ty by jsi mně musel kolíbku udělati, do dřeva netíti. Atd“ Jaká to nádhera! Kolik textů současných šlágrů obstojí ve srovnání? Nutno dodat, že jsme měli i dobré textaře, nejlepší z nich byl zřejmě Jiří Suchý, ale byli i jiní, jako Josef Kainar, Pavel Kopta nebo Petr Rada. Většinu textů těch ordinérních textařů lze zařadit do poezie upadlé, pokud se vůbec o poezii dá mluvit.

Poezie byla součástí naší školní výchovy, někdy trochu problematické. Snad všichni jsme se naučili odříkávat Bezručovu Maryčku Magdonovou. Smutný to příběh o pěti vzlykajících sirotách. Dobové komunistické pojetí nám to předvádělo jako důkaz špatných starých dob, kdy nebozí lidé museli dříti na markýze Gera. Politicky si uškodil jeden žák, když prohlásil, že markýz Gero asi dobré srdce neměl, ale ani ten starý Magdon nebyl otcem vzorným, když nespěchal z Ostravy ke svým dítkám, ale zapadl do bartovské harendy. Slezské nářečí jsme sice neznali, ale snadno jsme si domyslili, že harenda byla zřejmě krčma nevalné pověsti. A také nám vnucovali proletářské básně Wolkerovy. Nebyla to poesie silná, ale líbivá. Na učitelku češtiny jsme štěstí neměli, byla to žena povahy ryze školometské, takový byl i její přístup k básním. Zasvěcovala nás například do Balady o očích topičových a když dospěla k závěru, dala mi přečíst „Dělník je smrtelný, práce je živá,
Antonín umírá, žárovka zpívá“ a vážně mi položila otázku: “Co tím chtěl básník říci?” Odpověděl jsem – básník chtěl říci toto a zopakoval jsem ony verše. K tomu jsem dodal, že kdyby chtěl básník říci něco jiného, tak by také něco jiného napsal. Dostalo se mi odměny krajně nepoetické, tedy trojky z mravů, s odůvodněním „žák jest drzý.“ Přiznám, že kdyby mi tu otázku položil někdo i dnes, odpověděl bych stejně. Ta pravá poezie není totiž ve slovech, je za nimi, lépe řečeno nad nimi. Takové pojetí bylo však naší nebohé češtinářce cizí. Tu nejlepší poezii jsme si pěstovali mimo školní škamna. Pro mladého člověka je poezie cennější než próza, však také většina básníků napsala svá díla v mládí, než se z nich stali klasici.

Záhadnou zůstává i otázka po smyslu poezie pro praktický život. Žijeme ve velmi prozaickém světě, kde převládá zájem o věci materiální a plytkou zábavu. Průzkumy sledovanosti televize nám říkají, že většina lidí tráví svůj volný čas sledováním přitroublých pořadů, násilnických filmů a vulgárních bavičů. Kouzelná poezie lidových písní byla nahrazena nejapnými texty populární hudby. Stále více si lidé zdobí své domovy kýčem sériové výroby. Zdá se tedy, že poezie a krása jakoby v tomto moderním světě přestávaly být potřebnými. My, kterým bylo dopřáno poznat krásu i důležitost poezie, víme o co jsou nepoetičtí stoupenci konzumní společnosti ochuzeni. Není však na škodu si tuto důležitou otázku znovu a znovu klást: Proč je nám zapotřebí poezie?

jaroslav kovaříček, Laurieton, psáno pro novýPolygon