Jářku, tolik článků o zákazu kouření. Hned mě napadlo: „To bude jistě módní téma, musím o tom taky něco napsat!“ Dřív, než přijde pasát!
Senátor Tubera byl vždy nekompromisní, až fanatický nekuřák.
Platnost protikuřáckého zákona ho vzrušila natolik, že bez sebemenšího zaváhání vytrhl stránku ze sešitu, který měl dobře ukrytý pod parketami, a jal se hbitě zachycovat myšlenky, jež mu vířily v hlavě jako voda ve vířivce.
Seděl, poněkud shrbený, u okna a psal a psal: „Dnes je můj šťastný den, protikuřácký zákon vešel v platnost!
Samotnou radostí se zakuckávám, nemohu se téměř ani nadechnout, dělám čest svému jménu, i své senátorské funkci!
,Proč jsem dnes tak šťastný, když je protikuřácký zákon omezením osobní svobody, jejím radikálním popřením?’ může se zeptat někdo.
Hned mu však na to odpovím, odpovím mu na to bez jediného zaváhání, jen co se trochu nadechnu!
,Jsem radostí bez sebe, protože jediná cesta ke svobodě vede skrze zákazy!’ zní má odpověď.
Uznávám, že je to odpověď paradoxní a proto pro mnohé nepochopitelná.
Tato myšlenka se mi však dnes, když začal platit protikuřácký zákon, vynořila v hlavě tak suverénně, že sotva jsem ji mohl odmítnout.
Vše, co je pravdivé, vše, co je relevantní, je a musí být za všech okolností paradoxní, zdánlivě si protiřečící!
Mám ovšem dnes i jiné důvody pro svou radost, jež mnou zmítá nyní natolik, že tužka sotva stíhá zaznamenat všechno to, co mi nyní bobtná v hlavě, krom toho bych potřeboval třikrát větší plíce, abych tu ohromnou radost vůbec vydýchal.
Kouření se mi vždy totiž hnusilo na nejvyšší možnou míru. Cigaretový dým už od narození vyvolával ve mně prudkou nevolnost, a to nejen fyzickou, ale i duševní, tu především!
Kdybyste viděli, jak pokaždé zezelenám, když se v mé blízkosti ocitne popelník přetékající vajgly!
Jednou jsem si představil, jak to muselo vypadat v bytě u Dany Němcové, když se tam sešli chartisti, jak hustý a lepkavý tam musel být cigaretový čmoud a následně jsem tři dny prozvracel, zimničně se třesa.
Hnusí-li se mi takto kouření, hnusí-li mi až do takovéto míry, pak musím zákonitě opovrhovat i kuřáky, lidmi, kteří terorizují své okolí pálením sušeného tabáku, kouřem, který takto vzniká, svou závislostí, která je činí pouhými otroky.
Ano, pro toto otroctví, dobrovolné a proto dvojnásobné, opovrhuji kuřáky tak, že by se toto mé opovržení dalo bez sebemenšího přehánění nazvat chorobným.
Ale co mi zbývá, když kuřák, který svou závislost, jež ho činí nesvobodným, vydává za projev a symbol té nejposvátnější svobody?
Lidé začínají kouřit zpravidla už jako děti. Pro děti je kouření čímsi tajemným, onou věcí, která je dělá ,dospělými’, ačkoliv opak je pravdou. Kouření dělá dospělé dětmi, ve smyslu naprosté mentální nevyspělosti. První kuřákovy cigarety jsou ovšem draze vykoupené.
Jistě jde jen o to, že se musí teprve vybudovat závislost, jež pak bude uspokojována pravidelnou dodávkou nikotinu.
Kuřák je tedy šťasten, může-li kouřit, jen proto, že je otrokem, člověkem bez vůle!
Kouření není proto, zcela logicky, výdobytkem svobody, ale jejím popřením!
Lze si snadno představit silného kuřáka, pro lepší názornost stejného senátora jako já, který vehementně brojí proti protikuřáckému zákonu, protože dle něj, dle jeho názoru, je to omezení osobní svobody.
Ale vezměme tomuto senátorovi, a pro větší názornost třeba i primátorovi nějakého statutárního města, jeho cigarety, a ona ,svoboda’, kterou tak brání, ukáže se v plné své nahotě.
Nebo snad chcete říct, že třesoucí se člověk, člověk zoufale škemrající o cigaretu, člověk plazící se po zemi a hledající vajgla, člověk, který si při obědě v restauraci po polévce neobjedná hlavní jídlo, protože si předtím nemůže zakouřit, je člověkem skutečně svobodným?
Kuřáci se stávají kuřáky dobrovolně. Respektive stávají se kuřáky, protože jejich vůle je příliš slabá. Sami se podrobují nesvobodě, kterou je jejich závislost, jejich neschopnost se z této závislosti vymanit. Protikuřácký zákon je jen zhmotněním této nesvobody, jejím důsledkem, nikoliv příčinou.
,Jde však i o celospolečenský rozměr protikuřáckého zákona, například jde o zásah do svobody podnikání, když majitel restaurace nemůže sám rozhodnout o tom, zda jeho podnik bude kuřácký či nikoliv,’ může namítnout někdo útlocitný.
,A co je dobrého na tom, sedí-li někdo v hospodě, nalévá se chlastem a do toho ještě kouří jednu cigaretu za druhou?’ ptám se já.
Ano, co je na tom dobrého?
Například těm, co nepracují a berou dávky, je často vyčítáno to, že své dávky zneužívají, že si za ně kupují chlast a cigarety.
Není ovšem pak poněkud pokrytecké na jedné straně konzumaci chlastu a kouření adorovat jako symboly té nejčistší svobody, a na straně druhé za totéž odsuzovat nezaměstnané?
Vždyť tito nezaměstnaní nedělají nic jiného, než jen provozují to, co je zde ctěno ve jménu svobody jako nedotknutelné božstvo, to jest chlast a kouření.
Vadí nám, že se nesmí v hospodách kouřit, ale zároveň nám vadí, pokud v těchto hospodách sedí, kouří a chlastají nezaměstnaní, kteří berou sociální dávky!
Jen ať se v hospodách nekouří, jen ať se nekouří ani jinde!
Jen ať jsou pronásledováni a mučeni ti, kteří kouří!
Člověk skutečně silný, člověk pevné vůle, nepotřebuje ke své svobodě ani kouření, ani chlast, ba nepotřebuje ani bezbřehost toho, co je považováno za svobodu, tedy onen stav, kdy není nic zakázáno.
Být svobodným tam, kde se nic nezakazuje, je příliš snadné. Taková svoboda není ničím jiným než jen svobodou stáda.
Čím více zákazů, tím více se stává svoboda krystalickou, tím více je vzdálená těm, kdož jsou jen stádem a tím více si ji mohou vychutnávat ti, kdož jsou skuteční svobodní, mohou si ji vychutnávat, jako si kuřáci vychutnávají svou první ranní cigaretu.
Já protikuřácký zákon vítám. Není než jen prohloubením této svobody, jež není určena pro každého.
Nářky, že jde naopak o začátek totality, jsou liché a trapné. Kuřáci nejsou žádnou obětí nastupující totality, jsou jen obětí sebe samotných.
Je směšné v časech, kdy každý člověk drží nepřetržitě v ruce mobil, a ze všeho nejvíce děti, dělat tolik povyku kvůli kuřákům, vřískat, že po kuřácích přijdou na řadu další, třeba automobilisté. Ona totalita, proti které brojí zastánci kuřáků, už tady dávno je, je to totalita auty ucpaných silnic a měst, totalita dat, totalita totální lidské závislosti na totálních blbostech.
Vzdejme se aut, jež nejsou ničím než drogou, která nás činí závislými, která z nás udělala jen mravence, bezduché roboty, již tato auta řídí!
Vzdejme se bonzáckých mobilů, které hlídají každý náš krok!
Zrušme své šmíracké fejsbukové profily, zahoďme všechny ty mobilní aplikace, kterými nás zotročila umělá inteligence!
Že to nedokážeme?
Že to není možné?
Že to není možné, že to nedokážeme, protože se tomu všemu přece podřizujeme zcela dobrovolně?
Pak ale neremcejme na protikuřácký zákon, nedovolávejme se kvůli němu nějaké svobody, protože veškerá lidská svoboda je už jen pouhým zdáním!“
Zde se myšlenky senátora Tubery zastavily, neboť senátor Tubera byl vyrušen přísným ženským hlasem.
„Co to zase smolíš!?“ okřikla jej, shrbeného u okna, přísně se tvářící žena.
„Zvěčňuji své myšlenky,“ pravil tiše senátor Tubera.
„To jsem si mohla myslet! Chvilku tě nechá člověk bez dozoru,“ řekla dopáleně žena a natáhla směrem k senátorovi svou ruku, „dej to sem!“
„Nedám! Jsou to moje myšlenky!“ schoulil se senátor Tubera nad své myšlenky, aby je chránil vlastním tělem.
„Tebe se tak budu na něco ptát, hehe!“ zasmála se žena a hravě odstrčila senátora Tubera, byla mnohem silnější než on, a vzala mu papír.
„Vrať mi to!“ zaprosil senátor Tubera.
„Zapomeň!“ ušklíbla se žena a dodala, „aspoň si mám do čeho ubalit cigaretu.“
„To nesmíš!“ zasténal senátor Tubera a vrhl se na ženu.
„Kdo říkal?“ odstrčila žena senátora Tuberu jako pírko.
„Já!“ vykřikl senátor Tubera.
„Ty? Ty buď rád, že jsi senátor a o nic jiného se nestarej,“ řekla žena a začala si do papíru, na němž byly zvěčněny senátorovy nebohé myšlenky, balit cigaretu, „kdyby byla Chadídža jako já, neexistoval by žádný Korán a na světě by byl svatý pokoj a klid.
Pamatuj si, že svět nepotřebuje silné muže, ale silné ženy!
Rozuměl’s?
Opakuj to po mně.“
„Svět nepotřebuje silné...“ zadrmolil senátor Tubera.
„Nahlas!“ nařídila mu žena.
„Svět nepotřebuje silné muže, ale silné ženy,“ řekl už nahlas senátor Tubera.
„Tak vidíš, že ti to jde, když chceš,“ usmála se konečně žena, zapálila si cigaretu, mocně z ní potáhla a dým vyfoukla přímo do tváře senátora Tubery!
