Exhumace obětí známého leteckého neštěstí má dokázat, že polské letadlo s tzv. elitami sudali Rusové. Pro začátek se podařilo zjistit, že se do jedné rakve vcelku pohodlně vleze víc osob
Byli jste někdy v kryptách pod katedrálou v krakovském Wavelu?
Určitě si tam zajděte.
I v tom nejparnějším létě je tam příjemný chládek.
Aby ne, vždyť tam leží to nejlepší, co polský národ, s pomocí boží samozřejmě, daroval sám sobě.
Pravda, leží to tam všechno už mrtvé.
Ale skutečně mrtvé (je-li duše nesmrtelná)?
Vezměme si třeba kryptu, v níž leží jeden bývalý prezident se svou zákonitou ženou.
V rakvi, v níž spočívá tento, již neúřadující prezident, je ticho.
Nejspíše se tam myslí na státnické záležitosti. Jsou muži, kteří ani po své smrti nepřestávají být velkými státníky. Jejich mysl, ať už v jakékoliv formě, cítí se být povinna načrtávat smělé plány do budoucna, považujíc se vůdčího ducha národa, k němuž z boží vůle přísluší.
Avšak v druhé rakvi, v níž je pohřbena manželka velkého, ačkoliv již mrtvého, státníka, je náramně živo, neboť se z ní ozývají přinejmenším tři hlasy, dva mužské a jeden ženský.
„Je to tak, jak říkám, paní Marie. Chtějí nás exhumovat,“ říká právě mužský hlas.
„To není možné! Můj bože! Proč nás chtějí exhumovat?“ zalká ženský hlas.
Miluji vás, paní Marie! Miluji vás až za hrob,“ zakvílí druhý mužský hlas.
„Mám to ze spolehlivého zdroje.
,Exhumují vás a budou zase pitvat.
Musíme zjistit, jestli to letadlo s vámi nesundali ti zkurvysyni Rusové.
To víš, je to v tom politika, kamaráde,’ řekl mi můj zdroj, já měl za života kontakty všude možně, a mám je i teď, já už jsem prostě takový,“ odpověděl první mužský hlas.
„Bože, co s tím pořád mají?
S tou politikou?
Nebýt toho, co se stalo, nikdy bych nepoznala, co je to skutečná láska.
Člověk žije, vdá se za muže, porodí mu děti, letí s ním do Smolenska, pořád si myslí, že je to láska. A pak se to všechno rozplyne jako sen, člověk procitne a zjistí, že skutečná láska není to, že se vdá za nějakého muže, že mu porodí děti, že s ním letí do Smolenska. Ano, zjistí, že skutečná láska je něco jiného, pozná, že je možné být ženou více mužů, aniž by to byl hřích.
A teď nás exhumují!“ zvolal ženský hlas.
„Jestli nás exhumují a oddělí od sebe, tak to nepřežiju, paní Marie,“ zalká druhý mužský hlas.
„Je jasné, že nás rozdělí. Pro ně to bude strašlivý skandál.
Nu, co žili jsme si tady pěkně na hromádce. Ale s tím je konec. Oni nebudou té dobroty, aby naši idylku nerušili, nenechají nás v jedné rakvi. To bychom po nich chtěli moc,“ řekne první mužský hlas.
„O co jim jde?
Co jim na tom vadí, že jsme tady hezky spolu v rakvi, že se milujeme tou nejčistší láskou, jaká může být?
Ať nás nechají na pokoji!
My se taky nepleteme do jejich věcí!“ vykřikne ženský hlas.
„Nepřežiju tu!“ zakvílí druhý mužský hlas.
Hned na to se ozve první mužský hlas: „Pokusil jsem se samozřejmě v té věci intervenovat.
Ale už jen přece nemám ten vliv, co dřív.
,Státní zájem! Nedá se nic dělat. Pravda se musí zjistit, stůj co, stůj!’ říkali mi všude.
Dřív by stačilo zvednout telefon, a bylo by.
Jenže teď, když je člověk mrtvý, už ho neberou tak vážně.
Obrátil jsem se i na arcibiskupa M., polského primase, byl to vždy chápavý člověk.
,Tak a tak, Vaše eminence, naše situace je poněkud delikátní. Jsme tam tři v jedné rakvi, máme se rádi. To se ví, naše láska je čistá, vždyť jsme mrtví. Jistě chápete, že exhumace v takovém případě, jako je ten náš, by mohla vyvolat nejrůznější dohady, jež by mohly vážně poškodit památku paní Marie.
Mě vem čert, já byl vždycky děvkař. Ale ujišťuji vás, že paní Marie je nejpočestnější žena, hotová světice. Myslím, že by nebylo vhodné, aby se na ní vrhal stín jakéhosi hnusného podezření. Znáte přece lidi, zpovídáte je, Vaše Eminence, hned si myslí, kdo ví co, ...,’ vyložil jsem mu naši situaci.
,Jaká škoda, že jsem v tom letadle neseděl taky, třeba bych taky, jako zpovědník paní Marie ,’ luskl promas prsty, ale pak smutně dodal, ,bohužel, nemohu s tím nic dělat. Je to státní zájem, jistě chápete. A já, já jsem jen duchovní pastýř, služebník boží.
Říkáte, že jste té v rakvi tři?’
,Ano, tři, Vaše Emince, je tam ještě maršálek Sejmu, vcelku inteligentní člověk. Já vím, že při zmrtvýchvstání to bude vypadat trochu divně. Ale muž paní Marie leží přece hned vedle. Není to nic, co by se dělo za jeho zády!
Navíc je hrobka řádně vysvěcena,’ namítl jsem.
,Ano, ano, řádně vysvěcena. Sám jsem ji vysvětil,’ zamlaskal primas a dodal, ,nedáte si se mnou oběd?
Dušenou mrkev?
Za chvíli mi ji přinesou.’
,Ne, děkuji. Za jiných okolností bych s vámi rad poobědval, Vaše Eminence. Ale jsem mrtvý, jak známo. Moje tělesné potřeby jsou nyní omezeny na naprosté minimum.
A moje duše se teď sytí láskou, ne mrkví,’ odmítl jsem pozvání na oběd.
,Ano, láskou, boží láskou syt je člověk především, bůh vám žehnej,’ požehnal mi arcibiskup.
Ale ani on v té věci nic nezmůže.
Jsme ztraceni, paní Marie.
Načapají nás tu a bude konec, na naši lásku zbudou nám jen krásné vzpomínky.“
„Sama prozřetelnost tomu chtěla, že jste si sedl za řídicí páku vy, generále, místo pilota. A sama prozřetelnost tomu chtěla, že byla tak hustá mlha. Už když jsme do ní vlétli, sevřelo se mi srdce slastnou závratí.
,Teď nebo nikdy!’ věděla jsem.
A prozřetelnost vedla vaší ruku na řídící páce.
Napálil jste to přímo země.
Vše se zdálo najednou tak nedůležité.
Modlila jsem se k Bohorodičce, aby mi dali do rakve někoho slušného a galantního.
A bohorodička mojí modlitbu vyslyšela.
Vy, generále, i maršálek sejmu, jste čestní muži, čestní a skuteční muži, i když jste patřili k elitě národa.
Miluji vás a vy milujete mne.
A teď má být všemu konec?
Proč?
Vždyť jste se přece přiznal, generále, že jste to letadlo pilotoval vy, že to byla vaše chyba!“ prohlásí ženský hlas.
„ Nenechám se od vás odloučit, nenechám, budu se bránit právní cestou!“ zakvílí druhý mužský hlas.
Ale ani první mužský hlas nemlčí: „To se ví, že jsem se k tomu přiznal.
,To je pěkné, že jsi čestný muž. Vždy jsem si tě proto vážil. Ale my potřebujeme, dokázat, že vás sundali Rusové, ti zkurvysynové. Je to národní zájem, jistě chápeš,’ řekl mi jistý člověk, který se zná velmi dobře s vaším panem švagrem, dej mu bůh ještě dlouhá léta!
Přiznal jsem se, ale nikdo mě nebral vážně, že prý jsem mrtvý, cosi kdesi.
Už brzy se rozloučíme, paní Marie.
Vy se vrátíte samozřejmě sem. Ale my tady s maršálkem, ne že bychom neměli pěkné hroby, vždyť jsme elita... Chci říct, že ať budu pohřbený kdekoliv, že i kdyby mě pohřbili třeba ve Lvově, mé srdce už bude patřit jen vám, paní Marie!“
„Jestli nás nerozdělí, vykonám děkovnou pěší pouť do Čenstochové, kleknu tam na kolena před Bohorodičkou!“ zvolá ženský hlas zrovna ve chvíli, kdy se otevřelo víko rakve.
„To je konec! Já to nepřežiju,“ stačil ještě zaúpět druhý mužský hlas, ale to už čísi ruce v gumových rukavicích vzali to, co bylo kdysi maršálkem sejmu a položily to na pitevní stůl.
„Podívejte, pane profesore, vypadá to, že se v rakvi paní Marie nalézalo více osob,“ řekl mužský hlas.
„Vypadá to tak. Jako by jela ve výtahu, ve zdviži, do které někdo přistoupil. Ale ať už je to kdokoliv, tak mu závidím. Paní Marie je světice, to je hned vidět,“ řekl druhý mužský hlas, dodávaje, „no nic, tak se do toho pustíme, ať víme, na čem vlastně jsme.“
Slovutný patolog se pustil do odběru vzorků, mrtví se odmlčeli.
Promluví ještě?
Nebo už budou mlčet navěky, odloučeni od sebe?
