Jste žena? Toužíte po euru, myslíte bez přestání na to, jak by to bylo nádherné, kdybyste přijala euro? Pokud ano, tak se jděte léčit!
Čím si může být člověk jistý v této pitomé době?
Snad jen právě touto pitomostí doby, ve které žijeme, si můžeme být stopro jistí!
Kdo vám, například, zaručí, že v některém ze stovek miliónů aut, jež jsou chrlena montovnami, v níž pracuji roboti nebo levná pracovní síla, nesedí islamista?!
A kolem člověka projedou každý den desetitisíce aut!
Desetisíce aut a v každém z nich může být někdo, kdo se už vidí v ráji souložit s pannami (snad proto, že v pozemském světě se jim ženských klínů jaksi nedostává?)!
Teď ještě ke všemu zakázali kouření v hospodách (a normální je přece kouřit!), a aby toho na jednoho nebylo málo, prý se chystá i cenzura internetu!
Ano, slyšíte dobře!
Cenzura internetu se chystá!
Ne, v Číně, ne v Rusku!
V Evropě!
Quo vadis, Evropo, do prdele?!
Své by mohla o pitomosti dnešní doby vyprávět i paní Markéta, jejíž příběh je obzvláště smutný.
Jednou vám tak paní Markéta přišla z práce domů.
Pracovala, sama dost možná nevěděla proč, ve skladu Amazonu za pár šupů.
Kdybyste se jí zeptali, proč si nenajde lepší práci, více kvalifikovanou a ne tak mizerně placenou, proč se třeba neživí ekonomickým poradenstvím, nebo aspoň jako opatrovatelka rakouských nebo německých seniorů, nejspíše by vám na to nedokázala odpovědět.
A teď si představte, že tato paní Markéta vám jednou přišla domů ze své mizerné a nekvalifikované práce a zatoužila po euru!
Opravdu!
„Chci euro! Chci euro!“ začala vám najednou zničehonic sténat.
Bohužel však byla rozvedená, takže ji nezbývalo, než běžet za sousedem, panem Vladimírem.
Pan Vladimír byl sympatický muž, navíc i inteligentní, proto vždy zásadně vystupoval proti korunovým intervencím ČNB.
„Vezmi je čert, tydlety intervence zkurvený, vrhly nás do pravěku!“ říkával o nich.
Takže tedy ještě jednou a natvrdo.
Paní Markéta zatouží po euru a tak běží za sousedem, pane Vladimírem.
Vtrhne mu do bytu jak uprchlíci, bez zaklepání, vrhne se na něho a bez okolků na něj vyklopí: „Chci euro! Udělejte mi euro!“
Pan Vladimír si naštěstí zachová chladnou hlavu.
„Ano, samozřejmě vám udělám euro. Jen si na chvilku odskočím, vy se zatím nachystejte na přijetí eura,“ řekne a ukáže na křeslo.
Paní Markéta si do něj sedne a začne se chystat na přijetí eura.
Pan Vladimír si odskočí a těch pět sekund, které takto duchapřítomně získá, mu stačí na to, aby o paní Markétě informoval příslušná, dá se říct kompetentní, místa.
„Tak jdeme na to,“ řekne, když se vrátí a začne s paní Markétou bod po bodu probírat maastrichtská kritéria.
„Oh, oh, oh, to se mi líbí!“ sténá u toho paní Markéta.
Tak se postupné prokoušou k udržitelnosti veřejných financí, když do bytu pana Vladimíra vtrhne přepadové komando.
Pan Vladimír vyskočí, ukáže na paní Markétu a řekne: „To je ona! Touží po euru! U všech svatých, dělejte s ní něco!“
V mžiku je paní Markéta zlikvidována.
„Vaše špinavá hra skončila!“ zvolá velitel přepadového komanda a pokračuje ve svém proslovu, „máme důkazy, že vaše touha po euru je touhou po zničení naší ekonomiky, po tom, abychom se přiřadili po bok ekonomicky i mravně rozvráceným Řecku a Itálii.
Je to jen něco málo přes tři roky a naše jakoby přijetí eura už stačilo k tomu, aby si naše ekonomika pohoršila, aby ztratila produktivitu, aby měla rekordně nízkou nezaměstnanost.
Vezměte, vážená, na vědomí, že jízdenka do eurozóny je jen jednosměrná, tedy napořád!“
Po těch slovech paní Markétu odvedou a nikdo ji už nikdy neuvidí.
Skončila už navždy v blázinci?
Bůh ví, dnes se nesmí už ani naznačovat!
