Křesťané skončí v pekle věčného života

Ty brďo, všimli jste si, jak jsou všechny křesťanské úvahy o smyslu života na jedno brdo? Poznámka na okraj, o islámu se není třeba v této, tzv. duchovní souvislosti, zmiňovat, neb ten je, jak známo, toliko totalitní ideologií

            Jsou chlapi, skuteční chlapi, kteří se s ničím neserou.

            Ráno jdou do šichty, ze šichty hned do hospody, kde vypijí spoustu piv a vykouří před ní aspoň půl krabičky cigaret a teprve pak, až navečer se vrací domů.

            Takovým skutečným chlapem je i náš člověk.

            I on se vrací domů až navečer, načichlý cigaretovým dýmem, nalézající se ve stavu nadpozemské blaženosti.

            Přijde domů a zeptá se manželky: „Kdo je nejdokonalejší tvor na tomto světě?“

            „Retrovir,“ odpoví mu zlomyslné manželka.

            „Jsi hloupá nána,“ řekne náš člověk a dá jí facku, „pamatuj, že člověk je nejdokonalejší tvor na tomto světě.“

            Ale manželka našeho člověka je nejen nána, ale taky pěkná potvora, nejraději by se jen hádala.

            Ušklíbne se totiž a řekne: „To se neví.

Co když ve vesmíru existuje přece jen nějaký tvor, který je dokonalejší než člověk?

Je-li naše planeta jen nepatrnou částečkou vesmíru, částečkou vlastně nicotnou, pak pravděpodobnost toho, že ve vesmíru existuje tvor mnohem dokonalejší než člověk, je vlastně velmi vysoká.

            Uvážíme-li pak navíc, že je bůh je všemohoucí, pak dokonce musí existovat i tvorové, kteří jsou dokonalejší než člověk, protože člověk není nejenže absolutně dokonalý, ale je i zcela nedokonalý, o čemž se můžeme přesvědčovat dnes a denně.

            A nejvíce nedokonalý je pak po stránce duchovní.

            Důkazem této nedokonalosti je to, že se považuje za obraz boží, což je to největší rouhání, protože přirovnat boha k něčemu takovému, jako je člověk, to už si vyžaduje notnou dávku hlouposti.“

            Ale to už manželka našeho člověka dostane další facku.

            „Neser mě. Když říkám nejdokonalejší, tak nejdokonalejší!“ okřikne manželku náš člověk a začne jí cloumat, „drž hubu! Základním přáním každé osoby je štěstí!

            Štěstí je smyslem existence!

            Aby naše blaženost byla dokonalá, musí být plná a věčná!

            Věčná především!

            Kdybychom žili ve vědomí, že budeme žít sice věčně, ale že nikdy nebudeme moct dosáhnout věčné blaženosti, to jest, že budeme věčně trpět, pak bychom nikdy, ani na okamžik nemohli být šťastní!“

            To ze sebe vychrliv, pustí náš člověk konečně manželku, dav ji pro jistotu ještě jednu facku.

            Ale manželka našeho člověka trpí zřejmě ráda.

Ano vypadá to, že nachází štěstí právě v utrpení, protože řekne: „Co je to štěstí?

Co je to naděje na štěstí?

Proč by měla duše po smrti prožívat štěstí?

Kdybys nebyl nalitý dělo, všiml by sis, jak pořád všechen život dokola omezuješ smrtí a tím si protiřečíš.

Duch nezná pojem smrti, pro ducha pojem smrti neexistuje.

Ty se však bojíš, že po smrti budeš trpět!

Ale není to utrpení, které by muselo být pro tebe po smrti tou největší blažeností, neboť skrze něj si dokonale a absolutně uvědomíš svoji věčnou existenci?

Plná a věčná blaženost, to je skutečná smrt, neboť nemůže být plnější a absolutnější blaženosti než neuvědomění si sebe sama.

Avšak ty toužíš po věčném životě.

Toužíš-li po věčném životě, pak by tvou nadějí neměla být věčná blaženost, ale věčné utrpení, abys v každém okamžiku své existence mohl radostně křičet na celé kolo: ,Trpím, tedy jsem věčně!’

Chceš-li své existenci jako existenci tzv. člověka mermomocí dávat nějaký smysl, pak musí pro tebe jako pro člověka existovat možnost věčného utrpení.

Pokud by věčné utrpení neexistovalo, pak by tvoje lidská existence neměla smysl, respektive neměla by smysl tvoje chorobná touha po smyslu této existence.

Není však žádný důvod, aby existence takového hovada, jako je člověk, měla smysl. Není k tomu důvod už jen proto, že člověk podmiňuje smysl světa jako celku smyslem své existence.

Vznikl snad vesmír jen kvůli člověku?

Dovol, abych se tomu zasmála.

Smyslem veškerého božího konání je jeho nesmyslnost, protože jen tak může být bůh všemohoucí, nevázán ničím. Kdyby mělo mít boží konání smysl, nebyl by bůh všemohoucí, protože by musel konat v duchu tohoto smyslu. To jest, on sám by byl podřízen smysluplnosti svého konání, to jest, nebyl by absolutně svobodný, a tedy ani všemohoucí.

Tento svět je beze smyslu, a stejně tak beze smyslu je i lidská existence. V této nesmyslnosti naplňuje se boží vůle, v této nesmyslnosti se nám dává poznat bůh.“

Víc už nebohá žena neřekne.

Náš člověk ji začne mlátit hlava nehlava, křiče: „Já ti dám, že lidská existence nemá smysl!“

Nakonec je manželka našeho člověka, správného chlapa, zmalovaná tak, že nepotřebuje ani šminky.

Ne že by jí to nějaký druhý člověk zrovna přál (zvláště je-li humanistického smýšlení a založení), ale přece jen ho musí napadnout, že kdyby držela zobák a ve všem poslouchala svého muže, nemuselo to zajít až tak daleko.

Ale komu není rady, tomu není ani boží pomoci.

Amen!